Miluju českou kuchyni. No, možná že „kuchyně” je trošku nadnesený výraz pro to, co obvykle na talíři končí jako kus masa a škrob v nejrůznějších podobách. Ale pokud jde o českou stravu, od okamžiku, kdy jsem do téhle země přijel, se cítím jako děcko v cukrárně.
To je vlastně dost příhodná metafora pro českou stravu, protože ta skutečně vypadá, jako by ji vymyslelo dítě školou povinné. Maso. Mňam! Brambůrky. Mňam! Knedlíky! Mňam! Brambory nebo knedlíky, co plavou v moři šťávy. Mňam, mňam, mňam!
Zeleninu? Hm, ne, díky. Není nutná, fakt. No dobrá, tak možná trošku nadrobno nakrájené cibulky do guláše. Cibule je přece zelenina, nebo ne? Špenát? Hmm. A mohl bych ten špenát dostat politý sosem? Mohl? Fajn, tak to určitě jo. Mňam!
Teď si asi říkáte: „Ale, ale, pane Američane, co zelí? Cožpak jste zapomněl, že česká klasika je knedlo, zélo, vepřo, péčo?“ No jo, ovšem, to je pravda. A faktem je, že zelí může být velmi zdravé, protože obsahuje přírodní sloučeniny, jako sulforafan, známý svými účinky v boji proti rakovinným buňkám. Nepasterizované kyselé zelí se taky doslova hemží blahodárnými baktériemi laktobacilu – je jich v něm dokonce víc než v živém jogurtu. Tyhle baktérie pomáhají imunitnímu systému zdolávat infekci a podporovat zažívání.
Takže, co české kuchařky a kuchaři udělají s touhle navýsost zdravou zeleninou? Uvaří ji… a v tuku! Je tahle úprava chutná? Pochopitelně že ano! Ale z hlediska zdravé výživy je to jako kouřit při joggingu, dávat si při sklapovačkách velkou zmrzlinu nebo si do vitamínového nápoje kápnout cyankáli.
Nedávno zveřejněná studie zjistila, že za 60 let od roku 1950 do roku 2010 snědl průměrný Čech celkem 30 vepřů, dohromady všeho všudy 4,7 tuny masa. Impozantní výkon. Proto mě často napadá, že by turistický slogan téhle země měl znít: „Česká republika. Trocha cholesterolu v srdci Evropy.“
V průběhu oněch šedesáti let průměrný Čech dokázal spořádat 3,8 tuny chleba. Když si člověk uvědomí, že krajíček chleba váží jen 30 gramů, je to úžasné číslo. Ze všech možných způsobů, kterými Češi konzumují chleba, jsou mým jednoznačným favoritem topinky. Pokud se snažíte zhubnout a jíst zdravěji, lékař vám určitě řekne, že jsou dva druhy potravin, jimž se však musíte bezvýhradně vyhýbat; a to je chleba a fritovaná jídla. No a s čím tedy Češi přišli? S fritovaným chlebem!
Je to výtečná pochoutka, to jo! Je lahodná sama o sobě, co ale potřená stroužkem česneku? Nebo si na topinku můžete dát ještě něco nezdravějšího, jako třeba okořeněné mleté maso. Češi tomu říkají „ďábelský toast“. Dal jsem si ho jednou v hospodě v Prachaticích a pak jsem měl dva dny běhavku. Ale byla to taková bašta, že když jsem se příště ocitl v Prachaticích, zase jsem zašel do té hospody a znovu si dal toast a znovu dva dny zápolil se střevními potížemi. Chtělo to hodně sebezapření, ale stálo to za to.
Když jsem poprvé přijel do téhle země, první večeře, kterou jsem si tu v restauraci dal, mě doslova a do písmene odrovnala. Dal jsem si totiž vepřové žebírko; kus grilovaného vepřového s kouskem šunky a na ní ještě smažené vejce! A jako by to všechno nebylo strávníkovu zdraví dost nebezpečné, podávají se k tomu hranolky, jejichž hlavním účelem je nasát do sebe všechen sos z masa smíchaného se žloutkem. Bylo to tak nehorázně lahodné, že jsem si to dával každý večer asi dva týdny za sebou.
Pak jsem objevil guláš a tehdy jsem se rozhodl, že tady zůstanu do konce života, což, jak jsem si spočítal, nebude při téhle stravě trvat zas tak dlouho. Ale k čertu s tím. Aspoň vím, že si to užiju, než dožiju.
