K lidem, kteří se starají o kočky se tato zvířata chovají trochu jako k náhradní matce a trochu jako k silnější, ale nikoliv nepřátelské velké kočce. Alespoň tak popisuje vztah koček k lidem antropolog John Bradshaw v nedávno publikované knize Cat Sense (česky snad Kočičí vědomí).
Bradshaw se na Bristolské univerzitě zabývá dlouhé roky výzkumem „duševních pohnutek“ domácích zvířat, jeho nejznámější kniha In Defence of Dogs, kterou vydal již dříve, se týká psů. Ve své nové knize popisuje, jak došlo k domestikaci koček. Jak se tyto šelmičky přidružily k lidem ve chvíli, kdy naši předkové začali skladovat velké množství obilí, a tím přilákali ke svým obydlím myši. Lidé samozřejmě kočičí zálibu v lovu hlodavců využili a od té doby trvá naše mezidruhová spolupráce.
Nicméně, není až tak oboustranně uvědomělá, jak to vypadá, když vám váš domácí mazlíček přinese mrtvého hlodavce nebo ptáčka, které právě ulovil. Podle Bradshawa si nemáte dělat žádné iluze, že jde o nějaké gesto vděčnosti. „Kočky prostě hledají místo, kde se mohou v klidu najíst,“ říká.
Navzdory dlouhému soužití s lidmi zůstaly kočičí instinkty po celou dobu nezměněny. Tyto šelmy mohou číhat hodiny v místě, kde cítí hlodavčí pach. Dříve nebo později, se dočkají a nějaká kořist se k nim přiblíží. Nešťastnou myšku pak kočka chytí a odnese si na klidné místo. Udělá to instinktivně rychle, aby se neobjevil nějaký kočičí konkurent, který by jí o ulovenou kořist připravil. Proč ale kočky většinou úlovek nesežerou, ale naopak ji položí někde v bytě? Odpověď je na tuto otázku podle Bradshawa jednoduchá: jsou zmlsané a více jim chutná jídlo, které dostávají v misce.
Bradshaw také zjišťoval proč kočky předou. Je to prý původně signál pro jejich matku, aby se zastavila a nakrmila je. Zvednutí hlavy k polaskání a vytrčení ocasu zase znamená u koček sympatie (původně samozřejmě v rámci kočičí společnosti). Takže pokud se k vám kočka takto staví, a navíc jste přitom dokonce slyšeli předení, lze si to také vyložit tak, že vás považuje za (náhradního) příslušníka svého druhu, nebo se k vám alespoň tak chová.
Bradshaw připomíná, že není správné kočku k nějakým láskyplným projevům nutit. Jiné studie totiž ukázaly, že kočky, které jsou nuceny se mazlit a nechat se hladit, sice toto lidské chování tolerují, ale prožívají přitom vnitřní stres.
Kniha možná neobsahuje převratné názory, ale jsou v ní dobré postřehy ze soužití koček a lidí. To s kočkou, která si uloví myš, s radostí si jí odnese na klidné místo, aby jí v klidu snědla, když tu si uvědomí, že vlastně kitekat je mnohem lepší a mrtvého hlodavce položí na zem, je podle autora tohoto textu opravdu zábavná představa, byť možná trochu antropomorfní.
