Za tím, jak karlovarský festival vypadá navenek, stojí už od roku 1995 GRAFICKÝ DESIGNÉR ALEŠ NAJBRT.
Stal se autorem jeho vizuálního stylu, spolu s kolegy ze svého studia vymýšlí plakáty, dává podobu všem materiálům, které s MFF souvisí. Letos už poosmnácté. Najbrt patří k Varům skoro stejně neodmyslitelně jako hotel Thermal, žhavý Gagarinův pramen, prezident Jiří Bartoška a neúnavní batůžkáři.
Najbrtova spolupráce s festivalem začala v polovině devadesátých let. Do té doby byl v Karlových Varech jen jednou, ještě za totality, v roce 1988. To neměl akreditaci a ani ponětí, jak taková akce funguje. Vzpomíná si, že tam panovala úplně jiná atmosféra, než jakou zažíval později, už jako aktivní účastník.
„Bylo to spíš jen pro lidi od filmu, alespoň to tak na mě působilo, kdežto teď je to mnohem víc taky pro ty, kteří mají rádi filmy a jedou se na ně podívat.“
K práci pro festival jej přivedl v roce 1995 prezident MFF Jiří Bartoška a tehdejší generální manažer Rudolf Biermann společně s fotografem Tonem Stanem. „Před tím jsme s Tonem pro ně společně dělali plakát k filmu Vášnivý bozk, který se točil na Slovensku a hrál v něm právě Bartoška a Ivana Chýlková. Asi se jim to líbilo, a tak nás oslovili.“
I když se nevztahoval ke konkrétnímu filmu, šlo o filmový plakát v nejvlastnějším smyslu tohoto slova a naplňoval požadavek zohlednit sto let trvání české kinematografie. Další roky byla koncepce plakátů zase navázaná na filmové znělky, které se dělaly ke každému festivalu zvlášť. „Vycházeli jsme ze znělky a snažili se s ní vytvořit určitý celek ve spolupráci s konkrétními režiséry,“ uvádí Aleš Najbrt. To ale před pěti lety skončilo, protože režisér Ivan Zachariáš začal točit černobílé znělky s filmovými hvězdami. Grafikům se definitivně uvolnily ruce. „Od té doby jsme už pracovali nezávisle,“ pochvaluje si Aleš Najbrt.
Dvojice Najbrt–Stano společně dělala plakáty až do roku 2000, potom vystřídal Tona Stana fotograf Adam Holý (2001 až 2005), na kterého zase po svém navázal Václav Jirásek. Aleš Najbrt je samostatně navrhoval až do roku 2003, potom s ním začali spolupracovat další grafici z jeho studia (Bohumil Vašák, Jiří Veselka, Mikuláš Macháček), v letech 2009 až 2011 pod nimi Najbrt není podepsán vůbec a jsou dílem Zuzany Lednické.
I když se na nich přímo nepodílel, vždycky je to on, kdo má právo veta. Mimochodem, v době, kdy si dal od Varů pauzu, vymyslel zřejmě nejdiskutovanější logo: Ostrava!!! Podle mého vůbec první logo, které je nejenom vizuální, ale dá se i slyšet; je to jako hromobití nebo výkřik.
Navíc je tak jednoduché, že už jednodušší ani nemůže být; dokáže ho „nakreslit“ i dítě.
NĚCO DIVOKÉHO
Před deseti lety zvalo na filmový festival trio Tros Sketos. Bizarní hudební trojice tvořená spřátelenými výtvarníky Františkem Skálou, Jaroslavem Rónou – a Alešem Najbrtem. Mají sice osobně k filmu svým způsobem blízko, ale jejich umělecké profese – až na Najbrta – nemají primárně s filmem mnoho společného.
„Je potřeba to brát v kontextu,“ vysvětluje Aleš Najbrt svou strategii. „Nefunguje to tak, že by se lidé vypravili do Varů poté, co uviděli festivalový plakát. Nemyslím si, že by musel plakát splňovat běžná kritéria, že na něm na první pohled musí být vidět, že je o filmu. Může takový být, ale nemusí. Podle mě je to totiž tak, že lidi v devadesáti procentech už vědí, že se festival ve Varech koná, a mnozí s ním svůj letní program dopředu spojují. Dobře vědí, že do nich někdy na začátku července pojedou. A my jim musíme dodat určitý pocit trochu jiné úrovně, vtipu, něco, co je potěší, osvěží a donutí o věcech přemýšlet jinak.“
Když se na letošním karlovarském plakátu objevila jenom číslice „47“, tak se to nejprve setkalo s nepříznivými reakcemi: „To už ale Najbrt fakticky hodně přehnal …!“ Pro spoustu lidí to byl šok, na diskusních fórech se to hemžilo úvahami nad tím, jak dlouho se „něco takového“ může asi vymýšlet?! Navíc byl plakát představen shodou okolností ve stejné době, v níž Česká televize prezentovala svoje modernizované logo, které také vymysleli ve Studiu Najbrt a které kritici označili jako příliš „zaoblené“.
To se bezesporu podařilo. Podle Najbrta je ale důležité ještě něco jiného; domnívá se, že karlovarský festival v podstatě nepotřebuje klasickou reklamu, a tak se snaží vytvořit design pro inteligentní lidi, který by měl úrovní odpovídat kvalitě festivalových filmů. „Mám za to, že na plakát vlastně nic konkrétního dávat nemusíme, protože drtivá většina lidí si po jeho zhlédnutí sama doplní obsah, jenž si s festivalem spojuje: návštěvy kin, atmosféru, koncerty, příjemné prožití několika dnů ve Varech.“
ALEŠOVO KOUZLO
Aleš Najbrt má kromě výtvarného talentu také charisma. To je něco, co se nedá nacvičit, vytrénovat – a už vůbec ne koupit. Charisma ve spojení s empatií, se schopností vcítit se do lidí a věcí mu umožňuje pracovat s nejrůznějšími, často hodně rozdílnými osobnostmi. Filmové plakáty navrhoval například pro Bohdana Slámu, Petra Václava, Jana Hřebejka, Eriku Hníkovou, Petra Zelenku, Davida Ondříčka nebo Sašu Gedeona, ale také pro svého bratra Marka (za film Protektor získali oba Českého lva, Aleš za plakát a Marek za nejlepší film).
Když si vezmeme tvorbu logotypů nebo firemního stylu, tak mezi jeho klienty najdeme finančníka Petra Kellnera, průmyslníka Jana Světlíka, ale také státní molochy, jako jsou České dráhy a Česká televize, nebo dokonce města typu Prahy a Ostravy. Najbrt s nimi umí vycházet, i když vůbec není snadné je přesvědčit o tom, jak má co vypadat.
Svědčí to o jeho schopnosti vyjednávat a získat lidi na svou stranu. „To je prostě součást téhle práce. Komunikace. Domluvit se s těmi lidmi, dokázat je nadchnout, přesvědčit o svém nápadu, řešení, to všechno je jedna část naší práce – ne jenom něco vymyslet, nakreslit, udělat v počítači. Jde o to, lidi získat a společně najít dobrý výsledek. To je jako při jakékoli jiné práci. Úspěch grafika je závislý na tom, jak s lidmi komunikuje. Je to užité umění, já pracuji pro zákazníky, kteří mě osloví, nedělám volnou tvorbu. Jsem závislý na tom, jestli mi moje řešení zákazník schválí. Pokud ne, tak je to mrtvé. Říká se tomu 'Black Box', nerealizované nápady. Spousta lidí trpí, kolik krásných věcí mají v šuplíku. Jasně. Chápu. Já jich mám taky dost. Ale v naší práci jsou podstatné jenom věci, které se realizují. Takhle to prostě funguje.“
Najbrt je navíc svého druhu showman, jenž se dokáže občas hodně odvázat, ať už jako člen Tros Sketos, nebo zpěvák Malého tanečního orchestru Universal. Patří do nejužšího okruhu takzvané Pražské pětky, vystupoval s divadlem Sklep, ale i Baletní jednotkou Křeč, kterou vedli bratři Cabanovi. Také si zahrál ve filmu Tomáše Vorla Kouř a navrhl k němu plakát. Pro bohémsky mondénní filmové Karlovy Vary se zdá být skoro ideální postavou, je schopen plnit různé role a ve všech se pohybuje přirozeně, jako by se pro ně narodil. Alespoň tak na mě působí.
Loni se ve Varech zúčastnil módní přehlídky, na níž se představil poprvé jako návrhář John Malkovich, známý americký herec. „S Malkovichem to byla náhoda. Kryštof Mucha (výkonný ředitel festivalu, pozn. red.) mi zavolal, jestli nechci vystoupit na přehlídce, protože shání herce menšího vzrůstu. A protože jsem malej a někdo jim chyběl, tak jsem do toho šel. Byl jsem jen náhradník.“ Co bude asi na plakátu příští rok? Nabízela by se bílá čistá plocha, která by byla bezesporu nepřehlédnutelná.
„Nevím,“ přemýšlí Aleš Najbrt.
„Možná. Uvidím, co vymyslíme – a co nám Jiří Bartoška schválí.“ V hlavě už se mu určitě něco rýsuje, a až se bude blížit osmačtyřicátý ročník, zase bude o čem mluvit a psát.
