Vernisáží výstavy Doktor Rath a naše další múzy otevřel včera večer náš časopis Reflextor, nevšední místo setkávání návštěvníků filmového festivalu. Poprvé v historii se na jedné výstavě setkali tři výtvarníci, kteří svádí týden co týden čestný souboj o prostor na našich stránkách Reflexu a dávají mu tak jeho nezaměnitelnou podobu.
Marek Douška, muž, který do pěti minut dokáže vymyslet vtip na cokoli, se konečně dočkal správné velikosti svých anekdot na plátně velikém čtyři na dva metry a měl z toho takovou radost, že se mi rozplakal v náručí.
Síla Iggyho Říhy spočívá v koláži a odhalování vnitřní tváře českých politiků. Návštěvníci vernisáže se znepokojeně ohlédli, když pod jeho plátny s podobenkou dr. Ratha začala praskat zeď. Další důkaz o pronikavosti doktorova zla.
Štěpán Mareš, jak je jeho nepříjemným zvykem, dorazil na vernisáž se zpožděním a s nejapnou výmluvou, že na Vysočině byla mlha. Zastoupila ho figurka Zeleného Raoula v nadživotní velikosti a z dlouhé chvíle svedla ultimátní souboj se Supermanem. Raoul prohrál a na chvíli i zemřel.
Na smutnou událost hbitě zareagoval pan Radim Linhart, který zahrál Fibichův Poem. Tuto a dalších 3499 skladeb umí tento pianista s výjimečnou hudební pamětí nazpaměť, i proto je už od roku 2004 registrován v Guinessově knize rekordů. Tehdy o dvě stě písní překonal Fina Pedra Herveletiho.
Nejsilnější moment vernisáže přišel ve chvíli, kdy hrál Radim na přání. Nedůvěřivé publikum mu dávalo bizarní úkoly (sovětskou hymnu, znělku Mikrofóra, téma ze Supermana), ale Radim všechny úkoly zvládl s noblesou sobě vlastní.
Tři velká plátna z dílny domovských umělců Reflexu doplnila vkusná vitrína s expozicí nazvanou Historie Reflexu v soškách a amuletech. Návštěvníci naší galerie si mohli prohlédnout okrasnou propisovačku prvního šéfredaktora Petra Hájka, sošku dítěte JXD z jeho ventilkového období, podobu Miloše Čermáka v minulém životě, obětiny, které šéfredaktor pokládá každý týden na improvizovaný oltář ve své kanceláři ve snaze zvednout prodaný náklad, a podobně. Takto koncentrované dějiny nenechaly nikoho chladného a jeden pán se před vitrínkou málem počůral smíchy.
