Oslavy 30. výročí pádu komunistického režimu v tehdejším Československu

Oslavy 30. výročí pádu komunistického režimu v tehdejším Československu Zdroj: Zbyněk Pecák

Oslavy 30. výročí pádu komunistického režimu v tehdejším Československu
Oslavy 30. výročí pádu komunistického režimu v tehdejším Československu
Oslavy 30. výročí pádu komunistického režimu v tehdejším Československu
Oslavy 30. výročí pádu komunistického režimu v tehdejším Československu
Oslavy 30. výročí pádu komunistického režimu v tehdejším Československu
28
Fotogalerie

Vladimír Mertlík: 30 let od listopadu. Je to dost, nebo málo?

Slavíme i nadáváme – jak kdo – na třicet let od listopadu 1989. Uteklo to jako voda. Hodnotíme ten čas v průzkumech, jako bychom nevěděli, že vypovídají nejvíc o nás. Je to dost, nebo málo, těch třicet let? Co jsme dokázali a co jsme pokazili? Zkusme se ohlédnout ve Zpětném zrcátku, co zůstane potomkům, až budou hodnotit svých třicet let?

Začátky jsou vždy plné slunce, slibů a těšení. Nevěsta je panensky bílá, ženich čestný a silný. Ona je symbolem věčné lásky, on pevností pravdy a bez váhání si slíbí věrnost až do smrti. Hudba hraje, všichni se drží kolem ramen a vše vypadá tak snadné a nadějné… Jako budoucnost, než se stane přítomností. Takoví jsme byli, vzpomínáme po letech. A jací jsme vlastně byli?

1918 až 1948

Ještě necelý rok před pádem říše jsme usilovali jen o její reformaci. Samostatnost? Však české království jsme měli – pravda – ten žalář národů nám byl těsný. Až přijde svoboda, kam se s ní vrtnout? Ke komu se přivinout? Kdo ochrání české holubice před krutým Germánem? Ruské dubisko? Srbochorvatští bratři? Slovan všude bratra má! Jedni přitahují silou, druzí tyrkysem moře a blankytem oblohy. Až když mocní rozhodli, že v případě Rakouska je méně více, chopili jsme se šance a spolu s listím tak padají k zemi i orlové, symboly monarchie. Svět ale nemá zájem o trpaslíky, vzali jsme tedy do party ještě menší a slabší. Vzali jsme i silné, zato poražené, kterým je co vracet. Zrušili jsme císařství, starou mnohonárodní hydru, naslibovali všem, co se dalo, a zrodili mladou mnohonárodní republiku. Je pěkné si konečně vládnout sami! A ještě lepší je vládnout tak trochu i jiným.

Kdo by v říjnu myslel na to, že sliby se mají plnit nejen o Vánocích. Kdo by myslel na to, že po nákupu přijde čas placení. Jsme v jednom státě s Němci, Maďary, Slováky, Moravany, Slezany, Poláky, Rusíny, Ukrajinci – jako dřív – jen jim všem říkáme Čechoslováci. Nás Čechů je sotva třetina, tak kdo bude vládnout? To je jedno, třeba my Češi! Podvedeme Slováky, kteří sáhli hluboko do americké kapsy, a zapřeme podpis na smlouvě, kde stojí psáno, že Pravda vítězí. Slíbené švýcarské konfederační uspořádání je po podpisu vzdálené realitě stejně jako Švýcarsko Kutné Hoře.

Během dvou let jsme postupně ve válce se všemi sousedy a soužití s Němci má od začátku podobu nevyhlášené občanské války. Nedbáme na výtky našich chyb ze strany garantů naší státnosti. Chlubíme se přízviskem premiant a miláček Dohody, ač máme pověst infant terrible a nafoukaného spratka. Ztrácíme příznivce a ti, na které jsme včera hleděli svrchu, pak zítra, ve chvíli naší nouze o spojenectví s námi nestojí. Pod heslem Pravda vítězí provede republika loupež století na majetku církve i šlechty, kterou zbaví navíc titulů i práv. Zatočíme s cizáky! Nebude to naposledy! A zatím se domácí lůza beztrestně učí jezdit do Moskvy, jak nám zakroutit krkem a ještě se tím chlubí. Místo trestu dostane kredit za slib podpory nejchtivějšího kandidáta obchodu s křeslem prezidenta. Není to jeho poslední obchod! Autorita Otce zakladatele drží pod pokličkou vášně hádek pouze do jeho odchodu na věčnost. Pak padají zábrany a republika – ten soubor ctností – se propadá do politického chaosu. Jen zvyšující se otáčky nacionalismu drží pohromadě kontinuitu československého národa – vyjma těch Čechoslováků, kteří si říkají Němci, Slováci, Maďaři, Rusíni a Slezané! (sic!) Nakonec se vzájemné soužití změní v domácí zabijačku, jak říkají kriminalisté. Šest let trvá ta krvavá lázeň obrody. Jedni v ní prokážou neuvěřitelné hrdinství, ale většina měří kvalitu života vyšmelenými potravinovými lístky, estrádou v hale zbrojovky, která chrlí tanky pro okupanta a zájezdy jejích pracovníků odměnou za vysokou pracovní morálku.

Vše končí a my jsme poslední zemí v Evropě, kam přichází mír. Spojenci jsou 60 km od Prahy, čas od času jí projedou s otázkou, jak se máme a zda nám netřeba pomoci. Ne, my čekáme na ruské dubisko! Až v poslední chvíli v sobě najdeme vzdor, který nám zachová tvář. Je po všem a české holubice se změní v hyeny. Příjezd ruských dubisek deset minut po dvanácté přináší prý svobodu, ale odnáší náramkové hodinky, jízdní kola, zmizelé české občany a przní klíny paní a dívek. Prezident Osvoboditel k tomu mlčí! Už před dvěma roky tuhle podobu svobody slíbil, proto je prezidentem, však Slovan všude bratra má. Jsme zase na začátku. Už víme, co znamená mít vlastní stát – chceme ho zpět, jen opět nevíme, kam s ním.

Svoboda promění nápisy na branách vstupních nápisů na lágrech a kriminálech – Arbeit macht frei za Práci čest! V nich končí postupně všichni, kteří za svobodu bojovali – jen na špatné straně. Slunce vychází jen na východě! Poslední válečné kolaboranty a zrádce i první válečné hrdiny oběsíme na stejném provaze. Zakážeme všechny politické strany, které nesouhlasí, a vzhůru do prvních demokratických voleb. Patříme prý k vítězům, ale je tomu tak doopravdy? Pochodujeme Modré a bílé průvody mužů a žen, červené šátečky pionýrů a zpíváme: Až nás budou miliony! Končí prvních třicet let – jsou hodně na to, co přinesly, a málo na to, abychom se poučili.

1948 až 1978

Zato lůza už se naučila, jak nám zakroutit krkem, a nyní chce teorii zavádět do praxe. My jí k tomu dali zelenou 44 % hlasů! Její dusot v ulicích je reminiscencí na dřívější maršparády hnědých košil SA. Je únor a bílý sníh zbarvený krví umučených padá na na silnice, které je třeba zprovoznit popelem zavražděných. Z oblohy padá sníh a z oken ministři, takové zvláštní jaro. Jako opožděná vánoční jablíčka visí na větvích šibenic podivné plody s lidskou tváří. Komedie plné vražd a mučení se hrají v sálech divadla Justice, pod heslem Pravda vítězí! Lid jásá a žádá si přídavky. Provaz je nedostatkové zboží, tak Horákovou pověsíme na drát.

Hned v roce 1945 jsme podruhé okradli ty, kteří něco vytvořili, a s nimi i ty, kteří se provinili jen zločinem jiné národnosti. Republika potřebuje peníze, proto majetné a cizáky zabijeme, jen někteří mají to štěstí, že jsou hnáni jako dobytek, bez ohledu na jejich vinu. Bezzemkům stát z rozkradeného rozdá půdu, aby jim ji o tři roky později sebral a jako kulaky je pověsil. Krádež staletí? Ano, již třetí! Trvá pět let, než dojdou zásoby bohatých a lůza okrade zbývající. Vymění bankovky za bezcenné papírky a vše začíná potřetí od nuly. Svět zatím v úžasu sleduje hospodářský zázrak v zemi, která prohrála válku. Německo se s Francií společně klaní svým mrtvým, zatímco naše lidová armáda ví, že bude brzo prvním útočným klínem v útoku na La Manche. Nečekaně umírá uprostřed svého díla veliký Stalin a koryto Vltavy pod jeho sochou nestačí přívalům slz vděčného národa. A když vzápětí umírá i jeho velký žák – náš Kléma – už nikdy nebude nic jako předtím!

Ještě pár let na hranicích místo zajíců střílí bdělí strážci ty, kteří chtějí cestovat.  Pak zvolna dojdou peníze na šibenice, provazy i dráty elektrického proudu s přípojkou na genitálie. Vrazi, kteří mají krev za nehty umytou, povalí vlastní totemy a znovu vedou lid k zářivým zítřkům. Lid znovu jásá a skládá se na poklad republiky, o který je okraden zároveň s iluzí, že svobodu lze sdílet s vlastními vrahy a bachaři.

Nejsou peníze nejen na šibenice a příslušenství, ale ani na byty, auta, dámské vložky, šunkový salám, chleba po čtvrté odpoledne, a když je chřipka, tak ani na rakve. Jako po bitvě u Stalingradu jsou zavedeny bezmasé dny, ale maso není celý týden. Bude prý v Brzku – řekl (prý) nejhezčí prezident na světě – jen neřekl, kde Brzko leží! Zato řekl, že Coca-Cola a VW mu přes hranice nesměj! Nakonec bylo takové hovno, že došel i hajzlpapír!

Veliký Stalin je velikým vrahem, jak odhalili katovi pacholci. Pod shnilým prahem vniká do cely zvané socialismus trocha čerstvého vzduchu. Pár bláznů rozvrací zemi vítězstvím na Světové výstavě Expo 58 novou vlnou českého filmu, fenomenální pověstí českého skla a dalšími triky, placeni zahraničními rozvědkami. Lid apladuje včerejším vrahům i žalářníkům a spolu s nimi buduje socialismus s lidskou tváří. Ale strana a dělnická třída se ošálit nedají! Naštěstí také máme přátele, kteří se nebojí přijít na pomoc. Netrvá pak dlouho a už si i sami dokážeme udělat doma pořádek a uhájit klid na tvořivou práci. Strana se demokratizovala – nevěší se, jen udává, zavírá a mlátí. Umělci podepisují rozhodná stanoviska na podporu Strany – jako před lety Třetí říše – jen už nemusí hajlovat jako za Protektorátu, stačí jejich rozhodný pohled. 

Ta demogracie nebo co, byla chyba. Soudruhům chybí rozhodnost starých soudruhů, nemají ten nápřah a švih, zeslábla jejich bdělost a odvaha k tvrdým, spravedlivým řešením. Zhroutily se brány ráje a přitom zbývalo pár let do završení výstavby komunismu, v němž všichni mají všeho dost. Nebo už měli všichni všeho dost?

Ale strana se nevzdává, jen přešla do ilegality, však Vstanou noví bojovníci a znovu bude Rudá záře nad Kladnem. Tak co, je těch našich třicet let hodně nebo málo? Je to dost, abychom se poučili z toho, co jsme dokázali a co jsme pokazili? Nebo nám to nestačilo?! Ohlédněte se!

A to je vše, co můžete dnes zahlédnout ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.