Ateismus. Nebýt mé ženy, i já bych přání "Pokoj tobě" chápal spíš v souvislosti s hotelovou recepcí. Možná i proto k našim nejčastějším vývozním artiklům patří pivo, sklo a
monstrance z vykradených kostelů. Jestli komunisté v něčem splnili plán, tak v tom, že vysvětlili lidem, že Bůh neexistuje. Kdo uvěřil na zázraky -jako farář v Čihošti -, odešel i s Pánembohem. V roce 1950 nás bylo bez vyznání 500 tisíc, v roce 2001 šest miliónů. V chrámu Páně se v neděli nescházíme, spíš v
supermarketu. Modlíme se, abychom sehnali nákupní vozík, jako v kancionálu si hledáme v oddělení jogurtů, požehnat si necháme od pokladní, od ní taky přijmeme hostii v podobě slevové kartičky. V supermarketu je to vlastně stejné jak v kostele, jen místo kříže se tu občas hýbe maso.
Big beat. Češi po robotovi vynalezli další slovo! Bylo výrazem touhy muzikantů hrát zápaďáckou muziku a touhy všech ostatních je poslouchat.
Jakkoli je podle hudebních teoretiků big beat nepřesné označení pro rockovou hudbu, lépe Češi své omámení z rokenrolu, který k nám na sklonku padesátých let začal doléhat skrz spuštěnou železnou oponu, vyjádřit nemohli. Je zázrak, kolik magických písniček vzniklo v době, kdy jediným hudebním zpravodajstvím ze zakázané země bylo Rádio Luxembourg a zesilovače se vyráběly ze starých rádií. Ve fantaziích fandů, kteří své anglo-americké idoly nikdy neviděli a většinou jim ani nerozuměli, musel běžet úžasný film. Když přijeli do Prahy Rolling Stones a Jagger promluvil česky, něco začalo, ale i skončilo. Skončil čas pouhého tušení souvislostí a rockových mystérií, která v žádné demokratické zemi nemohla dosáhnout takové síly.
Crayon. Čili verzatilka. Protože úctyhodnou výdrž tuhy časem nevydržel její cedrový obal, chytré hlavy v českobudějovické Koh-i-noorce vyvinuly po druhé světové válce
mechanickou tužku, založenou na kovové kleštině zajišťující posuv tuhy. Verzatilka pronikla do celého světa i proto, že zásluhou hrotítka lze tuhu snadno hrotit a psát nepřetržitě bez zdlouhavého ořezávání. S takto osvobozenou tuhou jste náhle v kuse mohli napsat čáru o délce až 56 kilometrů. Pro představu, taková tužka bez zadýchání stihla napsat třeba Košický vládní program, spoustu předvolebních hesel, scénář k Daleké cestě, 233 rozsudků smrti a pořád ještě mohla.
České buchty. Americká sázková kancelář LotoToto vypsala kurs 200 000:1 na možnost, že se někde po světě objeví pornofilm, v němž nebude hrát česká buchta. Byl tak
vyrovnán dosud nejvyšší kurs v dějinách sázení vypsaný na možnost, že se mužem roku 2006 podle časopisu Time stane Vítězslav Jandák.
Dabing. On to sice kromě Čechů nikdo neocení, ale asi proto, že se zdokonaloval na filmech všech zemí světa kromě Slovenska, býval český dabing bezkonkurenční.
Bohužel, už to není pravda. Po revoluci řada soukromých dabingových společností ve snaze stlačit náklady poskytovala jedinému herci v jediném filmu i více rolí různých pohlaví. Nejhorší prohřešky proti dobrému dabingu vidíme v šotech z Poslanecké sněmovny a v televizních debatách, kde politici vůbec neotvírají ústa v souladu se zdravým rozumem. Na obranu dabérů nutno poznamenat, že ani herci nestojí za nic. Například Vítězslav Jandák ještě žádnou postavu nehrál tak ochotnicky. A to do toho počítám i postavu veksláka z filmu Bony a klid, kde hrál jenom skořápky.
Emigrace. Ta česká pamatuje víc vln než moře během přílivu. Odliv přicházel pak. Pár skvělých lidí zůstalo, pár se jich po revoluci vrátilo, pár se jich vrátilo a emigrovalo
podruhé. Josef Mašín se nikdy nevrátil. Prý je tu pořád komunismus. Co má na mysli? Že vrcholný politik řekne, že Lety nebyly vyhlazovací koncentrační tábor, ale jenom koncentrační tábor? Že má premiér pořád absolutní přednost v jízdě? Že skončí televizní pořad, který si z něj dělá legraci? Že řekne ministru vnitra: jen jim dejte, co se do nich vejde? Na druhou stranu, kde jinde se oděrky a jelita léčí v ordinaci v růžové zahradě? Snad s ní VZP prodlouží smlouvu ...
Fík. A Ája. Na maxipsu jedoucí malá holčička se stala v dějinách kinematografie stejně fascinující metaforou jako Salieri žehnající všem průměrným tohoto světa. My Češi
jsme se už nejednou vezli zabořeni do srsti nějakého velkého zvířete a snili o tom, že žijeme veliký příběh.
Jenže divoké sny mívá Fík, nikdy Ája. Malinká majitelka velkého psa, o které seriál není, sama nic neprožije, ale na konci si nechá všechno vypravovat - nejsou to novodobé dějiny tohoto státu?
Gumáky. Je překvapivé, že národ, v němž jen třetina mužů používá pravidelně prezervativ, si bez odmlouvání, každý den a masově obouvá gumu na nohy.
Pojem Gumák už není dávno spojován s plášti tak jako v krámu pana Načeradce, ale s vysokou holínkou. Je to do jisté míry obraz českého venkova, že když se jeho obyvatel zeptáte: Hodinky, nebo holínky?, většinou budou mít holínky. Domorodci nosí modráky (montérky) a gumáky (galoše), což ovšem neznamená, že je po dešti anebo že jdou něco dělat. To je jen starý zvyk, nosit všude kostým určený k předstírání práce. Ale ani kostým s takovou historií nemusí chodit ruku v ruce s elegancí.
Nejen sociolog ví, že Paroubkův oblek s úzkým proužkem má s kulturou gumáků mnoho společného.
Houbaření. Kdekoli jinde na světě by prázdná auta zapomenutá po lesích věštila nukleární katastrofu nebo válečný konflikt (vzpomínáte si na desítky odstavených vozidel
kolem cest během balkánského konfliktu?), v Čechách to znamená: jsme na houbách! Protože to vědí i zloději a auta pohodlně vykrádají, vracejí se vášniví houbaři domů s liškami, hříbky a klouzky, ale bez rádií.
A tak tedy v tichu svých domovů krájejí, suší, nakládají. Fakt, že prezident udělil houbařovi medaili za zásluhy dřív než bratrům válčícím s komunismem, překvapil mé přátelé z Francie i poté, co jsem jim nabídl smaženici z pravých kolodějských hříbků a tří vajec z podestýlky. Na otázku, co vlastně jedí, mi bylo zatěžko přiznat, že vodou nacucané parazity živící se živými i neživými organismy. Je zajímavé, že nejvíc Čechů se věší. Sebevražda muchomůrkou zelenou se mezi způsoby sebevražd Čechů nevyskytuje.
CHataření a chalupaření. Méně dobrodružné povahy volily za předchozího režimu emigraci vnitřní tím, že jezdily na víkendy do okálů, chalup, chat, srubů a hausbótů, kde
kutily a pomáhaly, jak správně říká náš prezident, drolit režim.
Dlouhá léta po revoluci se taky dost vilařilo, v poslední době se však podle očitých svědků luxusní haciendy v satelitních městečkách vyprazdňují. Jejich majitelé odjíždějí, ale na víkend už se většinou nevrátí. Buďto k nim domů přijde vytapetovat exekutor, anebo končí rovnou v cele předběžného zadržení. Husarský kousek se povedl podnikateli Krejčířovi, který provedl vnitřní emigraci přes toaletu na Seychely.
Inverze. Angličtí filmaři chtěli v okolí Ústí nad Labem okamžitě roztočit pokračování Psa baskervillského. Svůj názor změnili, když jim místní občané řekli, že nejde o mlhu,
ale o smog v období inverze, a chtějí-li mít mlhu obzvláště neproniknutelnou, musí nechat v ústecké chemičce vařit nějaké opravdu nedobré svinstvo a labským údolím nechat denně projet kolem sto třiceti tisíc aut. To Angličané odmítli s tím, že takovou cenu by žádný producent na světě nezaplatil, a nasadili plynovou masku i tomu psu.
Jdeme do Evropy. Po všech těch bolševických sloganech, které jsme nosili na tyči, se heslo Jdeme do Evropy zdálo vznosným, překrásným, hodným k písni. Když však do
Evropy odešli (nebo utekli) ti ambicióznější, rvavější a kosmopolitnější z nás, udělali jsme z toho hesla alibi na všechno, počínaje McDonald's a konče anglicky mluvícím programovým ředitelem ČT, který nikdy neviděl Večerníčka. Idea státu založená na "Jdeme do Evropy" se nakonec ukázala stejně vágní, jako že Češi letos páchali sebevraždu nejčastěji oběšením a v pondělí. Později naštěstí Václav Klaus v reakci na hrozbu EU předefinoval národní téma z "Jdeme do Evropy" na "Kdo neskáče, není Čech".
Klobouk a plató vajíček. Ačkoli za nejhorší evropské řidiče obecně platí Řekové, v Čechách se po silnicích pohybuje motoristická subkultura, z níž jde větší strach než z
řidičů Paroubkovy kolony a řetězů v pařátech vousáčů z Hell's Angels. Jsou to starší pánové s pejzama a v klobouku za volantem stopětky, kteří si vezou od maminky na zadním okýnku plató vajíček. Mezi těmi zhruba deseti víkendovými oběťmi dopravních nehod zásadně nebývají, ale když se pozorně díváte, jsou vždycky někde poblíž. Stojí tam a říkají, že by někdo měl zavolat sanitku.
Laskavý filmový humor. Když prý chce Polák říct: "Já ti nerozumím," řekne: "To je jak v českém filmu." Kdyby se kdekoli na světě objevil na plátně vousatý chlap, táhl za
sebou malé dítě a učil ho znát semafory, byla by to předzvěst něčeho děsivého. Anebo kýč. To jen v Čechách se takovým situacím říká laskavý filmový humor. Jelikož máme revoluce sametové a filmy laskavé, už dávno jsme se přestali ptát, co se tu vlastně stalo. Možná i proto volí komunisty ne čtrnáctý, ale každý pátý u stolu.
Melouch. Češi nebývají mormoni, protože - vyjma dr. Ratha - nemají víc manželek, ale zaměstnání. Melouch byl za socialismu terčem potírání a zesměšňování, neboť jeho
kouzlo spočívalo v tom, že za práci, při které používáte gratis podnikový materiál a nářadí, si přisvojíte celou odměnu. Když pan Novák vyprávěl panu Krejčířovi, že za šest černých jízd dostal kdysi podmínku, zakuckal se Krejčíř seychelským tuňákem.
Na Havla. Vynecháme-li podstřih oblíbený u ukrajinských chirurgů kopajících české výkopy, nechávají se chlapi v Čechách stříhat na Havla anebo do ztracena. Jediný muž,
který určitě na Havla nechodí, je profesor Klaus, protože on by to vůbec nevyslovil. Ti dva se nemají rádi, protože Havel a jeho kamarádi v sobě nesou oběť, která by vůbec neměla smysl, kdyby nepomohla tomu, že to tu tenkrát prasklo, a Klaus pro změnu věří na české revolucionáře, kteří se ve svých kancelářích tak dlouho neohroženě dívali na Husákův portrét, až spadl. Holič neví, kdo z obou mužů nakonec půjde jednou do ztracena, protože to ukážou až dějiny.
Ortopedie. Je to k nevíře, ale spíš než plastická je v Čechách populární chirurgie velkých kloubů. Zatímco k Měšťákovi si pro nová prsa chodí jen vyvolené, každé malé dítě
ví, jaký je rozdíl mezi totální endoprotézou a tahovou cerkláží a jestli by to měl "dělat" Sova, nebo Blažej. I když i po dvaceti letech se v nemocnici na kraji města hodně natahovalo, vrtalo a řezaly se končetiny, nakonec z toho nejvíc bolely oči. K dalšímu znesvěcení památky Jaroslava Dietla se stavějí nedůvěřivě nejen televizní kritici, ale i ředitelé nemocnic, protože roli dr. Cvacha má ztělesnit dr. Rath. Není to střet zájmů, protože ministr je mimozemšťan, který může mít nejen víc manželek a prstů (šest), ale i zaměstnání.
Pivo. Na rozdíl od dabingu můžeme pivo vyvážet, což nám podstatně vylepšuje hospodářskou bilanci. Václav Klaus si neoblíbil multikulturalismus a tvrdí, že když se teda
někdo už poflakuje po Evropě, musí se bezpodmínečně a plně asimilovat, pokud tu chce žít. To tedy má adept co dělat: odložit burku, dokázat vypít tři sta dvacet piv ročně, vyhnat cholesterol až někam na Měsíc a umřít na ztvrdlá játra. Sorry, to snad radši ten džihád.
Qapr na černo. Se slovníky míváme my Češi potíže, vypadají podle toho, zda jsou u moci červení, nebo modří, vždycky někdo přebývá a někdo chybí. Tak je to i s tímto
lexikonem. Přecenil jsem síly, na písmeno q jsem nic nevymyslel, musel jsem si proto vymyslet novou rybu. Na rozdíl od mnoha jídel (vepřo knedlo zelo), která považujeme za česká a nejsou (jsou bavorská nebo alsaská), je qapr na černo originální česká receptura.
Remoska. Možná nejužitečnější český vynález vedle kontaktních čoček. Když vám vypadnou do remosky s dusícím se masem, pochutnáte si na kontaktní čočce s uzeným.
Nedivím se Angličanům, že si remosku tolik oblíbili.
Řiť. Kolikrát jsem si říkal, kam se poděly všechny naše sny, zisky z kupónových knížek, z kampeliček, byty stavěné HM systémem, kam se poděly vize o konci mosteckých dolů, o spravedlivém přidělování státních zakázek, o neúplatné policii, kam se poděla Česká soda, všichni ti zpěváci, co uměli zpívat bez playbacku, nový film Alice Nellis. Teď už to vím. V Čechách je totiž největší prdel (viz Laskavý filmový humor), do které se toho hrozně moc vejde.
Skinheadi. Navzdory tomu, že se v českých školách tu a tam učí podle příruček významných popíračů holocaustu, má antisemitismus - i podle ředitele Židovského muzea Lea Pavláta -v Čechách jen velice nízkou podporu. O čemsi vypovídá už to, že přes občasné holohlavé hajlující mejdany, na nichž se hraje mizerná hudba, je největším
antisemitským nebezpečím třináctiletá školačka z Prahy. Na jaře ji začala vyšetřovat policie, neboť se ukázalo, že tato dívka je fanatickou obdivovatelkou Hitlera a al-Kajdy, nosí do školy nůž a zjišťuje, zda je mezi jejími spolužáky nějaký Žid. Ze skinheadů strach tolik nejde. Když k soudu přivedou skinheada půl roku nato, co zkopal Nigerijce v metru, má učesanou pěšinku, lupy, vidíte, že to vlastně žádný skinhead není.
Šrek. První vítěz české reality show Big Brother, který se po nedlouhé rozvaze rozhodl, že přestože vyhrál, Dalimilovu kroniku za devět miliónů korun si nekoupí.
Televizní Večerníček. Český padouch ani hrdina, Kožený ani Šebrle, si pod pojmem "utržené sluchátko" nepředstaví poruchu. Na důležitosti dětského pořadu, který o svých čtyřicátých narozeninách dokázal ve sledovanosti porazit i reality show, se
dokáže shodnout víc lidí než na tom, jak by se měla oficiálně jmenovat Česká republika. Určitá životní zkušenost se u nás ani tak neměří tím, kdo sjezdil lán světa, ale tím, kdo viděl černobílého Rumcajse, když ho vysílali poprvé.
Utopenec. Nejlíp chutná během rozmarného léta po třetím pivu, musí být proleželý a ze sklenice by se měl vyndávat dřevěnými kleštičkami. Z bruselských kuloárů Evropské
unie víme, že problém nebyl v hygieně, ale v morbidním názvu této pochutiny. Nakonec ho EU se zaťatými zuby zařadila na seznam největších povolených eklhaftů hned za Hovno krajty se sardelí a nepřeložitelné Brynzové halušky.
Voe! Bez takto nedbalého oslovení by se dnešní čeština asi neobešla, avšak kdy jde o slovní interpunkci a kdy o nadávku, pozná jen opravdu zkušený rodilý mluvčí. "Voe",
případně "tyvoe" zcela zásadně rytmizují náš mluvený projev, vyjadřují údiv, pobavení, ohlašují útok, a to už pěkných pár desítek let napříč generacemi i sociálními skupinami. Nejmenovaný televizní kameraman Československé televize za dvacet pět korun přiznal, že musel přetáčet závěr prvního novoročního projevu po sametové revoluci, protože končil slovy: "Láska a pravda, ty vole, musí zvítězit nad lží a nenávistí." Pro cizince studující češtinu je věta "Ty si vůl, vole" zajímavým lingvistickým oříškem, některé prý doslova přivádí k šílenství. Ve významu "při pečení krocana nacpi vole nádivkou" se slovo vole v Čechách prakticky nepoužívá.
Wichterle.
Vynálezce kontaktních čoček předal svůj objev veřejnosti bez špetky špatného svědomí, protože neznal Nemocnici na kraji města po dvaceti letech.
Xenofobie. Málokdo umí tak hezky a masově pohrdat cizáky jako Češi, když na stadiónu mávají národními vlajkami a skandují: "Kdo neskáče, není Čech." Podle výzkumů
chce v domě s Romem nebo s černochem žít ještě o něco méně lidí, než je skupina těch, kteří jsou ochotni jíst maso po vypršení expirační lhůty anebo podstoupit chemoterapii.
Ypsilon. K němu jako dvojče patří měkké i. Unikátní gramatický výstřelek naší mateřštiny je děsivou noční můrou cizinců učících se česky. Je znám dokonce případ, jak si jeden jinak značně sebejistý irský manažer podřezal žíly rozbitou lahví od jamesona, když se třetí den učil vyjmenovaná slova po s. Já se ale chtěl tehdy taky zabít.
Zelí. V Čechách se dřív tradičně jídávalo na vánoce na ochranu před prašivinou, jenže Češi už tradice vůbec nedodržují. Slavia je v tabulce před Spartou, u Kocoura nalévají
budvar a škodovka se bude vyrábět v Číně. Copak to se smí, tohleto?
Žert. Jeden z nejlepších románů tuzemské moderní literatury napsal ve světě asi nejznámější český spisovatel, jenž v Čechách nežije, a pokud neumíte francouzsky,
španělsky anebo anglicky, moc si v něm nepočtete. U knížek totiž dabing nefunguje. Naštěstí Žert napsal Milan Kundera ještě česky, takže se do něj lze začíst stejně pohodlně jako do tohoto Lexikonu, který však (aniž bych chtěl snižovat své literární ambice) žádným žertem není.
Jsou podle vás české jedinečnosti úplně jiné?
