Evropská komise, Evropský parlament, Evropská rada. Institucím Evropské unie vévodí „velká trojka“ jejích nejdůležitějších orgánů. Podobají se do určité míry hlavním orgánům národního státu, ale mají také řadu odlišností, protože Evropská unie má stále ještě k jednotnému státu kus cesty.
Rada a Evropská rada – pojistka členských států a unijní „Senát“.
Zájmy jednotlivých členských států reprezentuje v trojlístku hlavních orgánů Evropské unie Rada. Ta se v zásadě vyskytuje ve dvou variantách. První – tzv. Evropskou radu – tvoří buď šéfové vlád členských států nebo jejich hlavy. Některé země totiž vůbec nemají premiéra (Kypr) nebo je v jejich ústavním systému prezident skutečnou hlavou exekutivy (Francie), takže do Evropské rady neposílají šéfa vlády, ale přímo hlavu státu. V některých státech se premiér s prezidentem o účast na Evropských radách, pro které se také vžil název evropské summity, trochu „handrkují“ a v účasti se proto střídají.
Druhou verzí Rady je potom Rada ministrů, v níž zasedají vždy ministři vlád členských států za rezort, jehož záležitost se zrovna probírá (například tedy ministři vnitra, když jde o vnitřní bezpečnost atd).
Radu vede její předseda, kterým je aktuálně Polák a zástupce evropských lidovců Donald Tusk. Předseda je volen Evropskou radou vždy na dva a půl roku a jeho role je přes původní očekávání, že se zrodí „evropský prezident,“ spíše koordinační.
Rada jako celek má v sobě díky svému složení určitý exekutivní prvek a díky stále silné roli členských států působí jako jejich reprezentant asi nejsilnějším prvkem unijního mocenského trojúhelníku. Síla Rady ovšem spočívá zejména v její roli při vytváření unijních norem, kdy je Rada fakticky jednou ze dvou komor parlamentu EU, kterou ale v zákonodárném procesu nejde přehlasovat, čímž mají členské státy jako celek vlastně právo veta na vše podstatné, co se v Unii děje. Rada je proto do určité míry obdobou horních komor (senátů) v členských státech, i když spíš v americké podobě, kde je Senát silnější ze dvou parlamentních komor.
Složení Rady se neobměňuje v pevných intervalech, ale odvozuje se od změn vlád v národních státech.
Evropská komise – unijní byrokracie a bruselská „vláda“
Protiváhou Rady, a tedy i členských států, a zároveň strážcem zájmů EU jako celku, přesněji řečeno toho, co by v Unii mělo být méně pod vlivem národních států, je Evropská komise. Ta má (do brexitu) 28 členů, z nichž jedním je její předseda. Předsedu, kterým je aktuálně Lucemburčan a evropský lidovec Jean-Claude Juncker, vybírá Evropská rada a následně ho ještě schvaluje Evropský parlament. Celounijní charakter Komise trochu narušuje fakt, že její složení stále funguje na principu jeden stát – jeden komisař. Komisaře navíc navrhují vlády členských zemí a takto vytvořenou Komisi v dalším kroku jako celek schvaluje Evropský parlament. Komisaři ale mají výslovně zakázáno hájit zájmy členských států, z nichž pocházejí (to mají naopak dělat premiéři či ministři v Radě).
Funkční období celé Komise trvá pět let a zpravidla začíná s ustavením nové Komise několik měsíců po evropských volbách. Evropská komise se proto bude, a to včetně předsedy či českého zástupce, obměňovat i letos na podzim.
Síla Evropské komise spočívá zejména ve dvou pravomocích. Komise jako jediná může navrhovat unijní normy – „evropské zákony.“ Zároveň komisaři řídí „bruselskou byrokracii,“ protože Komisi podléhá 25 tisíc unijních úředníků, což je ale jen něco málo přes polovinu všech zaměstnanců EU. Mimochodem podobný počet zaměstnanců jako Evropská komise má například radnice milionového britského města Birmingham.
Obě zmíněné klíčové pravomoci Komise z ní dělají při určitém zjednodušení obdobu toho, čím je v národním státu jeho vláda.
Parlament – zástupce občanů a unijní dolní komora
Další protiváhou členských států a „jejich“ Rady má být i Evropský parlament, který představuje ve struktuře Unie hlavního reprezentanta občanů. Z toho vyplývá i jeho přímá volba právě občany členských států.
Evropský parlament, jehož předsedou je v současnosti Ital a evropský lidovec Antonio Tajani, svou pozici uvnitř struktury orgánů EU čerpá zejména ze svých pravomocí při vytváření právních norem Unie. Evropský parlament tvoří totiž v reálu vedle Rady druhou část unijního dvoukomorového „parlamentu“ v širším slova smyslu, a je proto vlastně obdobou dolních komor parlamentu v jednotlivých národních státech. Zároveň má některé kontrolní a rozpočtové pravomoci vůči Komisi a v menší míře i vůči Radě. Více o pravomocích Europarlamentu ZDE.
Díky obměně Evropského parlamentu i Evropské komise projde proto soustava vrcholných orgánů EU během letošního roku zásadní obměnou.
