Mimozemšťané v moři: Prakticky všechny znaky E. T. vykazuje tvor, kterého všichni známe

Poprvé jsem zblízka viděl chobotnici před mnoha lety v mořském akváriu Oceánografického ústavu na mysu Marjan u chorvatského Splitu. Čekal jsem, že spatřím miniaturu krvežíznivé bestie, která hravě likvidovala hrdiny románů Julesa Verna – ale setkal jsem se s něčím úplně jiným. Bizarní stvoření velikosti kočky nepřilezlo, ale doslova přiteklo ke sklu a pohlédlo na mě očima, ve kterých se zračila inteligence a snaha o pochopení. Očima, z nichž člověku přeběhl mráz po zádech.

Mnohem později podobné pocity vyjádřila americká bioložka Sy Montgomeryová v knize s příznačným názvem Mají chobotnice duši? Píše: „Jako spousta ostatních návštěvníků veřejných akvárií jsem mívala pocit, že chobotnice, na niž se dívám, mi pohled oplácí a zračí se v něm stejně živý zájem, jaký jsem pociťovala já sama.“

Něco podobného zaznamenal také genetik Nikolaus Rajewski z Berlínského institutu lékařské systémové biologie centra Maxe Delbrücka: „Na výletě do akvária v kalifornském Monterey Bay mě jedna chobotnice doslova hypnotizovala pohledem. Pochopil jsem, že mají zvláštní a inteligentní způsob myšlení. Proto jsem se pustil do projektu, který by přinesl vědomosti nejen o evoluci mozku chobotnic, ale o evoluci složitých mozků obecně.“

Navzdory rozšířenému přesvědčení většiny vědců i laiků, že zvířata něco jako vědomí, nebo dokonce duši nemají, se tak postupně začalo ukazovat, že chobotnice jsou víc než nestvůry polykající v románech udatné námořníky.

Stavitelé na dně moří

Pohled přes sklo akvária na mysu Marjan mi nestačil, takže jsem se za chobotnicemi vydal do jejich vlastního prostředí. První setkání nedopadlo slavně: tvora jsem za­stihl v asi pětimetrové hloubce na plochém písčitém dně, kde neměl možnost úkrytu, zdálo se proto, že vyfotografovat ho nebude problém. Jenže on najednou zmizel. Teprve po chvíli mi došlo, že chobotnice pořád leží přímo přede mnou – jen změnila barvu kůže tak, že splynula s povrchem dna. Stoprocentní mimikry. Když jí došlo, že o ní vím, zformovala se do tvaru rakety a nečekanou rychlostí vystřelila pryč. Ve vodě po ní zůstal jen obláček černého inkoustu a pomalu se rozplýval. Později jsem si všiml, že jinak skoro neviditelnou chobotnici často prozradí přítomnost jednoho nebo dvou nápadně pruhovaných kaniců písmenkových. Nejspíš dojídají zbytky po jejích hostinách, možná ji také upozorňují na přítomnost predátorů. Ale to jsou jen dohady. Mořský biolog R. J. ­Kayes v souvislosti s tímto chováním konstatoval, že znalosti vědců o chobotnicích v jejich přirozeném prostředí jsou skoro nulové.

Zdaleka nejzajímavější jsou stavitelské schopnosti hlavonožců volně žijících v moři. Hnízda, doupata a jiné úkryty si staví mnoho živočichů, ale skoro vždycky podle předem daného schématu předepsaného jejich instinkty. Naproti tomu chobotnice (řeč je o chobotnici pobřežní, Octopus vulgaris) mění „stavební plány“ podle podmínek místa, kde se rozhodla žít a projevuje u toho nečekanou vynalézavost. Ale nejen to: některé jejich výtvory zdánlivě nedávají smysl a působí dojmem, že vznikly jen pro radost z tvoření.

Pracovníci mořských akvárií dobře vědí, že i chobotnice náležející k jednomu druhu se svou povahou navzájem velmi liší. Sy Montgomeryová ve své knize líčí jedince, který se vytrvale snažil navázat kontakt s lidmi, jiný se rád nechal drbat, zatímco další byl agresívní, jiný rozebíral zařízení akvária a jeden byl tak plachý a stále někde ukrytý, že ho nakonec pustili zpět do moře.

Mimozemšťané v mexickém kongresu. Byla to fraška, říká bývalý americký pilot, který se sám s UFO setkal

Zajímavosti

Zahrádky chobotnic

„Řekl bych přátelům, aby se šli se mnou podívat na zahrádku chobotnice,“ slyšíme v písni Octopus’s Garden legendární anglické kapely The­ Beatles, kterou pro album Abbey Road (1969) napsal a nazpíval Ringo Starr – a kupodivu to není básnická licence. Chobotnice si totiž zahrádky opravdu stavějí. Jednu takovou jejich „zahrádkářskou kolonii“ jsem viděl u pobřeží Korsiky, kde v přibližně desetimetrové hloubce vybudovaly několik desítek obdélníkových ohrádek z kolmo vztyčených kamenů. Proč? Nikdo neví – protože úkryt ani jinou výhodu takový otevřený útvar zvířeti, které ho postavilo, poskytnout nemohl.

Populární oceánograf Jacques-Yves Cousteau ve své knize Svět ticha popisuje kolonii chobotnic s ještě sofistikovanějšími stavbami: „Na mělčině, severovýchodně od Poquerolles, jsme objevili celé město chobotnic. Jedno takové typické obydlí mělo střechu tvořenou plochým kamenem přes půl metru dlouhým. Jeho hrana byla podepřena dvěma sloupy, představovanými červenou obyčejnou cihlou a kamenem, takže byla asi patnáct centimetrů nad zemí... Skutečnost, že chobotnice dokáže shromáždit a sestavit vhodný materiál, nadzvednout kámen a podržet ve výšce, dokud jej nepodloží dalším kamenem, značně zvyšuje dosavadní ocenění její inteligence.“

Proč chobotnice stavějí zahrádky, se neví, ale vlastní obydlí většinou řeší méně komplikovaným způsobem: obvykle si vystačí se skalní štěrbinou, jeskyňkou, lahví, starověkou amforou z lodního vraku nebo ulitou nějakého měkkýše. Ale i při tom leckdy projeví značnou vynalézavost a někdy také něco jako estetický cit. Běžné je, že úkryt má „dveře“, tedy hromádku kamení, kterými tvor v případě ohrožení jedním pohybem chapadla uzavře vchod. Někdy drží kameny svými přísavkami na vztyčeném chapadle jako zbraň. Často si do „bytu“ nosí předměty, které sice jsou k ničemu, ale chobotnici se líbí – například barevné střepy, vyhozené žárovky a jiné lesklé věci. Na chorvatském ostrově Vis jsem fotografoval chobotnici, která měla před doupětem seřazené různobarevné kameny. V bezprostředním okolí se žádné takové nevyskytovaly, takže musela pro jejich získání vynaložit určité úsilí.

Ve vědeckých laboratořích chobotnice vědcům předvádějí, že umějí ještě víc: třeba odšroubovat a zašroubovat víčko nádoby, rozeznávat tvary těles nebo různé znaky, učit se, hrát si a spoustu dalších věcí. Některé vytrhávají žahavá vlákna medúzám a používají je jako zbraň.

Sy Mongomeryová popisuje experiment, při němž se dva stejně oblečení lidé k chobotnicím chovali odlišně: jeden je krmil a druhý odstrkoval tyčí. Už za týden hlavonožci pouhým pohledem poznali, který z nich přichází, a chovali se podle toho. Někteří mořští biologové dokonce věří, že chobotnice mohou mít sny.

„Mají osobnost,“ tvrdí Nikolaus Rajewski. „Nejspíš si uvědomují, že se s nimi snažíme manipulovat prostřednictvím odměn v podobě potravy, a vadí jim to.“

UFO v Česku: Miličínské koule a střelba na záhadný doutník nad Vranovskou přehradou

Zajímavosti

Všechno je jiné

Mnohé z těch věcí dokážou i někteří další tvorové, například lidoopi, delfíni nebo kosatky. Ale to jsou vysoce vyvinutí savci, naši blízcí příbuzní. Možná to umějí i někteří ptáci. Jenže chobotnice představují úplně jiný případ: jejich příbuznými jsou šneci a škeble; pardon, plži a mlži. A ti inteligencí zrovna nevynikají.

S lidmi nemají chobotnice skoro nic společného. Nejde jen o to, že žijí ve vodě, dokonce i jejich krev je jiná. Má modrou barvu, ale ne proto, že by byly šlechtického původu. Místo našeho hemoglobinu, jehož základem je molekula železa, má hemocyanin s mědí. Není to výhoda, právě naopak. Takto uspořádaná krev dokáže přenášet méně kyslíku než naše, chobotnice se proto rychleji unaví. To je pro boj o přežití v krutém prostředí moře velký handicap, který se musí nějak kompenzovat. Chobotnice to dělají prostřednictvím nervového systému dalece překonávajícího všechno, čím disponují jiní tvorové na srovnatelné příčce evoluce. Také mají tři srdce, pohybují se pomocí tryskového pohonu, díky ­absenci kostry se protáhnou i nepatrnými skulinami…

Zkrátka asi nemusím nikoho přesvědčovat, že mezi stavbou našeho těla a těla chobotnic jsou zásadní rozdíly. Pro pochopení jejich inteligence je ale důležité především uspořádání nervové soustavy. I ta vypadá úplně jinak než lidská. Zatímco v případě lidí je mozek centrálním řídícím ­orgánem, u chobotnic obsahuje asi jen třetinu neuronů, zatímco dvě třetiny jsou v chapadlech, která tak fungují nezávisle navzájem i na mozku. S nevelkou nadsázkou se tak dá říci, že celý tvor je něco jako jeden velký mozek. Složité, a přesto dokonale koordinované pohyby hlavonožců dokazují, že to funguje, vědci ale pořád ne­vědí jak.

„To, jak pracuje nervová soustava hlavonožců, je pořád jednou z velkých záhad,“ říká David Gire, neurolog, který se specializoval na výzkum hlavonožců. „Nejpatrnější je to v okamžicích, kdy musí chobotnice učinit důležité rozhodnutí. Existuje mnoho nezodpovězených otázek ohledně spolupráce a propojení jejich neuronů.“

„Chobotnice mají velmi odlišný druh inteligence, k němuž vedla odlišná evoluční cesta,“ vysvětluje astrobiolog Dominic Sivitilli. „Sice jsme měli společného předka, ale od té doby nás dělí stovky miliónů let a architektura našich nervových systémů se celý ten nepředstavitelně dlouhý čas vyvíjela odděleně,“ dodává Sivitilli.

„Jejich mozek se od toho našeho liší nejvíc ze všech zvířecích mozků,“ dodává Nikolaus Rajewski. Některé odpovědi na nezodpovězené otázky týkající se inteligence chobotnic se možná ukrývají na molekulární úrovni. Vědci ze Zoologické stanice Antona Dohrna v Neapoli zkoumali takzvané LINE transpozomy – části DNA schopné se kopírovat a vložit na jiné místo v molekule DNA, které mají vliv na procesy paměti a učení. Ukázalo se, že LINE transpozomy mají nejen lidé, ale i chobotnice.

„Chobotnice jsou schopné neustále se přizpůsobovat a řešit problémy,“ uvedl v této souvislosti biolog Graziano Fiorito. „Náš výzkum naznačuje, že podobnost s chováním evolučně mnohem vyspělejších organismů může mít původ na buněčné úrovni.“

Na seriózní výzkum UFO se nejdřív musí nasbírat data, říká NASA, piloti se nesmí stydět mluvit

Věda

Evoluční podraz

Nevíme, jak dlouho tu s námi chobotnice už jsou, protože jejich měkká těla nezanechávají žádný fosilní záznam. Jisté je jen to, že jejich vyhynulí příbuzní, amoniti, primitivní hlavonožci s tvrdými skořápkami, tu žili už před více než 400 milióny let. Jejich zkamenělé schránky se nacházejí i ve vápencích v okolí Prahy. Dá se předpokládat, že hlavonožci s měkkými těly tu byli ještě dřív. Má se za to, že jejich větev se od našeho společného předka oddělila před přibližně 750 milióny let.

Naproti tomu první primáti se objevili až před přibližně 60 milióny let, vyšší primáti před 40 milióny let, hominidé, jevící už znaky rozvinuté inteligence, před 20 milióny let a lidé rodu Homo před 2,8 miliónu let. Ať už si jako startovní čáru vybereme kterýkoliv z těchto údajů, je zřejmé, že hlavonožci před námi mají obrovský náskok.

Proč tedy nevytvořili civilizaci?

Důvodů nejspíš bude víc, ale jeden bije do očí: příroda na chobotnice narafičila strašlivý podraz. Zatímco u savců a ptáků mláďata přebírají zkušenosti rodičů, chobotnice žije velmi krátce; průměrná délka života je okolo jednoho roku. Ale nejen to: proti jejich inteligenci se macecha příroda ještě pojistila tím, že rodiče umírají hned po zrození potomků. Hlavonožec se tedy všechno musí naučit sám a má na to jen velmi málo času. Vlastně je známkou bezmála geniality, že své dovednosti získá za tak krátkou dobu bez pomoci.

Stejnou záhadou je, proč chobotnice dokáže změnami zbarvení komunikovat a vyjadřovat různé stavy mysli, když žije samotářsky a nevytváří žádná společenství. Vnucuje se tak znepokojivá otázka, proč si evoluce taková omezení vynutila. Neznamená to, že civilizace je z hlediska planetárního ekosystému nežádoucí nebo dlouhodobě neudržitelný jev? Nebo byla tato výsada „rezervována“ až pro druh Homo sapiens?

Buď jak buď, v podobě chobotnice mají vědci k dispozici zatím nejrealističtější model mimozemšťana – tvora, jehož myšlení se vyvinulo odlišným způsobem, v odlišném prostředí a v odlišném čase. Nabízí ojedinělou možnost učit se takovému myšlení rozumět, nebo se s ním učit dokonce komunikovat. Mnozí lidé ale vidí potenciál chobotnic jinde: vědci hledají metody jejich umělého chovu pro potřeby restaurací a hotelů, protože to slibuje velké zisky. Hlavonožci tedy mohou být naopak testem inteligence naší civilizace – zkouškou, v níž společnost posedlá pe­nězi sotva obstojí.