Vzápětí po usednutí na rezervovaná místa v jedné z pražských restaurací se česká společnost ohradila vůči hlasitému ruskému hovoru hostů u vedlejšího stolu. Výkřiky: „Už se roztahujou i tady! Nebudeme sedět s vrahy!“ začínající konflikt ukončil personál restaurace tím, že domorodce požádal, aby dopili a restauraci opustili…
Byli Rusové neomalenou partičkou roztahovačných agresorů a přisluhovačů režimu válečného zločince? Nebo šlo o šťastlivce, kteří nedávno unikli z Putinova gulagu a nyní jim dochází, že mluvit rusky v civilizované Evropě je dnes Kainovo znamení? Byli Češi ubozí šovinisté, nebo šlo o evropské liberální demokraty se středoevropskou zkušeností ruského bratrství, kteří odmítají ustupovat arogantním projevům totalitní diktatury?
Byl majitel restaurace „ruský šváb“ podporující Zemanovu „politiku všech azimutů“ a porušující evropské protiruské sankce? Nebo se personál řídil pravidlem hostinského Palivce, že politika do hospody nepatří – host jako host? Kdo ví?
„Inu, těžko se žije,“ řekl by strýček Váňa, hledíc do višňového sadu.
Stalo se to kdysi ve 4. třídě školy v Sanytrově ulici, vzápětí poté, co bylo Zpětnému zrcátku i ostatním žákům nařízeno vytrhnout z učebnic obrázky nedávných učitelů našich národů, soudruhů Gottwalda a Stalina. Zároveň začalo být žactvo školeno na prý nejzásadnější životní chvíli – setkání se sovětskými pionýry. Podle filmových týdeníků k tomu mělo dojít v pionýrském táboře Artëk u Černého moře na Krymu, území Krymských Tatarů, později Ruska, ještě později Ukrajiny a nyní opět – zatím – Ruska. Šlo o lákavou nabídku, neboť vidět moře bylo jinak vyloučené, vynechá-li pamětník moře Baltské. To však bylo podle těch, co do něj vlezli, tak studené, že po vynoření z vody na břeh a kradmém pohledu do trenýrek měli i pionýři dojem, že se stali pionýrkami. Součástí příprav na setkání, kde si měli pionýři se sovětskými vyměnit vzájemně jakési zkušenosti, byly i komunikační fráze: „Kak těbja zavút? Mňa zavút Pepik. Što ty děláješ o kanikůlach? My katájem sa na kaňkách.“ Otázkou, které bylo možné se od sovětských pionýrů prý nejčastěji nadít, měl být dotaz na znalost ruské kultury: „A Púškina… znáješ?“ Podle „soušky“ bylo frázi možné použít i pro případný restart chabnoucí komunikace při diskutování o hrdinech – Huckleberry Finn a Tom Sayer vers. Čuk a Gek, Hoši od Bobří řeky vers. Timur a jeho parta, případně Němý Bobeš vers. Syn pluku. Užití fráze pro případy zadrhnutí komunikace se stalo populární hlavně později v čase, kdy někteří pionýři měli již věk, velikost i zájmy komsomolců a místo výměny zkušeností bažili spíše po výměně tělních tekutin. Zpětné zrcátko si vzpomíná, že předčasně vzrostlý spolužák Václav P. tuto frázi – zvanou Puškinův trik – využíval ve chvílích, kdy na jeho nečekaně předložený milostný návrh, kterým měl v úmyslu prohloubit vzájemný styk s členkou oddílu, reagovala tato hysterickými výkřiky: „Proboha, co to je?!“
Václav P. pak vše skryl za bezelstnou otázku: „Hm, tak ne...! A Púškina…znáješ?“
Veřejností cloumá otázka, je-li větší hanbou Ruska agrese vůči Ukrajině, nebo její nepodařený průběh. Odpověď lze nalézt v citátu Ivana Vladimiroviče Mičurina, vědce a ovocnáře, nedostudovaného gymnazistu, leč dvojnásobného nositele Leninova řádu, který řekl: „Nezdar není hanbou, hanbou je strach z pokusu!“
A zdá se, že Vladimir Vladimirovič Putin má pro strach uděláno. Možná se uhelným kamenem rusko-ukrajinských vztahů a případných bilaterárních jednání na nejvyšší úrovni stane Putinova otázka na Volodymyra Zelenského: „A Puškina…znáješ?!“
Moderátor TV Rossija 1 Vladimir Solovjov v minulých dnech nastínil příští kroky mírové politiky Vladimira Putina: „Pokud počítáte s tím, že se zastavíme na Ukrajině, tak se 300krát zamyslete. Ukrajina představuje pouze jednu z etap zajištění strategické bezpečnosti Ruské federace.“ Solovjov také světu připomněl požadavky Ruska na garanci jeho bezpečnosti – vrátit NATO na hranice roku 1997 a atomové zbraně vrátit těm, komu patří. Vyjádřil se i k sankcím EU: „A když Rusku vyhrožujete dalšími sankcemi, strčte si je do zadku. Sbalte je a strčte si je do zadku!” řval Solovjov hystericky jak protržený.
Pokud by tedy někoho ze čtenářů Zpětného zrcátka tlačilo cosi v oblasti konečníku, jde o luxusní domy u italského jezera Como a na pobřeží Amalfi, o které soudruh Solovjov přišel. Je skvělé žít v době, kdy si můžeme strčit do zadku nejen jeho domy, ale i soudruha Solovjeva osobně. Věřme, že se strkání podobných existencí do našich zadků u něj nezastaví. Koneckonců do nedávna lezly naše podobné existence do jemu podobných zadků samy. Jsou dokonce takové, které toho dosud institucionálně nenechaly…
Rusku v minulém týdnu došla jeho proslulá svatá trpělivost a zasáhlo své nepřátele přímo do srdce. Kurzovní lístky burzovních domů západního světa se otřásly po zprávě, že Rusko uvalilo sankce na prezidenta USA Joea Bidena, šéfa diplomacie Antonyho Blinkena a dalších třináct lidí americké administrativy. Podle CIA se Joe Biden po obdržení zprávy usedavě rozplakal. Stalo se tak zvláště poté, kdy zjistil, že na ruském sankčním seznamu se nachází i jeho syn Hunter, exministryně zahraničí a prezidentská kandidátka Hillary Clintonová, ministr obrany Lloyd Austin, ředitel CIA William Burns či mluvčí Bílého domu Jen Psakiová a další. Prezident Biden si tak musí odříct své oblíbené masové pirožky s bramborovou náplní Ďáďa Váňa, zatímco jeho syn Hunter prochází psychoanalytickou léčbou poté, co byl zablokován přístup k herní konzoli Počkej, zajíci!
Vojenský analytik Lukáš Visingr v rozhovoru o dopadech války na Ukrajině pro Rusko i pro samotného Putina zmínil i možnost jeho pádu: „Palácový převrat v Rusku by ale nebyl ve stylu Latinské Ameriky, že by kolony tanků jezdily po Moskvě a střílely. Zvenku bychom nepoznali nic, vypadalo by to tak, že by dvě auta přijela před Kreml. To by bylo celé.“
Zpětné zrcátko si dovoluje připomenout i jiný způsob likvidace nepohodlných vůdců bolševického ráje i jeho gubernií, ohlašovaný vždy mantrou: „Politbyro a Ústřední výbor strany oznamují, že generální tajemník soudruh Vladimir Vladimirovič Vladimirov byl odvolán z funkce v souvislosti s jeho pověřením jinými úkoly.“
Tím bylo po srandě i po soudruhovi!
A to je dnes vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
