Čas od času je v českém politickém rybníčku možné zaslechnout nářky, jak těžko se tu sestavuje akceschopná vláda s většinou v Poslanecké sněmovně a že úplně nejlepší by bylo zavést většinový volební systém. Česká republika sice při sněmovních volbách používá poměrný systém, přesto je jeho účinek na konečné výsledky disproporční ve prospěch velkých stran. Řeč je o D'Hondtově metodě, kterou vynalezl a formuloval belgický matematik, právník a profesor práva na univerzitě v Gentu Victor D'Hondt. Ten se narodil 20. listopadu 1841.
Svoji metodu, která má různé modifikace a je dodnes nejpoužívanějším způsobem přepočtu hlasů voličů na mandáty v demokratických zemích užívajících poměrný volební systém, D'Hondt představil v roce 1878. O čtyři roky později publikoval souhrnný spis „Système pratique et raisonné de représentation proportionnelle“ (Praktický a odůvodněný systém poměrného zastoupení), jehož cílem bylo zajistit spravedlivé rozdělení parlamentních křesel mezi katolíky a liberály a mezi různými jazykovými komunitami v Belgii.
V České republice se D'Hondtova metoda používá od roku 1990 k výpočtu rozdělení mandátů v obecních zastupitelstvech, od roku 2000 ve volbách do zastupitelstev krajů, od roku 2002 ve volbách do Poslanecké sněmovny a od roku 2004 ve volbách do Evropského parlamentu. Všechny mandáty, o které se „hraje“, se rozdělují pouze v jednom skrutiniu. D'Hondtův dělitel lze označit za metodu největšího průměru. Vychází ze zásady, že „není spravedlivé, aby mandát získala ta strana, která v případě jeho zisku bude mít menší počet hlasů na mandát, než by měla jiná strana“.
O volená křesla se rozdělí jen ty strany či hnutí, které celostátně získaly alespoň tolik hlasů, kolik stanovuje zákonem předepsané kvórum. V České republice jde o zisk alespoň 5 procent hlasů. Ve volbách do Poslanecké sněmovny se mandáty jednotlivým stranám přiřazují na základě výsledků v jednotlivých krajích. A právě z toho plynou zásadní disproporce, protože počty rozdělovaných křesel v krajích se značně liší a z toho vyplývá, že pro zisk svého prvního křesla musí každá strana v daném kraji získat jiný procentuální zisk než například v kraji sousedním.
Například při zachování podmínky zisku 5 procent v celé zemi stačí obvykle dané straně v nejlidnatějších krajích získat i 4,2 až 4,6 procenta hlasů a získá svého prvního poslance, naopak v nejméně lidnatých krajích takovou jistotu tatáž strana třeba nemusí mít ani při zisku 15 až 17 procent.
Krajské volby 2020: Do zastupitelstev krajů se bude volit 2. a 3. října>>>
Složitá matematika
Z minulosti je známo hned několik případů, kdy D'Hondtův systém bonifikoval či uškodil různým subjektům. Například v roce 2006 získala Strana zelených v Libereckém kraji 9,58 % a nezískala zde ani jedno křeslo, naopak v Moravskoslezském kraji jí stačilo jen 4,34 %. Příklad druhý. Při volbách do sněmovny v roce 2017 stačilo Babišovu hnutí ANO na zisk jednoho poslaneckého křesla v celostátním průměru jen 19 233 hlasů, naopak hnutí STAN, které prošlo do Sněmovny jen s odřenýma ušima, potřebovalo na jedno křeslo 43 693 hlasů. Starostové byli tak více než dvojnásobně znevýhodněni. Z toho vyplývá, že D'Hondtova metoda v kombinaci s rozdělováním rozdílného množství křesel v krajích vede k tomu, že silnější straně stačí na zisk jednoho mandátu méně hlasů než slabší straně.
Podtrženo sečteno, současný český volební systém už i nyní nahrává velkým a silným stranám na úkor těch menších. Přesto tu však stále zaznívají hlasy, že poměrný systém je špatný. Je to spíš odrazem neschopnosti, nechuti zvolených stran se dohodnout na kompromisu, na programovém průniku a koaličním půdorysu a samozřejmě nízkém veřejném povědomí o metodice přepočtu, které nahrává zkreslujícím dezinterpretacím. Na druhou stranu ani většinový systém není všelék. V současné době o tom moc dobře vědí i ve Velké Británii, která je slovutnou kolébkou parlamentní demokracie.
