V cestě premiérů Česka, Polska a Slovinska do Kyjeva se prolíná rozličná symbolika. Osobní podpora ukrajinskému prezidentovi Zelenskému v těžkých chvílích existence Ukrajiny má širší rozměr nejen současné reality, ale i historických reminiscencí.
Rozhodnutí předsedů vlád Petra Fialy, Mateusze Morawieckého a Janeze Janšy navštívit ukrajinského prezidenta a premiéra ve válečné zóně přišlo jako blesk z čistého nebe. Idea navštívit Kyjev obléhaný ruskou armádou působila riskantně. O to větší získala sympatie všech, kdo stojí za Ukrajinou čelící brutální Putinově agresi.
Do učebnic
Polsko, Česko a Slovinsko získaly kredit i v zahraničí. „Tato návštěva vejde do učebnic,“ komentoval iniciativu ukrajinský premiér Denys Šmyhal. Podobný případ, kdy vysoce postavení politici přijeli ve válce osobně podpořit jinou zemi, čelící útoku svého souseda, v moderních dějinách neexistuje.
Cestu zpochybňovaly jen ojedinělé hlasy, jako v případě bývalé diplomatky Magdy Vašáryové. „Správné gesto ve správný čas a na správném místě má v zahraniční politice někdy sílu mnoha divizí. A takový význam návštěva premiérů v Kyjevě měla,“ odmítl její výhrady Miroslav Kalousek.
Vašáryová by si raději měla zamést před vlastním prahem, než posílat přes hranice arogantní vzkazy. Neúčast slovenského premiéra Eduarda Hegera, jemuž byla cesta do Kyjeva polským protějškem Marowieckim rovněž nabídnuta, vyvolala kritiku.
Heger později vyjádřil lítost, pokud někoho zklamal. Teď by své rozhodnutí zřejmě přehodnotil. „Rozhodoval jsem se na základě okolností a informací, které mi byly poskytnuté,“ uvedl, čímž narážel na doporučení bezpečnostních složek.
Fiala odpovídal na dotaz, zda i on bral v úvahu bezpečnostní rizika. „Já jsem tu cestu moc nezvažoval, člověk má dělat věci, kterým věří a které jsou správné. Tam bojují lidé za nás, je to spřátelená země, čelí agresi, kterou jsme také v minulosti zažili. Potřebují na činech vidět, že za nimi stojíme,“ uvedl po návratu na tiskové konferenci.
Historické zkušenosti
Cesta na horkou ukrajinskou půdu byla osobním rozhodnutím všech aktérů, přesto nelze pominout dějinné zkušenosti. Větší citlivost vůči Putinově agresi má většina východoevropských zemí, jelikož si užily protektorát nacistické a sovětské éry. Proto je jejich vnímavost vůči zvěrstvům ruských invazních jednotek senzitivnější.
Načasování cesty do Kyjeva má osudovou symboliku zejména pro Českou republiku. 15. března, tedy v den osmdesátého třetího výročí, začala jedna z nejtemnějších kapitol naší historie. Na české území vstoupily německé jednotky. Během nacistické okupace padlo v odboji sto tisíc lidí, ostatní sužovala tuhá diktatura.
Něco podobného se odehrává na Ukrajině. Kremlu se však nepodařilo dosadit svého Háchu a Volodomyr Zelenskyj vyrostl v lídra světového formátu. Československo si poté užilo dvacet dva let sovětské okupace a drtivá většina lidí tuto éru nechce opakovat. Výjimky by se našly, soudě podle akvizice kremelské páté kolony na sociálních sítích.
Osud Poláků byl ještě tragičtější, což se odrazilo ve zjitřených polsko-ruských vztazích. Z minulého století doléhají stíny paktu Ribbentrop-Molotov a následného násilného dělení polského území mezi Hitlerovo Německo a Stalinův Sovětský svaz. Dodnes traumatizujícím důsledkem byl Katyňský masakr, kdy sovětská NKVD povraždila 22 tisíc polských důstojníků a příslušníků inteligence.
Bortí se tabu
Tragická historická zkušenost Česka a Polska s východním „bratrem“, jehož vzorce myšlení se příliš nemění, spoluformuje i postoje jejich současných vlád. Vyhrocená situace prověří a změní i staré vazby a schémata, nejen ekonomické a energetické budoucnosti západního světa. Klíčovou prioritou se stává zajištění národní bezpečnosti.
Polsko a Česko spolu s Pobaltím prosazují tvrdé a stupňované sankce proti Moskvě, které už těžce zasahují bankovní sektor a ekonomiku. Nejslabším článkem V4 se v nové konstelaci stává orbánovské Maďarsko, jež každým dnem ztrácí na významu. Jeho neochota povolit průjezd vojenské pomoci na Ukrajinu nemůže být ospravedlněna ani volbami, ani úzkou hospodářskou provázaností s Ruskem.
Jelikož se bortí veškerá dosavadní tabu, nabízí se otázka, zda nepovýšit iniciativu Trojmoří, sdružující dvanáct zemí střední a východní Evropy. Kromě V4 sem patří pobaltské země, Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Bulharsko a Rumunsko. Jejich společným zájmem by mohlo být vyztužení východního křídla NATO.
Kyjevská mise zapadá do mozaiky dynamicky se měnícího světa. Štěstí v něm bude přát jen odvážným a připraveným.
