Moje otázka se týká organizování soutěží krásy dnes již desetiletých děvčátek na prvním stupni ZŠ. Nezadělává se tím na problémy, které třeba budou tito lidé mít v budoucnu?
Děkuji, Miroslav Malovec, Poděbrady
Myšlenka, že soutěže krásy pro desetiletá děvčátka zadělají na jejich budoucí problémy, se sama nabízí a není těžké si takovou „traumatizaci“ představit: vyvolávání nadějí, nadměrná očekávání, pootevírání Pandořiny skříňky zakázaného ovoce, předčasná dospělost, krutá zklamání, zbytečné slzy. Ve skutečnosti to však není tak žhavé. Pokud jde o riskantnost takového zasvěcování, je jistě daleko menší než dávné a nyní ještě v některých kulturách pěstované dohozené sňatky s nezletilými děvčátky, jimž jakákoli romantika skončí dřív, než začne. Školní soutěž, kdo má hezčí šatičky a nožičky, je proti tomu úsměvnou a neškodnou etudou. Pokud jde o traumata ze zklamaných očekávání a představ o sobě či o ponížení z porážek, pak opět nihil est novum sub sole: taková drezúra v gymnastice šedesátých let či v mnoha sportovních disciplínách dneška jsou proti školní besídce „misek“ soustavným „čechráním nervů“, jež jistě není bez rizika pozdních následků.
Pokud ty následky nepozorujeme, pak je to díky dobré konstituci adeptek a adeptů a díky vyrovnávacím technikám, jež vlastně obrážejí Nietzscheův výrok: „Co tě nezabije, to tě posílí.“ Soutěživost je živočichům včetně lidí a jejich mláďat vlastní a hraje ve vývoji přírody nezastupitelnou roli. Když děvčátka nebudou plakat ze zjištění, že jsou ošklivá káčátka, budou plakat z jiných důvodů, třeba že neumějí zpívat, foukat na flétničku, kreslit nebo hopsat na kladině. Vždy těch traumat bude dost a svým způsobem je to lepší než výchova květinek ve skleníkovém prostředí, protože když se pak taková cukrátka setkají s opravdovým životem, mnohdy se z toho bez psychiatra nevzpamatují. Máte pravdu v tom, že uměle hnané předčasné dospívání, ať už jakýmkoli mechanismem, není pro zdravý rozvoj osobnosti to pravé. Ale časy se mění.
Dnes maminky lakují nehtíky pětiletým holčičkám a desetiletí kluci si gelují vlásky. To kdyby se stalo v době mého dětství, tak je z toho poprask a pár pohlavků. Řada z těchto drobných deviací se postupně stává součástí normálního života rodin a vývoje dětí a je jistě mnohem méně škodlivá než traumatizace zanedbávaných dětí, opuštěných dětí, zneužívaných dětí a týraných dětí. Závěrem si ale zapamatujme, že u takových aktivit není ani tak důležité, že se v dětském věku konají, ale JAK se konají. To ostatně platí ve stejné míře i o škole, sportu a hrách.
