Zápisky českého vězně: Vězeňské tetování je stále dobrodružstvím. Strojek si sestavíte za pouhou hodinu | Reflex.cz
nahoru

Zápisky českého vězně: Vězeňské tetování je stále dobrodružstvím. Strojek si sestavíte za pouhou hodinu

red24. září 2019 • 08:30
Tetování jako vězeňské dobrodružství...
Tetování jako vězeňské dobrodružství...
• foto: 
archiv autora textu

Už odnepaměti byli u nás potetovaní lidé často automaticky označováni za kriminálníky. Ostatně dříve žádné tetovací salony neexistovaly, a tak byly věznice hlavním místem, kde se mohl člověk k tetování dostat. Samotné tetování v arestu má svou zajímavou historii. Nejde přitom jen o vlastní způsob tetování, který se za ta dlouhá léta změnil. K průlomu došlo i v samotném náhledu veřejnosti na tetování, které se zařadilo mezi formy nejen moderního umění. Jedno se ale nemění – zatímco tetování v profesionálním salonu je dnes srovnatelné se zákrokem u zubaře, tetovačka ve vězení zůstává adrenalinovým dobrodružstvím.

Autorem seriálu Zápisky českého vězně, který vám přinášíme každé úterý, je odsouzený, který si odpykává trest odnětí svobody v délce 9,5 roku. Za co byl odsouzen, si přečtěte zde.

Dříve byl tento body art, jak ho známe dnes, společensky nepřípustný. S viditelným tetováním měl člověk dokonce i problém sehnat si práci. Paradoxně je přitom tetování v domorodých kulturách jistým znakem společenského postavení. Nicméně pár let po revoluci se našli odvážlivci, kteří v tomto odvětví zkusili své štěstí a otevřeli první tetovací salony. A tak to, co dříve bylo poznávacím znakem zločinců, je dnes běžnou formou vlastního vyjádření postojů k životu. Způsob projevu toho, co máme rádi, na čem nám záleží nebo jakou filozofii kdo preferuje. Přestože si ještě mnozí konzervativci body art stále spojují s kriminalitou, tak už dávno není tetování jen výsadou zločinců. Dnes se nechávají za nemalé částky tetovat nejen obyčejní lidé, ale i mnohé celebrity z řad sportovců, zpěváků, herců či dokonce politiků.

Možná že i vy se můžete pyšnit nějakým tetováním ze salonu. Možná jste si kvůli němu vytrpěli i trochu té bolesti, která k tetování neodmyslitelně patří. Ovšem mohli jste využít možnosti lokálního znecitlivění tetované oblasti. Zažít to pravé nefalšované vězeňské tetování – to je teprve adrenalinový zážitek, na který rozhodně nikdy nezapomenete.

Gumová podrážka z pantoflí pod kůží

Přibližně do devadesátých let neexistovaly žádné strojky a veškeré práce se v arestu dělaly výhradně ručně. Rozhodně neexistovaly žádné zdravotně nezávadné tetovací barvy. Na místo barvy se ve věznicích tetovalo takzvanou špínou. Způsobů, jak se špína vyráběla, existovalo hned několik. Asi ten nejjednodušší byl zapálit kus černé gumové podrážky z pantoflí. Nad ní se drželo zrcátko, na které se zachytávaly saze. Ty se následně stáhly a přidaly se k popelu z novin. Za pomoci očních kapek se pak obě látky důkladně promíchaly. Takto vytvořená barva se mohla ještě přecedit přes plátýnko a mohlo se začít tetovat.

Motivů na výběr moc nebylo. Tu a tam se dal sehnat časopis s tetováním z Německa, ale převážně se tetovaly české památky, znamení zvěrokruhu či jména nejbližších. Následný motiv se na tělo překreslil propiskou a práce mohla začít. Jak jsem se však zmínil, strojky ještě žádné nebyly. Kontury vybraného motivu se takzvaně vyháčkovávaly nebo vyřezávaly klasickou žiletkou Astra. Tak či onak byly oba způsoby poměrně bolestivé. Vyháčkovávání byl de facto šikmý vpich běžnou jehlou a následné vytržení kůže. Stínování se provádělo pomocí škrabání, což také nebylo zrovna dvakrát příjemné. Každé takovéto citlivé narušení kůže se zatřelo zmíněnou špínou. Po umytí zůstala barva v ráně a tetování bylo na světě. Přestože způsob takovéhoto tetování může působit neohrabaným a barbarským dojmem, i po třiceti letech se dají nalézt na svou dobu poměrně vydařené a vlastně jemné práce.

Později se ve věznicích začalo experimentovat s různými tušemi, inkousty, temperami i samotnou technikou tetování. Ovšem ona „špína“ se i další dlouhá léta těšila své oblibě. Zdokonaloval se i přenos motivů na samotnou kůži. Obrázek se silnými konturami zrcadlově nakreslil na průklepový papír inkoustovou tužkou a pomocí mokrého ručníku se obtiskl na požadované místo. Jehly se přichytávaly do verzatilek, namáčely do „barvy“ a tetování se vypichovalo pěkně jednu tečku po tečce. Ovšem jemné kontury například vlasy dívky se stále vyřezávaly žiletkou. Od 90. let byly ve věznicích povolené kazetové přehrávače či walkmany, o pár let později také discmany. A díky nim se tak vězňům dostaly do rukou elektromotorky, které daly vzniknout prvním tetovacím strojkům. Ovšem v té době byly elektromotorky poněkud objemnější a větší než dnes. Navíc se napájely čtyř a půl voltovou plochou baterií, což z celého tetovacího strojku dělalo spíše monstrózní tetovací stroj. Ale práce se s ním výrazně zrychlila i kvalita byla nesrovnatelně lepší.

Vyrobit tetovací strojek není žádná věda

Na český trh se dostávalo více a více časopisů s motivy tetování, a tak už bylo i z čeho vybírat. Dokonce s nástupem tuhých deodorantů došlo ke snadnějším přenosům motivů na kůži. Dnes stačí nakreslit motiv obyčejnou propiskou zrcadlově na papír. Kůže se potře tuhým deodorantem (nikoli tím krémovým bílým) a na ni se pak motiv přiloží a uhladí. Po odendání šablony je bez rozmazání obrázek perfektně obtisknutý.

Dnešní konstrukce vězeňských tetovacích strojků se od těch z 90. let téměř nezměnila, pouze motůrky jsou mnohonásobně menší a lehčí. Navíc k napájení strojků už stačí jeden a půl voltová tužková baterie. Jelikož si běžný člověk ani nedokáže takový ručně zhotovený tetovací strojek představit, připravil jsem si pro vás jednoduchý návod „jak na to“.

Takže co potřebujeme? Základní položkou je samozřejmě malý elektromotorek. Ten se dá běžně sehnat vykucháním zastřihovače chloupků v uších či nose. Ovšem postačí i ten malinký motůrek z vibračních holících strojků. Z toho se nám bude hodit i spínačka, která se dá samozřejmě i jednoduše zhotovit. Dále budeme potřebovat pár běžných věcí, které si dokáže opatřit každý průměrný vězeň. Čajovou lžičku, propisku se silnějším tělem, vypsanou tuhu, dva kousky tenčích drátů (například ze sluchátek), nit, izolepu, špendlík a kousek gumovací pryže (školní gumy). Celou propisku kompletně rozšroubujeme a rozděláme. Lžičku ulomíme v krčku, kde se rozšiřuje, a ohneme ji do pravého úhlu. Ovšem tak, aby horizontální část byla kratší – pouze na délku motorku. Vertikální část pevně přiděláme k silnému tělu propisky. Odřízneme si plátek školní gumy, který s motůrkem nití přichytíme na horizontální část lžičky. Plátek školní gumy nám de facto slouží jako silentblok tlumící vibrace motorku. Drátky propojíme se spínačkou, kterou taktéž přiděláme k tělu propisky a vyvedeme k připojení na baterku. Z vypsané tuhy odřízneme tak 5 milimetrů, ulomíme přibližně centimetr špendlíku a obě tyto části napresujeme na hřídelku motorku. Tím dojde k jejímu vyosení. Přibližně 1 centimetr od konce tuhy propálíme dírku, aby se nová osa motorku dala propíchnout skrz tuhu. Na tělo propisky poté našroubujeme její spodní část. Tuha, jenž je zbavená svého hrotu, by neměla přesahovat víc než pár milimetrů od konce propisky. Celé tělo včetně motorku precizně omotáme nití a tak i schováme dráty vedoucí ke spínačce, které by při práci mohly překážet. A je to, strojek je na světě! Teď jen navázat jehly.

Jak sestavit tetovací strojek.Jak sestavit tetovací strojek.Foto archiv autora textu

Dříve se k vězeňskému tetování používaly například vybroušené špendlíky nebo ty nejtenčí jehly na šití. Dnes se však těší největší oblibě štětiny z ocelového kartáče. Ovšem i ty se musejí důkladně vybrousit pomocí jemného smirkového papíru. Každá věznice má své pracoviště údržby a na každé údržbě, ale i jiných pracovištích, jsou ocelové kartáče. Takže z takto zhotovených „jehel“ můžeme dělat návazce podle potřeby. Například z jedné, tří, pěti či sedmi jehel. Navazuje se bavlněnou nití, která dobře saje barvu, do konického tvaru. Takovýto návazec se zasune do tuhy od propisky.

Co se týče barvy, tak to už se v dnešní době téměř vůbec nevyrábí ve věznicích. Vězni už mají dost svých sofistikovaných způsobů, jak propašovat do věznice originální tetovací barvy prodávané v salonech nebo na internetu. Dnes už se tedy vězni netetují pouze černou barvou, ale nechávají si tetovat i barevné kérky. Ovšem ta černá stejně převládá nad barevnými. Samozřejmě i cena tetovací barvy je ve věznici nesrovnatelně vyšší než venku. Výsledná cena kérky je ale paradoxně ve věznici nesrovnatelně nižší než v profesionálním salónu. A to až v řádech mnoha tisíc korun.

Ale zpět k naší barvě. Aby se s ní moc neplýtvalo, nakapává se do vystřiženého platíčka od léků, které se pro lepší stabilitu usazuje do krabičky od sirek. V takovémto „kalíšku“ se úvazec s jehlami namáčí do barvy podle potřeby. Baterka napojená na strojek bývá uchycená gumičkou na ruce v níž tatér drží strojek. Nikterak nepřekáží a pohodlně se s ní tetuje. Ovšem z vlastní zkušenosti mohu říct, že se důmyslu meze nekladou a existují i strojky napojené na trafo či vybavené diodami pro noční práci.

Motivy tetování českých vězňů jsou dost konzervativní

Jednoduchý strojek je schopný zhotovit každý aspoň trochu zručný člověk do jedné hodiny. Přitom tatéři, kteří mají už něco „odjeté“, s tímto strojkem dokáží tetovat i v takové kvalitě, která se dá srovnávat s profesionální prací ze salónu. Přestože je tetování ve věznici přísně zakázané a trestané, tetuje se pořád a nejspíš ani nikdy nepřestane. Je sice pravda, že tetování ve věznicích přináší značné riziko přenosu infekčních onemocnění, ale troufám si tvrdit, že dnešní vězeňští tatéři jsou mnohem zodpovědnější, než tomu bylo dřív. Mezi samozřejmost už patří používání jednorázových chirurgických rukavic. Ty mají k dispozici všichni dozorci, neboť je používají na osobní prohlídky odsouzených. Cesta k rukavicím se už dnes zkrátka vždycky najde. Stejně tak i k dezinfekčnímu roztoku. Co se týče jehel, i ty už jsou mnohem dostupnější, než tomu bylo dříve. Proto se po každé práci většinou dávají tetovanému, který tak má jistotu, že se nepoužijí na jiném „klientovi“. Navíc dnešní vězeňští tatéři už mají mnohem odbornější znalosti – a to jak ve znalosti skladby kůže, tak i ve správné péči o tetování. Právě péče o nové tetování se v minulosti hodně opomíjela a mnohé práce se zanítily a špatně hojily.

V mnohých zahraničních věznicích si vězni nechávali vytetovat různé motivy, podle kterých se pak dalo snadno rozpoznat, do kterého gangu patří či za jakou trestnou činnost se dostali za mříže. Mohli jste tak rozeznat zloděje, loupežníky, vrahy i s počtem obětí na kontě, ale také i práskače a informátory. V tuzemských věznicích nic takového není. Soudržnost vězňů už je dávno historií, takže se ani nedá mluvit o nějakých ganzích. Mezi nejčastější motivy tetování našich vězňů jsou jména dětí s datem narození doplněná náboženskou tematikou. Pak jsou to různé předělávky třicetiletých kérek na biomechaniku či jiné líbivé motivy z časopisů zaměřených na tetování. Výjimečně rozeznáte motorkáře a různé sportovce, kteří si vybírají tematické motivy sobě blízké.

Ať už se však necháte tetovat ve věznici, nebo v perfektně zařízeném salónu, musíte si uvědomit dvě důležité věci. Tetování už budete nosit do konce života, tak zvažte dobře nejen místo, kde si ho necháte umístit, ale i motiv. Jak jsem už naznačil, i motivy s sebou nesou jistý význam. Špatná volba motivu vás také někde na dovolené v zahraničí může dostat do problému. Kupříkladu pokud chcete jet někdy do Japonska, raději se vyhněte pestrobarevným motivům typickým pro Jakuzu.

Další díly seriálu Zápisky českého vězně si přečtěte zde >>>

red




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější