Možná, že některé z vás už po přečtení několika našich dílů napadlo podívat se na to, jak taková tuzemská věznice vlastně vypadá uvnitř. Ovšem nemáte-li nikoho, koho byste mohli ve vězení navštívit, pak se vaše šance na návštěvu vězeňského areálu rovnají téměř nule. V dnešní kapitole se vám pokusím přiblížit, jak aspoň vypadá taková návštěva vězeňského zařízení, i když má každá věznice rozdílné návštěvní podmínky.
Rád bych vám představil univerzální modelovou ukázku platnou pro všechny věznice spadající do jednoho typu zařazení, ovšem to bohužel není možné. Důvod je prostý. V mnoha dílech jsem už zmínil skutečnost, že si jsou věznice stejného typu na míle vzdálené od druhých, a to s naprostou propastnou rozdílností. Tyto rozdílnosti se také týkají i návštěvních podmínek odsouzených. Jediné, co je stejné, jsou pravidla stanovená zákonem. Každý odsouzený má nárok na standardní návštěvu maximálně čtyř blízkých osob, a to buď 2x do měsíce v délce trvání jeden a půl hodiny, nebo 1x do měsíce v délce trvání tří hodin. Pak je možné realizovat i nestandardní návštěvy, které jsou však podmíněné víc než jen dobrým chováním odsouzeného, respektive jsou udělovány za odměnu. K nestandardním návštěvám se vrátíme později.
Vše začíná u odsouzeného, který si podá žádost o schválení/povolení osob k realizaci návštěv. Tyto osoby jsou zaměstnanci věznice prověřovány, a pokud je vše v pořádku, pak se schválí a zapíše do osobní karty odsouzeného. Termíny návštěv jsou stanovené každou věznicí pevně dopředu. Odsouzený si pak vybere vhodný termín a vypíše si další žádanku tentokrát o realizaci návštěvy, v níž uvede, koho si na danou návštěvu zve. Schválenou žádost pak odsouzený na vlastní náklady odešle svým blízkým. Každý návštěvník je poučen o tom, jak se má nejen při vstupu do věznice, ale i v průběhu návštěvy chovat, co smí a co v žádném případě nesmí.
Tedy že nesmí například vnášet do věznice žádná záznamová zařízení, drogy, zbraně a podobně a že nesmí odsouzeným nic předávat. Doporučuje se, aby se návštěvníci dostavili do věznice o hodinu dřív, než je plánovaný čas návštěvy. Tašky, kabelky a jiná zavazadla do věznice, pokud možno, nevnášejte. Pokud si někdo s sebou přinese klíče, mobilní telefon či peněženku s doklady, dostane k dispozici uzamykatelnou skříňku, do níž pak musí vše uložit. Návštěvník předloží schválenou navštívenku, platné doklady, podle nichž se ověří totožnost, a nakonec obdrží návštěvní visačku, kterou musí mít připevněnou viditelně na oděvu.
Následně už jen musíte strpět různé kontrolní úkony ze strany uniformovaných zaměstnanců vězeňské služby. Nejdříve pošlete bundy, kabáty i případné tašky na pás s rentgenem a pak sami projdete detekčním rámem. Na druhé straně vás ještě může dozorce zkontrolovat ručním detektorem kovu, popřípadě i prohmatat ruce, podpaží či nohy, zdali se přeci jen nesnažíte něco propašovat. Po všech kontrolách vás následně za doprovodu vpustí do areálu věznice a navedou do návštěvní místnosti.
A ty se právě liší podle toho, v jaké věznici jste, přestože jsou ve stejném typu zařazení. Tak kupříkladu v jedné věznici na Moravě vás může překvapit příjemná návštěvní místnost s dřevěným nábytkem, televizí, dětským koutkem či nápojovým a potravinovým automatem. Koutek je vybavený koberečkem s dětskými motivy, na němž stojí nábytek konstruovaný i pro ty nejmenší, a stěny jsou zdobené malovanými pohádkovými postavičkami. Děti mají navíc k dispozici spoustu hraček, s nimiž si mohou libovolně hrát. Váš návštěvní prostor je tvořen masivním stolem se čtyřmi židlemi, u něhož sedíte jako normální lidé. Chcete-li, můžete sobě i svému nejbližšímu z automatu koupit horkou čokoládu, kafe, různé džusy nebo limonády, ale také i něco sladkého či slaného na zub.
Realizace návštěvy v takovýchto podmínkách je v rámci možností docela příjemná, ale především důstojná pro obě strany. Ovšem pak jsou i jiné věznice, například ve středních Čechách, v nichž na takovéto podmínky můžete rovnou zapomenout. Úzká návštěvní místnost je rozdělena dlouhou řadou stolů spojených k sobě tak, že si k jednomu stolu nemohou normálně sednout současně dva návštěvníci (natož čtyři). To nemluvím o židlích, na kterých je horor sedět delší dobu jak 10 minut. Stoly jsou navíc ve svém středu rozdělené několik centimetrů vysokou přepážkou, která má zabránit v kontaktu s odsouzeným. O dětském koutku, nápojových či potravinových automatech si můžete nechat opravdu jen zdát.
Pokud však přeci jen budete trpět velkou žízní a nebudete chtít někam chodit, pak vám zaměstnanci ochotně nabídnou plastový kelímek, do něhož si můžete natočit vodu z vodovodu umístěném na chodbě. Vzhledem k tomu, že jsou všechny ty krátké stoly tak pospojované v sobě, jste všichni navíc namačkání z obou stran vedle sebe s jinými návštěvníky. Přes hluk okolí tak sotva slyšíte vlastního slova. Takovéto návštěvní podmínky jsou pro obě strany poměrně nepříjemné a už vůbec se nedá hovořit o nějakých důstojných podmínkách, byť aspoň pro civilní občany.
Odsouzeným může být za dobré chování, tedy formou odměny, prodloužena doba návštěvy až na pět hodin nebo se povolí pátý člen návštěvy. Ovšem jsou i lepší odměny, aspoň co návštěv se týče. Jde například již o zmíněné nestandardní návštěvy. Ty jsou označované jako návštěvy bez zrakové a sluchové kontroly, odsouzenými přezdívané jak „intimky“. Jsou to totiž návštěvy, při nichž mají odsouzení naprosté soukromí se svými ženami či družkami, a mohou si tak nerušeně dopřávat i intimních chvil se svými protějšky. Místnosti určené pro nestandardní návštěvy se samozřejmě liší také a vše se odvíjí od toho, jak takovouto formu návštěvy chápe management věznice. Pokud si tedy vedení uvědomuje, jak je důležité podporovat sociální vazby odsouzeného, a chránit je tak před rozpadem, pak jsou místnosti vybavené opravdu nadstandardně. Krom stolu a židlí můžete využít rychlovarné konvice, postele s čistým ložním prádlem a sprchy s čistými ručníky.
Ovšem pokud vedení některých věznic absolutně nepochopí smysl realizace těchto návštěv, pak se to samozřejmě v horším odráží i na vybavení místnosti. V ní tak stojí pouze stůl, čalouněné židle a lze využít pouze toaletu a umyvadlo. Samozřejmě, že i v těchto podmínkách si někteří odsouzení dopřávají intimních chvilek se svými milovanými, což tak i podle toho vypadá. Tmavě čalouněná křesla nesou nechutné stopy potřísnění od odsouzených, že je člověku při pohledu na ně hned špatně od žaludku. Přestože se nechutný stav vybavení těchto místností zaměstnancům věznice opakovaně vytýká, nikdo nejeví sebemenší zájem uvést věci do důstojného stavu. Návštěvníkům tak nezbývá než si na židle pokládat papírové ubrousky, aby si mohli aspoň sednout ke stolu. O ochraně malých dětí, aby nestrkaly vše do pusy, ani nemluvím.
Na závěr tohoto tématu je třeba zmínit ještě jednu formu návštěvy udělovanou v některých věznicích za odměnu. Tato návštěva je spojená s povolením opustit věznici minimálně na tři hodiny. Ovšem jak už je tomu zvykem, zdaleka ne každá věznice toto odsouzeným umožňuje. Odsouzený se před termínem převlékne do civilního oděvu, který je mu po dobu návštěvy vydán ze skladu, převezme si vycházkovou knížku s poučením, a pokud ho jeho nejbližší vyzvednou, smí s nimi opustit na těch pár hodin věznici a jít se třeba s dětmi projít do parku nebo do města.
Do naprosto jiného světa, v němž si může sednout do kavárny nebo cukrárny, dát si zákusek nebo se může dobře najíst v nějaké restauraci. Samozřejmě si může zajít do kina, divadla, na sportovní utkání či si jít zaplavat na bazén. V neposlední řadě může těch pár hodin strávit se svou ženou na penzionu či hotelu.
Tak či onak, každá návštěva, kterou odsouzený realizuje ve výkonu trestu se svými nejbližšími, má opravdu hluboký význam. Především jde o už jednou zmíněný aspekt udržení sociálních či chcete-li rodinných vazeb, a proto jsou podmínky návštěv důležitým faktorem úspěchu. Nemělo by se tedy nechávat rozhodování o tom, jak budou vypadat návštěvní podmínky, jen na managementu věznice, nýbrž by nad celou věcí mělo dohlížet i samotné generální ředitelství Vězeňské služby ČR, jejichž kanceláře na rozdíl od návštěvních místností oplývají přepychem.
V mnoha ohledech totiž nejde pouze o nedůstojné podmínky pro odsouzené, ale i pro mnoho návštěvníků, respektive civilních občanů, kteří odsouzené navštěvují i s malými dětmi. To právě civilní občané přispívají ze svých daní i do vězeňského rozpočtu a pochybuji, že by jim záleželo na vybavení kanceláří managementu, když se sami bojí sednout si do „ušpiněného“ křesla cizím sekretem. V očích veřejnosti stále nemá vězeňská služba dobré postavení. Pokud se tedy budou věznice dále prezentovat civilnímu obyvatelstvu svými návštěvními podmínkami neodpovídajícími době v níž žijeme, tak se ani mínění o vězeňské službě, jež káže vodu a sama pije víno, jen tak nezmění. Je třeba si uvědomit, že osoby navštěvující vězně nejsou vězni, nýbrž svobodní a mnohdy i slušní lidé, kteří si zaslouží nejen slušné zacházení, ale i slušné podmínky při realizaci návštěv se svými blízkými. O tom, že těmito rozdílnými podmínkami dochází k porušování zákona, přesněji §15 rovnost práv odsouzených, raději ani nemluvit nebudu. Není už však nejvyšší čas začít dělat ve vězeňské sféře citelné reformy?
