Kdy je člověk ještě sběratel a kdy se hromadění bezcenné veteše mění ve skutečnou diagnózu?
Vážený pane profesore,
je mi známo, že nestanovujete diagnózu, aniž byste pacienta vyšetřil. Jde mi spíše o radu, jak se postavit k manželovi naší dcery, který se projevuje jako patologický sběratel. Sbírá naprosto všechno, co někdo odloží. Má několik objektů (garáže, zahradní domek i několik bytů) plných nepotřebných věcí a není ochoten se ničeho zbavit. Do domácnosti mladé rodiny není ochoten nic koupit (i když jsou oba vzdělaní lidé se slušnými příjmy), ale dotáhne domů proti vůli dcery stará křesla z ulice. Pokud jsou u toho „nálezu“ oba a dcera nesouhlasí, aby ho odnesli domů nebo do některé jeho „skrýše“, je ochoten se s ní na ulici prát a prosadit si svou. Také má rozděláno několik projektů (stavbu chaty až dvou a další plány), jež není schopen dotáhnout do konce. Na vše má spoustu času a termín, „že to bude, až to bude“. Prosím poraďte mé dceři, jak se má zachovat, aby si neubližovala. Moc děkuji za odpověď.
S pozdravem Milena Červenková, Brno
Máte pravdu, že k diagnóze Vašeho zetě se vyjadřovat nebudu, protože nevím zdaleka všechno, takže ji stanovit nemohu, a i kdybych mohl, tak ji do novin nikdy nenapíšu. Pojmu to tedy jako dotaz, zda patologické shromažďování věcí a odkládání povinností jsou vůbec duševní porucha, zakládající nějakou diagnózu. Shromažďování starých krámů, ale i sbírání všeho možného v nesmyslném množství vskutku mohou být projevem duševní poruchy, tzv. hoarding disorder (z angl. křečkování, hromadění zásob). Ta se řadí do spektra obsedantně-kompulsívních poruch, které dosud patřily mezi úzkostné poruchy, protože vtíravé myšlenky bývají provázeny napětím a úzkostí, jež dotyčný zmenšuje vykonáváním rituálů.
U „hoardingu“ je takto osazeno právě ono křečkování, takže při hrozící ztrátě hromaděných věcí či odpadu se napětí stupňuje, což může vést až k fyzickým konfliktům. Na rozdíl od sběratelství u hromadění jde vesměs o bezcenné krámy. K hlavním příznakům této poruchy patří přetrvávající neschopnost cokoli vyhodit, přesvědčení, že „se to ještě bude k něčemu hodit“, spojené s hrůzou, že by se s tím měl dotyčný rozloučit. Krámy zaplňují celý prostor, často i nerozbalené, takže se stejně nedají používat. To všechno působí potíže v sociálních, studijních, pracovních a volnočasových aktivitách. Zvláštním podtypem je „animal hoarding“, tj. hromadění zvířat, například králíků, koček, psů, ale i dobytka, jež jsou často v zuboženém stavu, na nějž nemá jejich „chovatel“ náhled.
Hromadění spojené s osobní zanedbaností se někdy chybně označuje jako Diogenův syndrom. Nověji se diagnostikuje i tzv. e-hoarding, což je hromadění a neschopnost vymazání nepotřebného elektronického materiálu, jenž už pro držitele nemá žádnou cenu. Porucha je částečně dědičná a vyskytuje se mnohdy u dětí rodičů, kteří sami trpěli něčím podobným. Jsou známy oblasti mozku (přední cingulum a inzula), jež u jedinců s touto poruchou, kteří mají také pomalejší a proměnlivější reakční časy, zvýšenou impulsivitu a sníženou prostorovou pozornost, fungují odlišně. Hromadění zpravidla začíná okolo puberty, průměrný věk nástupu onemocnění je 13 let.
Nejnovější verze americké klasifikace duševních poruch, DSM 5, už definuje „hoarding“ jako samostatnou poruchu s výskytem asi 1,5 % v populaci. Léčbou je kognitivně-behaviorální terapie. Snad nejznámějšími shromažďovači byli bratři Collyerové, kteří byli v březnu 1947 nalezeni mrtví ve svém domě na Manhattanu spolu se 140 tunami odpadků, jež shromažďovali celá desetiletí. Jejich případ zpracovali literárně Marcia Davenportová a E. L. Doctorow. „Hoarder“ byl také Pljuškin v Gogolově románu Mrtvé duše. Pokud jde o odkládání činností, viz prokrastinace v Reflexu 4/2014.
