Vladimír Mertlík: Nevzdávejme to a využijme parlamentních voleb k deratizaci české společnosti
Obavy, jak dopadnou parlamentní volby v nejmocnější zemi Evropy, sousedním Německu, se nakonec ukázaly liché, když dopadly podle očekávání, což se zdá být tou ne nejlepší možnou variantou. Zvítězila sice CDU/CSU, křesťanskodemokratická koalice dvou tradičních politických stran, obavy však budí dramatický vzrůst obliby ultrapravicově nahnědlé, a proto z principu věci i prorusky laděné AfD. Nevábný odér s sebou nese i vzestup krajně levicové Die Linke, zrozené incestním spářením s Die Linkspartei.PDS, pohrobkem komoušské „dederonské“ SED a WASG, sebranky z bývalého západního Německa.
Varovné je, že příčiny celoněmeckého úspěchu AfD jsou v jejím 100% vítězství ve všech spolkových zemích bývalé NDR, násobeném druhým místem Die Linke. V parafrázi legendární hlášky filmu Pelíšky se tedy lze ptát „zda (soudruzi) z SRN neudělali někde chybu“ ve svém úsilí o sjednocení německých států. Historický krok, který zaplatili prudkým snížením životní úrovně občané západního Německa přinesl Německu, jak se ukazuje, jen nevděk „Dederonů“ a odměnou jsou mu naci-komoušské blechy v kožichu.
Pokud si laskavý čtenář klade otázku, je-li na místě klást tak silný důraz na výsledek německých voleb i jeho možné budoucí konsekvence, je třeba jasně říci: „Ano, je!“
Od 2. světové války totiž nikdo v Evropě nedbal o stavbu základů zdi bránící návratu neonacismu i bolševismu víc než Spolková republika Německo. Stavebním materiálem této „berlínské zdi“ byla historická paměť a poučení z toho, co způsobil v Německu třicátých let společenský eintopf dvou nejodpornějších ideologií lidstva, i poválečný varovný obraz Německa dělníků a rolníků ležící za ostnatým drátem plotu. Přesto se aktuálně tato třetina Německa bez studu hlásí k ideám nacionálního socialismu i Stasi komunismu a potvrzuje trend růstu extrémistických sil i v dalších zemích na východ od německých hranic, najmě v Maďarsku, Slovensku, ale i v Rakousku a Srbsku v posledních letech. Nejde o náhodu! Zpětné zrcátko i Panoptikum již víckrát poukázaly na fatální shodu dnešního stavu evropské politické scény s krizí konce třicátých let 20. století, která svět přivedla k světové válce. Shodný však není jen současný vývoj a dnešní stav, tak podobný letům 1938 a 1939, ale i jejich kořeny.
Obsazení dramatu původní inscenace i dnešního režijního zpracování je si víc než blízké. Roli Německa, poníženého versailleským mírem a toužícího po revanši, zaujímá aktuálně Rusko, ovládané týmiž pocity po svém nikým nezaviněném zhroucení do žumpy dějin na začátku devadesátých let. Když Rusku prošly kvůli zbabělosti a neochotě Západu rázně zakročit pokusy o změnu poválečných hranic v Moldávii, Gruzii a na Krymu, s potěšením to přijalo jako výzvu k zahájení nové etapy kapitoly svého Drang nach Westen. Jejím cílem je západní Lebensraum a návrat k tradiční ruské zahraniční politice Endlösung der Europafrage, tedy konečného řešení evropské otázky. Použití parafrází nacistických termínů v případě plánů a tužeb ruské agrese dosáhnout břehů kanálu La Manche není náhodné ani zavádějící. Ovládnutí Evropy bylo a je vlhkým snem všech ruských carů, generálních tajemníků i prezidentů a každodenní noční polucí Vladimira Putina.
Slova Adolfa Hitlera ze 7. února 1944: „Je to východním směrem, stále a pouze na východ, kam se musí naše lidská rasa rozšířit. Je to směr, který pro expanzi německých obyvatel nařídila sama příroda,“ jsou ruským učením a mantrou, kde stačí zaměnit jen světovou stranu a národnost agresorů. Tehdy i dnes je korektnost a slušnost Západu vnímána Rusy jako přizdisráčství a smlouvy jsou dobré jako informační leták, co vše je nutné dříve či později porušit, aby bylo dosaženo kýženého cíle. Tehdy i dnes je ohrožena nejen Evropa, ale celá západní civilizace. Na příležitost čeká i Čína, jež ambicemi na vládu přinejmenším nad Tichomořím a Afrikou nahrazuje někdejší Japonsko. A proto tehdy i dnes chybí euroatlantickému světu vůdčí osobnost charakteru pitbula, nový Winston Churchill, který vyhlásí: „A i když veliké lány Evropy a četné staré a slavné státy upadly či ještě upadnou… my necouvneme a neselžeme… budeme se bít na mořích a oceánech, budeme se bít s rostoucí důvěrou a s rostoucí silou ve vzduchu, budeme hájit svůj ostrov, budiž cena jakákoli, budeme se bít na březích, budeme se bít na přistávacích plochách i na plážích, budeme se bít na polích a v ulicích, budeme se bít na návrších; nikdy se nevzdáme, nikdy…“
Chybí nejen Evropě, ale i Americe! Vůdcem ani technologicky sebesilnější Ameriky a svobodného světa nemůže být narcis a koňský handlíř se znalostí přepočtu jednoho dne boje na život a na smrt o svobodu na kilogram hliníku či lithia. Svět je příliš malý na to, než aby se 3. světový konflikt, který začal v roce 2014 útokem Ruska na Krym, Spojeným státům vyhnul. Ponecháním Evropy a Ukrajiny na pospas Rusku zabrání Donald Trump spojenectví Ruska a Číny jen na čas, do doby, než obě země posílí natolik, aby si na Ameriku troufly společně. Až vítězství nad společným nepřítelem je od společného stolu přivede na armageddon, dějiště posledního apokalyptického konfliktu.
Stačí se ohlédnout, kam vedly resety vzájemných vztahů USA a Ruska, ať je, ty svatá prostoto, vyhlašoval Bill Clinton, Barack Obama či Joe Biden. Největším prezidentem USA s vizí toho, co přijde pozítří, je v zrcadle dějin Ronald Reagan, který jasně označil Sovětský svaz za říši zla a s jako takovou s ním jednal až do konce. Má-li se Donald Trump za lišáka, jenž přivede Vladimira Putina k rozumu, je třeba se ptát, co pro to jako prezident USA dělal v letech 2017–2021, tři roky po okupaci Krymu a dva po zastřelení Borise Němcova jak toulavého psa na ulici? Hysterický záchvat v reakci na to, když mu Volodymyr Zelenskyj připomene, že udělal stejný prdlajs jako ti před ním, na otázce nic nemění. Rusko slíbí cokoliv, aby nesplnilo ani zbla. Dál bude jen posilovat a současně rozkládat Evropu jak metastázy rakoviny, jíž Rusko ostatně je. Výsledek Trumpovy mírové iniciativy bude stejný jako v případě řešení situace se Severní Koreou Kim Čong-una. Pokud si Zpětné zrcátko dobře vzpomíná, tak došlo ke společnému překročení obrubníku, během nějž nikdo nezakopl. Ještě Trumpovi ani neoschly z toho vzrušení spodky a Kim Čong-un obnovil jaderné pokusy i palbu balistických střel.
Je pravdou, že se Evropa dosud vezla v kočáře NATO na sedadle první třídy trochu jako černý pasažér, o nás nemluvě. Poučení, které plyne ze situace pro nás, je stále jasněji čitelné s blížícím se termínem podzimních voleb. Zmíněnými metastázemi už není jen shluk buněk idiotů, domnívajících se, že návrat socialismu s lidskou tváří či komunismu ponechá plné regály za třetinové ceny za paralelního zvýšení platů do výše jako v Německu. Jsme dál! Metastázy komoušsko-nacistické rakoviny již potajmu plní sklady provazy vhodnými k normalizaci po třiceti šesti letech kontrarevoluce. Přesto, opakuje Zpětné zrcátko znovu, nestahujme kalhoty, brod je ještě daleko. Je jen na nás, zda dokážeme společnost této země deratizovat od ruských švábů a potkanů.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
