Zápisky českého vězně: Vězení musí v odsouzených probudit sebereflexi, nic jiného snížit kriminalitu nepomůže | Reflex.cz
nahoru

Zápisky českého vězně: Vězení musí v odsouzených probudit sebereflexi, nic jiného snížit kriminalitu nepomůže

red1. října 2019 • 08:30
Politici, pomozte obětem trestných činů.
Politici, pomozte obětem trestných činů.
• foto: 
archiv autora textu

Bude tomu již půl roku, co vás v tomto seriálu pravidelně informuji o stavu našeho vězeňství. O tom, s čím se tuzemští vězni musí potýkat, i o tom, jakým směrem je vlastně vězeňský systém nastavený. Jestli má výkon trestu odnětí svobody nápravný účel, či nikoli. Za tu dobu jsem si přečetl opravdu mnoho vašich komentářů, které mě přiměly zamyslet se nad vším do hloubky. A to nejen nad sebou samým, ale i nad problematikou poškozených trestnou činností. Valná většina vašich názorů má hodně co do sebe a zasloužila by si nejen větší pozornost, ale také i konstruktivní cílové řešení. Při řešení problémů mi nejen rodiče říkávali: „Vždy začínej hlavně u sebe,“ a proto bych dnešní kapitolu zahájil stručným komentářem jednoho čtenáře, jenž mi napsal „jsi zloděj a grázl“.

Autorem seriálu Zápisky českého vězně, který vám přinášíme každé úterý, je odsouzený, který si odpykává trest odnětí svobody v délce 9,5 roku. Za co byl odsouzen, si přečtěte zde.

Abych to uvedl na pravou míru. Je pravda, že jsem byl zloděj a grázl. Nyní jsem vězeň, ale také člověk, který si je dobře vědom všech následků svých trestných činů. Jenomže ono už nezáleží na tom, čím nebo kým jsem nyní, ale jakým člověkem budu, až mě propustí na svobodu. Nikdo nedokáže zvrátit minulost, ale budoucnost může ovlivnit každý z nás. Během posledních let strávených za mřížemi jsem stál daňové poplatníky přes 2 920 000 korun. A to je už na jednoho člověka opravdu hodně peněz, které se daly vynaložit mnohem účelněji a efektivněji. Pokud by však výsledkem těchto vynaložených prostředků byl člověk, který bude dodržovat nejen právní normy, ale ctít i morální zásady, pak by tyto peníze snad nepřišly vniveč. Kdyby ale zmíněná částka sloužila pouze k dočasnému izolování problémového jedince, jenž bude dále páchat trestnou činnost, jednalo by se o mrhání a plýtvání penězi všech daňových poplatníků.

Co se mé osoby týče, musím vám sdělit následující: Celému národu se touto cestou omlouvám za vše špatné, co jsem kdy spáchal. Omlouvám se tímto nejen poškozeným, ale i všem daňovým poplatníkům, jejichž peníze byly také použity na uhrazení mého výkonu trestu. Má kriminální životní kapitola mě upřímně mrzí a rozhodně si ji už nechci nikdy zopakovat. Nikoli kvůli tomu, že bych se vězení bál, ale život je příliš krátký na to, abych ho takto promarnil za zdmi věznice. Jakmile budu propuštěný, nastoupím do zaměstnání, které už mám zajištěné, stejně jako bydlení. Se svou přítelkyní, jež na mě celé ty roky čeká, budu žít spořádaným životem jako každý normální člověk. Také vám tímto veřejně slibuji, že budu dodržovat jak právní normy, tak i ctít morální zásady a učiním vše pro to, abych svůj dluh vůči celé společnosti odčinil.

Resocializační programy lze dělat smysluplně. Jen chtít

Jiný čtenář přidal komentář: „Pochybuju, že český vězeňství dokáže někoho napravit.“

Já o tom nejenže také pochybuji, ale jsem o tom přímo přesvědčený. Za ty dlouhé roky v kriminále jsem nenašel jediný resocializační program zacházení, který by mě přiměl uvědomit si důsledky mého nezákonného jednání nebo který by mě nějak dovedl ke způsobu urovnání následků mých trestných činů. Když se už našlo něco, co ve mně začalo naplňovat účel výkonu trestu, tak mi to pro změnu odebrali. Stejně tak jako si mnoho svobodných lidí tápajících bez vlastních cílů položilo někdy otázku o smyslu života, položil jsem si tuto otázku i já. Ptal jsem se sám sebe, jaký je vlastně smysl života a jaký je vůbec smysl života tráveného ve vězení.

Jsou to především cíle, které si člověk musí stanovit s naprostým odhodláním, že jich dosáhne. Učení se z chyb druhých i vlastních a zdolávání překážek, snaha utvářet kolem sebe lepší svět. V jednom dokumentu o věznicích jsem viděl smysluplný projekt americké věznice. Odsouzení k delším trestům za dohledu odborných pracovníků cvičili od štěňat vodicí psy pro nevidomé. O tyto psy se samozřejmě museli i starat, čímž se prakticky učili mimo jiné i odpovědnosti. Jakmile byl takto vycvičený pes připravený, byl odsouzenými předán potřebným nevidomým lidem. Jiní vězni dojížděli v doprovodu vězeňské služby do škol v oblastech nejvíce postižených kriminalitou. Žákům pak vyprávěli o svých životech, ale i o životě ve vězení. O tom, co obnáší temný a drsný život v gangu a jak mnohdy končí tragicky. Co všechno čeká ty, kteří se vydají na životní dráhu plnou drog, zbraní a násilí, ale i jaký dopad má takovýto život pro nevinné lidi.

Takovéto programy rozhodně mají smysl. I u nás je mnoho vězňů, kteří chodí pracovat na nestřežená venkovní pracoviště. Pokud už tedy mají tu důvěru, že je propustí ven, mohli by se i oni účastnit takovýchto veřejně prospěšných činností, namísto vydělávání finančních prostředků naplňujících vězeňské pokladny. Samotní vězni by se tak v rámci resocializačních programů měli podílet na snižování kriminality.

K sebereflexi by měli být vedeni konfrontací s dopady jejich trestných činů, nikoli nefunkčními programy, za které daňoví poplatníci vyhazují astronomické částky. Pokud je někdo odsouzený za přepadení či okradení invalidních nebo starých lidí, měl by mít možnost pracovat v ústavech a LDNkách, aby si uvědomil, koho vlastně okradl. Stále v médiích slýchám, jak zásadní je nedostatek pečovatelů v takovýchto zařízeních. Jsem přesvědčený o tom, že by si mnoho těchto vězňů uvědomilo dopady svého jednání a riziko recidivy by se tím výrazně snížilo. Takovéto resocializační programy by pak naplňovaly účel výkonu trestu odnětí svobody.

Základní prevencí recidivy je sebereflexe vězňů

Další komentář jednoho čtenáře bych také nerad nechal bez povšimnutí, proto si ho nyní dovoluji ocitovat: „Naše buzerace dělá hodně pro to, aby se z části vězňů stali recidivisté. A velká část národa je dostatečně blbá na to, aby tomu ještě zatleskala. Kriminál je trest. V pořádku. Ale chceme návrat lidí s druhou šancí, nebo návrat zdeptaných a tím také nebezpečných jedinců? Myslím, že je to jasné i bez dlouhých úvah.“

Odjakživa platí, že zlo plodí jen zlo a násilí plodí zase jenom násilí. Z šikany a buzerace nikdy nemůže vzejít nic dobrého. Tuhle skutečnost má v hloubi duše zakořeněnou snad každý člověk. Přesto většina lidí volá po odplatě. Rozhodně neospravedlňuji žádné trestné činy, které byly kdy spáchány. Ale nikdo nemůže vědět, co dotyčné dovedlo k situacím, které je dostaly za mříže. Není tedy rozumné uvažovat nad tím, jak co nejvíce zlikvidovat pachatele trestných činů. Spíše by pomohlo přemýšlet o způsobu, jak takového pachatele přivést k sebereflexi a předejít jeho recidivnímu chování po propuštění na svobodu. Můžu vám potvrdit, že mnoho vězňů za stávajících podmínek buď ztrácí nebo postrádá jakoukoli motivaci k seberealizaci nebo nápravě. Ztrácí chuť vytvářet si lepší podmínky, plnohodnotně a smysluplně využívat čas strávený za mřížemi.

Věznice si vymýšlejí aspekty hodnocení, které ani nejsou nijak zakotveny v zákoně, a nemají tudíž žádnou zákonnou oporu v případě soudního projednávání o podmínečném propuštění. To většinu odsouzených naopak demotivuje a věznice se tak stávají pouhým místem izolujícím dotyčné od společnosti. Když pak tyto frustrované a zdeptané jedince propustí na svobodu, je zcela logické a pochopitelné, že začnou brzy opět páchat trestnou činnost. Přestože je vězení zařízením represivní povahy, měl by pobyt v něm splňovat prioritně nápravný účel, nikoli ten represivní, jak se to děje dnes.

Pomohlo by zavedení „kriminální daně“

Rád uvedu i poněkud kritický, leč pravdivý komentář jedné čtenářky. Od něj už sice uběhlo mnoho týdnů, přesto na něj musím neustále myslet. „Vězni se dovolávají dodržování zákonů a práv. Dovolávají se ti, kteří porušili zákony, připravili někoho o život, o zdraví nebo o majetek. Neustále se naše nemocná společnost zabývá právy odsouzených, ale nikde nečtu o právech jejich obětí. Nikde nečtu o spravedlnosti pro poškozené, pro lidi, kteří přišli o dítě, o živitele nebo o zdraví. Voláme až přímo řveme po solidárnosti, spravedlnosti a po důstojném životě vrahů, násilníků, zlodějů, nepracujících. Já řvu: Kde jsou práva a důstojný život poškozených!?“

Tímto komentářem mě bez ironie a s naprostou upřímností zasáhla autorka přímo do srdce. Je totiž bezesporu pravda, že se naše legislativa nedostatečně zabývá oběťmi trestných činů a jejich odškodňováním. Jisté nástroje na ochranu práv poškozených sice existují, ale jsou mnohdy zdlouhavé, někdy až nedosažitelné. Naši zákonodárci však mají obrovskou moc a právě oni by měli prosadit zákon, který by zvýšil možnosti odškodňování poškozených obětí trestných činů. Jedno konstruktivní řešení této problematiky se přímo nabízí.

Zajisté si snad každý ještě pamatuje stoletou vodu, která zpustošila mnoho měst a vesnic. Pojišťovny i stát tenkrát vynaložily mnohamilionové částky na úhradu škod napáchaných povodněmi. Sotva se lidé vzpamatovali a opravili své domy či postavili nové, přišla další ničivá povodeň. Pravděpodobně se teď ptáte, jakou souvislost mají poškození zasažení povodněmi s poškozenými trestnou činností.

Protože byly škody po záplavách přímo astronomické, zasáhl v té době stát zavedením povodňové daně. Stejně tak může stát zavést „kriminální daň“ pro pracovně zařazené odsouzené. V naší republice vykonává trest odnětí svobody přibližně 21 tisíc odsouzených. Vězeňská služba ČR prohlašuje, že okolo 60 procent odsouzených je pracovně zařazených, což je nějakých 12 600 vězňů. Pokud by došlo k finanční reformě odměňování odsouzených za vykonávanou práci tak, aby se jim odváděla byť pětistovka měsíčně na zmíněnou „kriminální daň“, hodně věcí by se tím změnilo. Do fondu pro poškozené by tak šlo zhruba 6 300 000 korun měsíčně, což je ročně 75 600 000 korun. Pochopitelně by takováto částka nepokryla všechny roční škody napáchané trestnou činností. Rozhodně by však mohla pomoci řadě nejpotřebnějších obětí trestných činů a jejich rodinám.

Na škodu by také nebylo znovuzavedení povinnosti pracovat ve výkonu trestu pro všechny práceschopné vězně. To už by ta čísla byla mnohem zajímavější. Nemám nejmenší tušení o tom, kterému politikovi bych měl takovýto návrh zákona přednést, aby se to dostalo k projednání v Poslanecké sněmovně. Nezbývá mi než doufat, že se tento článek dostane k někomu kompetentnímu, kdo by tuto myšlenku vsadil do úrodné půdy. Pokud má snad někdo z vás potuchy o někom, kdo by byl v této věci schopný něčeho dosáhnout, přepošlete mu prosím odkaz na tento můj text.

Na závěr bych chtěl poděkovat i objektivním a nezaujatým čtenářům, kteří mě nejen podporují svými komentáři, ale také se snaží svými názory otevřít oči zarputilým odpůrcům mých článků. Kdyby se totiž všichni jen zarytě řídili pravidlem „oko za oko“, brzy bychom oslepili celý svět.

Další díly seriálu Zápisky českého vězně si přečtěte zde >>>

red




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější