Pro vjezd na Ukrajinu jsme nakonec zvolily přechod Medyna, zhruba patnáct kilometrů jižněji od nejvytíženějšího přechodu Korcowa, kde jsme strávily večer v záchytném táboře s uprchlíky. Zatímco my jsme projely hladce - směrem do Ukrajiny jelo s námi zhruba pět aut - opačným směrem stála kolona automobilů, autobusů a mezi nimi procházejících pěších delší než patnáct kilometrů.
Doba odbavení jedné rodiny na ukrajinské straně byla, když jsme to sledovaly, od desíti do dvaceti minut. Totéž je čeká na polské straně hranic. O tom, že ženy, děti a domácí zvířata stojí desítky hodin na mrazu (teplota se přes den stěží vyšplhala ke třem stupňům a ráno byla sněhová vánice), je už asi zbytečné psát.
Když projíždíme městečky, míjíme všude, kde je sebenepatrnější stezka vedoucí do obytné zóny, čerstvě postavené kontrolní body ozbrojené domobrany - pytle s pískem, svařené železné ježky, traverzy…
Tyto checkpointy jsou ve větších městech jako je Lvov, kde se právě nacházíme, na všech strategických místech uvnitř města. Kontroluje se opravdu každé auto. Jen my jsme jich projely od periferie krajského města do historického centra, kde s fotografkou spíme, pět. Kvůli tomu lidé celý den v podstatě popojíždějí v nekonečných kolonách od jednoho checkpointu k druhému…
Máme tedy dost času pořádně si tato hnízda případného lokálního odporu a dnes preventivní bezpečnostní kontroly prohlédnout. Jsou opravdu bytelná a zjevně jejich umístění vybíral někdo, kdo zná nejen dané místo, ale i strategii boje. Navíc - u mnohých checkpointů jsou nachystané v basách místo lahví s pivy molotovovy koncerty.
Jak nám říká jeden domobranec na poslední kontrole poté, co téměř radostně oznámí ostatním, že k nim přijely “naše krásné a odvážné novinářky z Česka”: “My Ukrajinu nedáme.”
