svejk

svejk Zdroj: archiv

Dobyli jsme Vídeň. Ať žije c.k. Tschechische Republik

Rok 2010 je kromě různých nechutností (volby, rozklad eurozóny, solární šílenství apod.) také rokem zásadního úspěchu Čechů na mezinárodním poli. Dobyli jsme zpět význačnou metu. Město na Dunaji, kde každá třetí rodina má dědečka či prababičku z Čech a Moravy a k němuž letos už podruhé vzhlíží zbytek světa jako k nejlepšímu místu pro život. Potkat na vídeňské straße Vídeňana hovořícího německy je téměř nemožné, při křižování města mezi různými Weihnachtsmärkte zvoní čeština. Tóbra dén namísto Grüß Gott.

Moravané z jihu a Hanáci mají kolonizaci úpravného a vánočně vyzdobeného města jednodušší, nemusí příliš měnit svůj jazyk. Tak nějak tušili, že slavná doba se vrátí a ze svých slovníků proto nikdy německá slova nevypudili. „Ten švarcové fógl vyletěl z keřa“ stejně nečekaně v Prostějově jako ve Vídni.

 

 

Přesto nám bratři Vídeňané vycházejí vstříc, vítají nás jako ztracené děti. V dobách krize jsme to právě my, kteří plníme drahé a přes dvě století staré cukrárny, jež si předávají recept na sachertorte a linzentorte už od dob Marušky Terezičky. To pro naši bezpečnost se Vídeňští policisté s úsměvem pokoušejí vyslovit „ř“, když nám radí roztomilou češtinou, že na Rathausplatz musíme jít pšímo, ja, ja, bitte, gerade. A achtung na tramvaj, jít po pšechoda. Nejslavnější vídeňská muzea a galerie si nás předcházejí VIP slevami a speciálními akcemi, neboť bráno striktně podle statistik návštěvnosti se my, nekulturní barbaři, měníme překročením Dunaje v umělecké Fajnšmerky.

 

 

Vzpomínám na dědečka, když vypravoval, jak jako mladý hoch kráčel s torničkou s moravské vesnice pěšky do Vídně, aby se vyučil u mistra Vacka umění stavitelskému. Míjím všechny ty starobylé domy, jejichž cedulky hlásají, že tuto založil Stanislau Jursa, tamtu vystavěl Karel Kostka a tam tu další, ja darein mein liebe, Vaclau Kokoschka. Mé srdce, které nikdy nemělo rádo hrkavou a neosobní němčinu, najednou nalézá v těch měkkých nuancích vídeňské varianty jazyka zalíbení. Ja, ja, tož tady včil můžeme žít. Vítejme ve Vídni, (už opět) největším českém městě!