Ještě jedno ze srpnových dat patří do včerejší sbírky unikátních dnů vrcholu kalendářního léta. Jeho příběh je ale možná tím nejaktuálnějším, který v různých obměnách žijeme po dnešní dny. Posuďte sami: „7. srpna 1872 byl usvědčený donašeč a policejní spolupracovník Karel Sabina donucen opustit Prahu a odstěhovat se do Drážďan,“ zní stručný zápis této srpnové události na stránkách Wikipedie. Barvitěji je zaznamenána v knize „Lví silou, vzhledem sokolím – první republika, mýtus a realita.“
Po pádu revoluce 1848 v českých zemích se habsburský režim rozhodl utáhnout šrouby. Císař Ferdinand I., který si pro mocnářskou slabost vysloužil přívlastek Dobrotivý, se vzdal trůnu a nástupce, mladičký František Josef I. nasadil zcela jiný tón. Již 7. března 1849 rozpustil bez řečí říšský sněm a Kroměříž obsadilo vojsko. Revoltující poslanci byli zatčeni a císař vydal novou – vládní Březnovou ústavu. Od kroměřížského sněmu se čekalo zrovnoprávnění národů rakouské říše a federalizace. Zúčastnilo se ho množství českých politiků a František Palacký mezi nimi nemohl chybět. Vše ale dopadlo jinak.
Postupné i potupné porážky revolučních hnutí v Praze, Vídni, Budapešti, Miláně, Benátkách i jinde přinesly novou vnitřní politiku. Vláda nového předsedy Felixe Schwarzenberga zavádí absolutistický režim neboť Ordnung ist Ordnung! Ministr vnitra Alexander Bach systematicky špicluje opozici a sleduje podezřelé živly. V českých zemích od těch dnů oblíbený způsob vlády. Horké revoluční léto nahradil mrazivý normalizační podzim!
Přednímu představiteli opozice Františku Palackému se díky známostem tchána Machury dostane prý dokonce od Alfréda von Windischgrätze doporučení, aby se stáhl do ústraní a zanechal politiky. Za to je mu slíbeno, že ho režim nechá v klidu. Otec národa nelení, svléká dres revolucionáře a jako ryzí pragmatik mizí z Prahy na Měchurův zámek v Lobkovicích, kde pokračuje v sepisování díla „Dějiny národu českého v Čechách“ – tentokrát již česky! Ne všem se dostalo protekčního varování a jejich osudy nebyly záviděníhodné.
K nejvíc postiženým patřil člen tajného klubu Repeal, novinář Karel Sabina. V roce 1848 jeden z nejradikálnějších revolucionářů v článcích i veřejných vystoupeních plamenně vyzýval k národní hrdosti a důstojnosti a díky řečnickému umění patřil k respektovaným vůdcům opozice. V noci 9. května 1849 vedl režim proti rebelům zásadní úder. Osm desítek vůdců, mezi nimi i Karel Sabina, bylo zatčeno a internováno ve Voršilských kasárnách na pražském Pohořelci.
Rozdílné pohledy na formu odporu během příštích let rozdělí opozici na soupeřící bloky a výsledkem je zostřování vnitrostranických střetů. Všechny jsou ale nicotné proti bombě, která vybuchne 30. května 1872 na utajované schůzce exponentů české národní literární a politické scény, svolané na podnět Julia Grégra. Všichni přítomní v napjaté nervózní atmosféře očekávají příchod novináře, spisovatele a politika Karla Sabiny. Ano, toho, jehož jsme opustili před dvaceti roky po nástupu trestu osmnácti let žaláře bez okovů, který mu byl později zkrácen. Několik minut po svém příchodu je Sabina usvědčen z kolaborace s tajnou policií, pro kterou je již patnáct let (!) dobře placeným agentem. Sabinu odhalení zdrtí, ostatní šokuje a verdikt nemůže být jiný než označení Sabiny zrádcem národa! Není sporu, že odhalení respektovaného revolucionáře jako fízla tehdy českou politickou scénu na delší čas diskredituje. Dnes už to tak nikomu nepřijde!
Jak je možné, že hrdina, vzor bojovníka první linie tak neuvěřitelně selhal? Zrada má genetický kód již v Sabinově životním stylu i charakteru, který se v mnohém podobá našim současníkům. Stojí za to se u něj zastavit, protože: Nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy. Platí to i pro zrádcovo odhalení, stejně neuvěřitelné jako zrada sama! To bylo tak! Redakci Národních listů navštívil propuštěný policejní úředník a znáte to, propuštěný fízl je chudý fízl. Přítomnému Juliu Grégrovi nabídl zhrzený důvěrník tajné policie ke koupi jedenáct let starý dokument se Sabinovým udáním na bulharského spisovatele Vasila Stojanova. Policii bulharský opozičník zajímal, a tak jej Sabina dál sledoval. Je komické, že jej odhalilo udání netýkající se českých politiků, i to, že nikdo neměl ponětí o stovkách dalších Sabinových hlášení policii o spolubojovnících. Tím celá komedie ale zdaleka nekončí! Nic by neprasklo, kdyby pro zmíněného fízla, dnes bychom jej nazvali řídícím orgánem, který Grégrovi spis o Bulharovi přinesl, neukradl dokument jiný policejní konfident Ferdinand Kopp. Ten totiž tolik žárlil na odměny a úspěchy Sabiny, vedeného pod krycím jménem Roman, že se jej rozhodl znemožnit! Neříká se tomu brutální únik informací z policejní databáze? Nešlo o boj mezi zpravodajskými složkami? Inu, nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy, zvláště v zemích českých.
Ukázalo se, že vlastenec Sabina začal donášet již v roce 1859, dva roky poté, co byl amnestován. První měsíční odměna činila 100 zlatých – slušná práce! Jeho ochota být práskačem měla původ v jeho oblibě kratochvílí pospolitého života, jak říkával. Fešný Karel měl totiž dostatek šarmu, kterým okouzloval vlastenky jiných vlastenců, ale peněz měl málo. O jeho charakteru svědčí i zapůjčení kočáru od zaměstnavatele na údajný pohřeb matky. Ta byla při vymáhání kočáru zpět nakonec objevena živa a zdráva doma při utírání nádobí. Sabina byl agentem nejen schopným, ale i pilným. Udat dokázal zetě i podezřelé cizince v pražských ulicích, a když bylo málo práce, neváhal zajet za udáním i mimo Prahu. Byl proto dobře hodnocen a policejní komisař Jawurek o něm do hlášení napsal: „Za peníze je k mání ke všemu. Ježto nezanechal jistého lehkého způsobu života.“
Pro českou komunitu se stal Sabina vyvrhelem a ti, jež udával, se ho pokusili ponížit tím, že mu nabídli 100 zlatých s výzvou, aby opustil Čechy. Zmýlili se! Sabina se neurazil, stovku si klidně vzal, přidal 450 zlatých od policie za předešlé špiclování a zmizel v Sasku. Jenže drahota je potvora! A tak zakrátko byl zpátky – bez peněz! Po návratu už ale vycházel jen po setmění a skrýval se. Smutný konec radikálního revolucionáře, vlastence a autora libret oper Prodaná nevěsta, Braniboři v Čechách i řady dalších, který zemřel v osamění i zapomnění v roce 1877.
Již o rok dříve odešel na věčnost i František Palacký. Ale jméno Palacký spojené se jménem Jan si zaslouží ještě jedno ohlédnutí dnešního Zpětného zrcátka. Tentokrát do dějin technického rozvoje komunikace. Dne 11. srpna 1882 vydalo ministerstvo obchodu ve Vídni koncesi na vybudování pražské městské telefonní sítě. V českých zemích několik drátů nového vynálezu z místa A do místa B již vede, první linka již od 10. dubna 1881 mezi správou dolu Georg Hartmann v Ledvicích a nádražím v Duchcově. Prvním praktickým uživatelem telefonu v Praze byl Bedřich Frey, majitel vysočanského cukrovaru, který si nechal zavést telefonní spojení z bytu do kanceláře. Platí ale, že jedna vlašťovka jaro nedělá. Až nyní! Jan Palacký junior zdědil otcovu inteligenci i akčnost. Neváhá a díky kontaktům získá v roce 1882 koncesi pro firmu Pražské telefonní podnikatelství pro telefony. Zajistí první desítku abonentů a v domě U Modrého jelena zřídí Pražskou telefonní ústřednu. První den 11. srpna 1882 měla síť jedenáct účastníků a obsluhující personál se ohlašoval voláním „Ha-hej!“
Projekt se ukázal jako úspěšný, a tak Palackého firma brzy vydává první telefonní seznam čítající již osmadevadesát abonentů! Po dvou letech Palacký koncesi úspěšně prodal britské telekomunikační firmě a ta zas zanedlouho draze eráru. Jako bychom se dívali do budoucnosti…
Až do roku 2002 byl považován za vynálezce telefonu Graham Bell, který přístroj sestavil v roce 1876. Dnes je za vynálezce považován Giuseppe Meucci, který telefon sestrojil už v roce 1849. Jiné zdroje přiznávají primát Johannu Reisovi (1860), který první hovor učinil z fyzikální učebny školy do bytu svého přítele. Podle Jaroslava Svobody z magazínu Náš region Reis do aparátu zvolal: „Koně nežerou okurkový salát,“ na což prý odpověděl jeho přítel replikou: „To vím dávno, vy hňupe!“ Těžko říct, je-li historka pravdivá, zábavná je ale nepochybně!
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
