Volby totiž provází řada otazníků. Asi nejobecnější otázkou je to, nakolik mohou být svobodné volby, které probíhají v zemi, jež je okupována cizími vojsky a v níž probíhá sice neoficiální, leč intenzivní válka? Druhý v řadě je problém, zda představy o západní demokracii na iráckou skutečnost pasují a zda Iráčané nehlasovali především pro odchod okupantů. S tím, že to podstatné se stane až poté. Těžko lze hovořit o klasické pluralitě v zemi, kde jsou voliči rozděleni poměrně striktně podle národností a náboženské orientace. Šíité jen velmi málo pravděpodobně budou volit sunnity, jestliže shledají, že jejich program je pro zemi lepší…Ostatně – voliči ani neměli příliš mnoho šancí cokoliv se o programu kandidujících dozvědět. Po několika atentátech byla jména kandidujících utajena a dostupná byla pouze na pro drtivou většinu obyvatel nedostupném internetu. Programové diskuse sice proběhly v televizi, ale ani tu nemůže většina Iráčanů sledovat, už kvůli neustálému přerušování dodávek elektrického proudu.
Nebo-li: volby byly nepochybně významnou událostí. Ale jejich nadnesenou interpretaci jako triumf svobody a demokracie v Iráku považuji za pokryteckou. To důležité se totiž opravdu možná stane až poté, kdy okupační vojska opustí zemi. A jde o to, kdy to bude a za jakých podmínek.
