nahoru

Vladimír Mertlík: Parlamentní bizár – trvalá česká tradice

Vladimír Mertlík13. dubna 2021 • 16:00
Předseda Sněmovny Radek Vondráček (ANO) ve Sněmovně (22. 1. 2020)
Předseda Sněmovny Radek Vondráček (ANO) ve Sněmovně (22. 1. 2020)
• foto: 
PSP ČR

Víc než polovina občanstva je zoufalá z politického vývoje, který míří do bludného kruhu buranství, arogance, kolaborace a loupení. Současná vládní garnitura dává přednost kšeftům před ochranou životů. Častěji, než je zábavné, se za těmito jevy ohlíží Zpětné zrcátko a častěji, než je zdrávo, jsou slyšet výmluvy: „To komouši nás zkazili, to oni nám ohnuli páteř!“

„Kdo to byl, ti komouši?“ ptá se Zpětné zrcátko. „Přiletěli z Marsu nebo se zjevili jako dýmějový mor? Nebyli z Marsu, byli to naši sousedé, příbuzní a někdy my sami. I dýmějový mor se zjeví jen jako důsledek špatné hygieny. Neohýbá se páteř tím, že se člověk ohne a nastaví vlastní zadnici!“    

Je to latentně v nás, je třeba si proto dávat pozor, nikdo není imunní, bakterie dýmějového moru komunismu má tak jako covid-19 stále nové mutace. Ubohost, jíž jsme často svědky dnes, tu byla i včera a bude i zítra a je na nás, zda jí podlehneme. Ohlédněme se do minulosti Poslanecké sněmovny adorované 1. republiky roku 1925. Není to nijak hezký pohled, ale je to pohled naučný.  

Pouhých sedm let po vzniku Československa vnitřní politická atmosféra každopádně houstne. V přímé úměře se vzdalující se dobou boje proti společnému nepříteli – habsburské monarchii – se den za dnem vytrácí dřívější jednota české politiky i jejích protagonistů. Ovoce svobody nechutná všem stejně a zdá se, že ani nevisí pro všechny stejně vysoko. Slepenec nesourodých národních prvků nového státu, který všem sloužil jako důvod obhájení práva na sebeurčení a na únik z Rakouska – toho žaláře národů – přivodil zvláštní stav. V nové republice jsou shromážděni zástupci všech protirakousky a protimaďarsky buřičských národnostních skupin včetně Čechů.

A všichni – až na Čechy – mají v roce 1925 pocit, že opět žijí v žaláři národů, jen klíče od okovů a cel drží někdo jiný. Češi! Podle toho vypadá i politická scéna a jednání československého parlamentu. Hned na prvním zasedání nové poslanecké komory 18. prosince se ukázalo, že v sále Rudolfina, kam zástupci lidu přišli vyšňořeni jak na šibřinkový bál, bude veselo jako v panoptiku. Sociální demokraté na klopách s rudými karafiáty, lidovci s bílými, socialisté nešetřili a mají v klopách karafiáty obou barev. Pozadu nezůstali ani živnostníci, ti vsadili na fialky, zatímco komunisté všem vyhrožují rudou hvězdou! I Němci byli jak papoušci. Nacionalisté v klopě s chrpou, kterou členové DNSAP vylepšili svastikou a zástupci agrárního Bund der Landwirte dubovými lístky. Pozadu nezůstávají ani Slováci, ľuďáci se ozdobili slovenským dvouramenným křížem, zástupce strany rolníků neponechal nic náhodě a rovnou přišel v zemplínském kroji.

A konečně agrárníci – aby dokázali, že český sedlák není holá řiť, metali do očí protivníků blesky svými čtyřlístky z pravého zlata. S prvním zvoncem mohlo jednání zástupců československého lidu, již sedm let svobodného, konečně začít. Řvaní, třískání do lavic, bušení do čehokoli včetně vlastních i cizích hýždí, v případě tváří pak jen cizích. Na řadu přicházejí nadávky, plivance, píšťalky a bombardování protivníků spisy. Těžko někdo v ohlušujícím kravále slyší předsedu vlády Antonína Švehlu, jak apeluje, aby se „strany oprostily od záští, že musí potírati každý šovinismus, ať politický, kulturní nebo nacionální. Lid… chce práci, chce mír, chce chleba a toho můžeme dosíci jenom snášenlivostí.“

Není slyšet ani slovo, ale koho by zajímalo, když probíhá tak krásný program, stačí se zaposlouchat. Ľudaci procítěně notují píseň Hej Slováci s pozměněným refrénem, který útočí na předsedu českých lidovců Švehlu. Němci jako jeden muž pějí, že Deutschland über alles, zatímco komunisté varují, že Poslední bitva vzplála. Jediní poslanci vládní koalice si alespoň přibližně pamatují, kde jsou, a marně se pokouší všechny přeřvat lyrikou Kde domov můj. Marně!

Už první vystoupení ale má velký úspěch! Za pultík se staví agrárník Švehla, snad prý premiér, ale kdo to v tom kraválu má vědět?! Komunisté ruku v ruce s nácky z hitlerovského křídla DNSAP a ľuďáci jej vítají mlácením do pultíků vším, co najdou, ale ani ostatní účinkující nepřijdou zkrátka. Němci vypískají bývalého předsedu Pozemkového úřadu Viškovského i bývalého ministra pošt a železnic Frankeho, že z práce drasticky vyhánějí Němce. Poslankyně německých nacionalistů Weberová si po slibu Švehlovi a vzájemném podání ruky tu svou teatrálně s odporem štítivě otře kapesníkem. Mělo to očekávaný úspěch, čeští poslanci vybuchnou a dávají jí co proto. Následná výtka zástupce německé DNP: „Ale pánové, mírněte se, mluvíte o dámě!“ je odmítnuta z českých poslaneckých lavic voláním: „To není žádná dáma, stará čarodějnice je to! Špinavá čarodějnice!“

Srdce mocnáře Františka Josefa I., uložené dle tradice v kapucínské kapli ve Vídni, se v těch chvílích jistě zachvělo. Jedním z vrcholů skandálů roku 1925 bylo i chování předchozí vlády Všenárodní koalice pouhý den před konáním voleb 15. listopadu.

Ministři vlády Aloise Švehly – řízeni legendární Pětkou – si den před svou demisí rozdělili z fondu ministerstva zásobování třiadvacet milionů korun. Pašáci! Jako bychom četli noviny ze včerejšího týdne. Inu, tradice je základ státu. Přesto v nové vládě řada těchto pašáků zůstane sedět dál, včetně premiéra. Nakonec Švehlova vláda č. 2 stejně padne, už po čtyřech měsících vlády. S ohledem na klesající renomé prezidenta není divu, že se brzy tři největší občanské strany dohodly na odstranění Masaryka a jeho nahrazení Švehlou.

Není to ale zdaleka jediný spiklenecký kroužek. V téže době připravuje převrat i poslanec Jiří Stříbrný, ministr národně socialistické strany, jejímž členem je i Edvard Beneš (!). Plán se provalí ve spojení s aférou Radola Gajdy po sokolském sletu v červenci 1926, kdy jsou odhalena jednání a styky Gajdy i Stříbrného se sovětskými činiteli a fašistickým hnutím. Inu, nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy! Košile hnědá, spodky rudé! Gajda byl degradován a vyřazen z armády, Stříbrný odstaven a vyloučen ze strany.

Všesokolský slet v Praze na Strahově se nakonec ukázal být jednoznačnou demonstrací podpory Masaryka ze strany legionářů, sokolů i občanstva, a tak 27. června mohl prezident v prohlášení k lidu odmítnout tvrzení, že časté pády vlád i jím jmenovaná úřednická vláda jsou krizí demokracie. O rok později v květnu je přes vše výše uvedené Tomáš Garrigue Masaryk zvolen potřetí prezidentem.

Zvláštním odrazem doby je to, že je poprvé zvolen hlasy českých i německých poslanců, ale hlavně fakt, že bez německých hlasů by zvolen nebyl! Větší klid to ale v žádném případě nepřináší. O tři roky později v dubnu 1928 v rozhovoru s Karlem Čapkem Masaryk spisovateli odpovídá: „Ptáte se mne na spor o to mé takzvané levičáctví. Řekl jsem jednou, že vývoj jde nalevo. Opakuju to i dnes, ale užil bych raději slova vpřed, jako protikladu k reakci.“

Není ale jisté, zda to, co profesor Masaryk myslí vývojem vlevo, je skutečně vlevo a zda je to skutečně vývoj. Jako protiklad k nacionalistické reakci může být možná sílící levicový vývoj vnímán jako posun vpřed, ale spíš se ukazuje, že cesty obou politických ideologií míří k jedinému cíli – uchopení moci, každá jinými prostředky.

Kalendář hlavních událostí roku 1928 podle listu Prager Tagblatt, mapujícího diář pana prezidenta, přináší na začátku roku informaci o strachu pokrokových lidí z třetí Švehlovy vlády bez socialistických stran, což je označeno za zpátečnictví. Většinovou se stává i Hlinkova Slovenská ľudová strana.  Na Slovensku změna župního zřízení na zemské jen posílila volání po autonomii, když se Bratislava 1. července stává ústředním orgánem pro Slovensko s vlastním zemským prezidentem.

Změny sociálních práv a vymožeností mají být cestou, jak získat zpět radikalizující se společnost. Proto v předvečer 10. výročí oslav vzniku republiky 27. října 1928 přijal Masaryk delegaci socialistického dělnictva a vyzval „ke spolupráci všeho dělného lidu, aby se republika slušně udržela“.

Od 1. února 1929 se stává předsedou vlády František Udržal. Je to již desátá vláda během pouhých dvanácti let existence. Něco není v pořádku!

Takové je ohlédnutí na dobu, kdy lid této země mohl deklamovat „ať vláda věcí tvých se k tobě navrátí“, když v roce 1918 vládu země do rukou svých uchopil. Toužil po tom tři sta let v žaláři národů. Poprvé ji znovu ztratil 1938 a 1939, podruhé 1948, potřetí 1968 a 1969. Je krásné chtít si vládnout sám, ještě krásnější je umět si vládnout. Jisté je, že chceme, je jisté i to, že to umíme?

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře