Video placeholde
Už ani nejde plakat nebo naříkat. Jsou v teple a bezpečí. Podle psychologů si teprve teď mnozí uprchlíci mohou připustit, co se jim skutečně stalo.
Jsou Ukrajinci. Jsou na to hrdí. Dnes víc než kdy jindy. Vracejí se domů bojovat.
Grzesiek chtěl o víkendu požádat Anetu na výletu do hor o ruku. Udělal to nakonec na parkovišti u hranic při čekání na psy, které zachraňují před válkou.
Každodenní nonstop realita záchytných míst za polskými hranicemi. Hlavní platidlo – solidarita, ochota, obětavost.
Lékař ze Lvova odvezl ženu a děti do bezpečí do Polska a teď hledá přímo u hraničního přechodu někoho, kdo ho odveze zpět do lvovské nemocnice
26
Fotogalerie

Možná se už nikdy nevrátíme, říkají Ukrajinci na útěku a zpívají

“Doufali jsme, že to hned skončí, že to k nám nedojde. Vlastně, že to ani nezačne. Doufali jsme… Nevím. Já… Nás vůbec nenapadlo, že se to opravdu stane. Ale pak, když jsme viděli v televizi, jak bombardují jiná města. A začalo se mluvit o tom, že se rozhodli dobýt Oděsu a nedaleký Mikolajiv… Nemohli jsme čekat. A dobře, že jsme nečekali. Víte, ne? Včera naše město začali Rusové ostřelovat,” paní Máša zakroutí hlavou a dál si češe vlasy.

Sedí na dolní palandě v pokoji s osmi postelemi v hostelu v centru Lvova. Naproti ní spal na dolním lůžku její dospělý syn, nad ním její muž a jeho otec. Ten teď slezl opatrně po železném žebříku dolů a usmívá se na syna, který si pobrukuje písničku. Sedne si k němu a přidá se. Zpívají. Potichu, pro sebe. Pro nás všechny – kromě mě a fotografky jsou kolem nás jen samí lidé na útěku před válkou.

Posloucháme. 

Tito manželé se synem odjeli do Lvova dva dny před ostřelováním města Cherson. Byla to komplikovaná cesta autobusy a vlaky. Přes známé sehnali poslední volná lůžka ve městě – měli štěstí, že mají každý svou postel. Dva staří manželé z Doněcku, kteří zavolali po nich, už musí spát společně na jedné posteli. Stejně jako matka s dcerou ze Záporoží.

Utečenci z Chersonu netuší, kam půjdou. Možná do Francie, kde mají rodinu. Možná někam jinam. Možná se už nikdy nebudou moct vrátit, řeknou poté, co dozpívají a jdou si do společné kuchyňky uvařit čaj. Jejich dospělý syn může opustit zemi spolu s nimi, protože je tělesně postižený a není schopný ani boje, ani pomáhat třeba na kontrolních stanovištích, kterých vyrostly po celé Ukrajině tisíce – každá ves i město jich mají několik a nonstop hlídaných primárně domobranou.

Když se odpoledne balíme, abychom vyrazily směr Žitomir a Kyjev, loučí se s námi. Taky se vydávají na cestu. Do Polska. Tam uvidí, kam dál.

“Bůh vás opatruj,” řeknou nám. “Sláva Ukrajině.” 

Video placeholde
Utečenecké středisko na polsko-ukrajinské hranici • Tereza Španihelová