Ebola není sama a její vražední kumpáni nemusí být daleko. I my musíme být ostražití

Ebola je jen vrchol ledovce, za nímž je nezájem Severu o infekční nemoci, které kosí lidské bytosti bez ustání, napsal Aldo Morrone, italský lékař specializovaný na tropické nemoci a prezident Ústavu společenských, lékařských a antropologických věd – IISMAS (International Institute of Social, Medical and Anthropological Sciences). „Chceme mluvit o ebole? Výborně. Nejprve si však připomeňme, že zatím byly jen asi tři tisíce případů výskytu krvácivé horečky, zatímco dětský průjem zabije ročně v Africe a jihovýchodní Asii asi dva mi­lióny dětí.“

Doktor Morrone není sám, kdo si myslí, že se ebola přeceňuje, ale není to pravda – dokonce i když pomineme jím udávané číslo, které je dost podhodnocené. Jeden z důvodů, proč krvácivé horečky poutají takovou pozornost, vysvětluje Richard Preston, autor knihy Crisis in the Red Zone, popisující historii boje s ebolou: „Boj proti ebole nevyhrává moderní medicína. Je to středověká válka, brutální střet mezi lidmi a živou formou, jež se snaží využít naše tělo pro své přežití. Aby lidé vyhráli tuto válku proti nelidskému nepříteli, museli se sami stát nelidskými. Museli potlačit své nejhlubší city a instinkty, zničit pouta lásky a izolovat se od těch, které nejvíc milovali. Lidské bytosti se musely stát monstry, aby se zachránily.“

Ale ani to není jediný důvod, proč ebola a další jí příbuzné krvá­civé horečky oprávněně děsí. Zatím všechny své útoky nakonec prohrály, protože jejich přenosnost je omezená. Ale jde o virózy a schopnost virů mutovat a rekombinovat své geny nemá v přírodě konkurenci. Kdyby se odněkud vynořil virus se zabijáckými schopnostmi eboly a nakažlivostí nového kmenu chřipky, lidstvo by mohlo mít na mále.