„Musíme s tím světem něco udělat!“ napsala mi kamarádka v pondělí po deváté večer. Ona byla v Podolí, já na Letné. „Myslíš s tím covidem a zákazem vycházení? Taky se cítíš jako v kleci?“ odepsala jsem jí na Instagram. „Ne, myslím se Zemí. Sem koukla na Život na naší planetě od Attenborougha a teď bulím, jak ji ničíme, tu Zemi. Hrozný, co s ní děláme.“
„Koukni se na Emily in Paris, přijdeš na jiné myšlenky,“ byla moje odpověď.
„Až potom, nestíhám všechno, mám ještě rozkoukaný Chalífát a musím udělat ještě něco do práce. Brou.“
Ženy chtějí jistotu
První covidová vlna byla nečekaná a reakce mnoha žen až hysterická. Ženy chtějí jistotu, děsí se neznámého a obávají se samoty. Na jaře jsme se houfovaly do klubů šiček roušek, virtuálních skupin na Facebooku a čekaly na nepřítele, kterého křikem zaženeme.
Jenže covid je nepřítel nehmatatelný a neviditelný, a když se chová slušně, když fyzicky nevidíme jeho oběti, snažíme se přizpůsobit a žít s ním. I z klece se dá udělat snesitelné místo k životu – typický příklad stockholmského syndromu.
Hodně mých kamarádek se totiž až patologicky těšilo na druhou vlnu. Nakoupily si tepláky (movitější značku Pangaia za pět tisíc, šetřivější byly v Zaře nebo v H&M anebo u Vietnamce), protože už důvěrně věděly, co znamená lockdown a jak zvládnout práci z domova a požehnání v podobě přílivu volného času.
A tak při odpovídání na e-maily popíjíme čaj značky Kushmi, který chutná stejně jako jiné čaje, ale je dražší, protože má hezkou krabičku, zapalujeme si svíčky Yankee Candle, vydávající úžasnou chemickou vůni, a předplatily jsme si Netflix, jenž nám supluje průvodce po světě, který je nám uzavřen.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
