V sobotu 28. října bylo těžké nalézt oko českého reka či české panny nezvlhlé dojetím nad 105. výročím zrození českého státu. Nic neměnil ani fakt, že během údajných sto pěti let existence přestal oslavenec třikrát existovat vůbec, osmkrát zcela změnil podstatu a v současné podobě existuje pouhých třicet let!
První etapu metamorfóz od zrodu tzv. 1. Československé republiky (28. 10. 1918) přes tragickou politicko-geografickou změnu na 2. Česko-Slovenskou republiku (30. 9. 1938) ukončilo vyhlášení slovenské samostatnosti (14. 3. 1939) a zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Po 2. světové válce vzniká ustavením Vlády košického vládního programu (4. 4. 1945) tzv. 3. Československá republika, která se z „ostrova demokracie“ v meziválečném období promění (25. 2. 1948) na 4. Československou republiku s hybridním přívlastkem lidově demokratická, aby reálně byla opět protektorátem, resp. gubernií. Tuto změnu – z demokracie na lidovou demokracii – nejlépe demonstruje dobový vtip v podobě otázky: Víte, jaký je rozdíl mezi demokracií a lidovou demokracií?
A odpověď: Jako mezi kazajkou a svěrací kazajkou!
Kosmetická úprava názvu na Československá socialistická republika (11. 7. 1960) nemění na statusu quo země zhola nic. Až převrat (17. 11. 1989) a vichr svobody přinesl nejen další, již sedmou změnu pojmenování státu na Česko-slovenskou federativní republiku (29. března 1990), ale i změnu formátu státního uspořádání. Kolektivní deja vu přinesl však – po třiasedmdesáti letech existence státu – až konec sovětské okupace (25. 6. 1991). Netrval však dlouho! Uplyne pouhých osmnáct měsíců, než asistovaná sebevražda, chcete-li eutanazie, ukončí existenci někdejších siamských dvojčat a přivede na svět Českou republiku (1. 1. 1993), jednoho ze dvou pohrobků od počátku příliš umělého konstruktu, opravdu chtěného jen jedním z původních aktérů zrodu.
Nabízí se tak otázka, je-li relevantní pro současnou českou populaci slavit výročí státu, který je odkazu, k němuž se chceme hlásit, byť i tak s výhradami, podobný jen prvních dvacet a posledních třicet let. Je pravdou, že zřejmě žádný stát se neobejde bez historických konotací, někdy pouhých mýtů, které se časem stanou kořeny jeho státnosti. Platí to i v případě, kdy mýty deklarují úspěchy několika jednotlivců za dílo genetiky národa a společnosti, zatímco důvodem našich porážek a neúspěchů je pouze zrada přátel a lstivost odpůrců. Ano, platí to i v našem případě, kdy díky naší někdejší pýše s námi neslaví zhruba 5 milionů Slováků, kteří nás opustili, když jsme nesplnili své sliby; více než 3 miliony Němců a milion Maďarů, které jsme vyhnali; půl milionu Rusínů, které jsme darovali Stalinovi, cca 200 000 Židů, které jsme zbaběle – někdy i z chamtivosti – vydali do náruče smrti, stejně jako nejméně 50 000 cikánů, kteří stejně jen překáželi a kradli nám slepice.
Jen těžko pochopitelná velkorysost dovoluje zpovzdálí účast na oslavách i české šlechtě, první skupině obyvatel, již nová republika ve chvíli svého zrodu okradla nejen o majetek (24. 4. 1919), aby měla do začátku, ale ještě předtím (10. 12. 1918) dokonce i o jména.
Mýty hrají svou pozitivní roli, i když připustíme, že zářivá a bezchybná 1. republika se v nich někdy podobá bájné Atlantidě. Stejně fascinováni vedeme dodnes debaty o ideálním státě, který všichni milovali a obdivovali, a stejně jako v případě Atlantidy, zřejmě jen Platónovy moralizující fikce, v jeho mýtus věříme. To vše má ale smysl jen tehdy, pokud se z jeho existence, pádů i jejich příčin poučíme.
Jen tak se lze hlásit k jeho odkazu a slavit výročí jeho zrození. Takový byl po mnoha letech letošní 28. říjen! Byl ale i zrcadlem naší společnosti, neboť každý podle svého nastavení i místa v ní hodnotil nejen oslavy, ale i jejich protagonistu prezidenta Petra Pavla.
I nejserióznější komentář hodný diskuze od oblíbence Zpětného zrcátka, domácího Bohumila Pečinky však přináší otazníky. Skutečně by měl prezidentův projev přinést zamyšlení nad ideou české státnosti, jejím vývojem a směrem? Jen základní hesla tématu v úvodu dnešního ohlédnutí Zpětného zrcátka jsou jasnou demonstrací, o jak složité téma jde. Není spíš úkolem sytému vzdělávaní již od základních škol? Neměla by lidem v orientaci ve světě i směru, kterým se chceme vydat, pomoci spíš média? Zpětné zrcátko se také domnívá, že s ohledem na časový prostor byla kritéria na vyznamenané jako „důležitý signál ke společnosti, jaký model chování je žádoucí“, definována dost zřetelně. Je-li vyšší počet vyznamenaných v postdůchodovém věku příčinou, že většina společnosti necítí mezi vyznamenanými své reprezentanty, jde opět spíš o problém její vzdělanosti. Na mnohé osobnosti hodné vyznamenání bylo v nejméně posledních letech zapomínáno. Odpověď na otázku proč, je v seznamu vyznamenaných na jejich úkor. O morální i mentální Zemanově úrovni svědčí až na vzácné výjimky nejen okruh jím vyznamenaných, ale hlavně těch, kteří medaili z jeho rukou odmítli. Potvrzením je pak společnost, které dal přednost před letošní účastí na Pražském hradě. Místo oslav vzniku státu byl na plese Českého svazu bojovníků za svobodu, pořádaném Jaroslavem Vodičkou za peníze utržené prodejem dalšího patra sídla hrdinů, jemuž Zeman udělil v roce 2013 medaili Za zásluhy I. stupně. No vida!
Jak dlouho mezi námi ještě budou některé z opomenutých osobností? To je čitelný důvod letošního prezidentova výběru vyznamenaných.
Za připomenutí stojí i úvaha Pavla Šafra z Forum 24. Ten si mj. všímá reakcí dalšího bývalého prezidenta Václava Klause i jeho ženy Livie, kteří se během Pavlova projevu „ostentativně šklebili, Pavlův předchůdce dával hlavu do dlaní a nakonec svému nástupci nezatleskal“. Vysvětlení Klausovy účasti na Hradě je ale nasnadě. V žebříčku nejčastěji zvaných osobností totiž nepatří do top 5, a jak jinak se má lid dozvědět, co si nejmoudřejší z chytrých myslí.
V závěru dnešního ohlédnutí se sluší laskavému čtenáři nabídnout i něco veselejšího a trefou do černého je určitě poznámka chlapíka s takovým smyslem pro humor, že pobaví vždy, i když nechce. Pokud Tomio Okamura označil prezidentův projev za dlouhý a unavující, má Petr Pavel o čem přemýšlet.
„Bohužel méně je někdy více a ani čtecí zařízení panu prezidentovi často nepomohlo plynule překonat krkolomné věty, které byly často hodně mimo realitu,“ mudruje Tomio Okamura. Zapomíná přitom, že ne vždy když posluchač nerozumí složitější větě, v níž není jen citoslovce a předmět, je věta krkolomnou.
„Pan prezident není ani rétor, ani spisovatel, takže mu tohle selhání ani nemůžeme mít za zlé – je vidět, že jeho hradní tým se stále ještě ladí a očisťuje, doufejme, od amatérů,“ píše na síti X dramatik, spisovatel a vítěz Puškinova památníku Tomio Okamura.
Největší pecka na závěr! Předávání vyznamenání na Hradě se účastnil i Andrej Babiš a ani on nebyl s projevem spokojen. Společnost podle něj byla zvyklá na jinou úroveň prezidentských projevů. To dá rozum, ale nevadí! Centrem slovesné vzdělanosti je aktuálně Poslanecká sněmovna právě díky Andreji Babišovi. Pomiňme, že Babiš jako sečtělý knihomol, zarámoval svůj údiv nad tím, že chartisté přijímají vyznamenání od „komunistického rozvědčíka“, do příběhu Hanse Christiana Andersena „Císařovy nové šaty“. Když volá ve spravedlivém hněvu, že: „…předseda ZO KSČ, nomenklaturní kádr, komunistický rozvědčík, předává vyznamenání paní Kubišové, která byla jedním ze symbolů naší revoluce…“ překonává nomenklaturní komunista PZO a důvěrník StB slovním spojením „…naší revoluce…“ nejen slavné absurdní drama Eugèna Ionesca„Plešatá zpěvačka“, ale hranice absurdity* vůbec.
(* absurdita = protismyslnost, nesmyslnost, vnitřní spornost, rozpornost lidské existence)
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
