„Jsme v roce 2010, možná 2012, a já jsem váš třídní profesor,“ řekl publiku před dvaceti lety Jiří Lábus. „Dnes budeme opakovat události z Prahy roku 1989 a k tabuli půjde Karolína Kaiserová,“ dodal a na jeviště přišel Oldřich Kaiser.
„Kolik bylo studentů na demonstraci?“ ptá se učitel žákyně. „Tak byli tam Petr, Dušan, Mirek ...,“ na to žačka. „To tu budeme do rána takhle! Bylo tam 20 000 studentů!!! Jaká byla hlavní hesla?“ „Svobodné dolby, teda volby, máme hole v ruce …“
Tenhle triumfální televizní kousek (najdete ho na YouTube) vznikl někdy v roce 1990 a tak jako sametová revoluce i on vstoupil do dějin. A to nejen televizní zábavy, ale do československých dějin en block. To, co se tenkrát, necelý rok po převratu vysílalo jako vrchol srandy a sci-fi, se dneska odehrává v různých variantách před školními – navzdory tomu, že už interaktivními – tabulemi. Tak jako jsme ze sebe soukávali souvislosti národního obrození, první světovou válku nebo husity, tlačí ze sebe dnešní žáci a studenti „události roku 1989“. Tak to je a není to sice tak moc k smíchu, ale, upřímně řečeno, ani moc k pláči. Jsou takoví, jako jsme byli my, ne že ne.
„Jak se jmenovala ta strana, co tu měla 40 let absolutní moc?“ vrcholí slavné zkoušení u tabule. „Malá strana?“ říká Karolína. „Ale prosim tě! Jaká malá? To by ses divila, jak byla velká ta strana! No, jmenovala se Ko-mu …,“ snaží se jí pomoci učitel. „Komu zvoní hrana?“ hlásí znuděná žákyně. „Komunistická strana přece! Komunisti to byli! Jak to, že to nevíš, vždyť jsme se na ně byli minulý týden dívat v rezervaci!“
