Sešli jsme se tenkrát ještě několikrát v restauraci a já si nechal vyprávět o tom řemesle, které jsem chtěl dělat, od člověka, jenž ho uměl nejlíp. Potom jsme se potkávali jenom na stránkách novin a časopisů. On navštěvoval veřejná místa jenom s jistým sebezapřením, špatně slyšel a naslouchátko zesilovalo hluk restaurace k nesnesitelnosti, já jsem opustil Prahu.
Ode dneška je jisté, že už se nepotkáme.
A tak odcházím do hospody, objednám si kafe a rum (Vladimírův vtip: to kafe pro mě a ten rum tomu, kdo ho nejvíc potřebuje, což jsem dneska asi já sám) a k tomu ještě hromadu ubrousků.
Budu si kreslit, ale veselý to asi nebude.
