Volby v Iráku jsou na první pohled triumfem: volební účast byla nečekaně vysoká, kolem 60% a mrtvých bylo „jen“ 44. Teroristé nedokázali zabránit lidem v tom, aby vyjádřili chuť vzít osud země do vlastních rukou. Volby sice nebyly dokonalé z hlediska standardů západní demokracie, ale byl to důležitý krok. To je určitě oprávněný pohled na věc. Ale nikoliv jediný možný, či všezahrnující.
Volby totiž provází řada otazníků. Asi nejobecnější otázkou je to, nakolik mohou být svobodné volby, které probíhají v zemi, jež je okupována cizími vojsky a v níž probíhá sice neoficiální, leč intenzivní válka? Druhý v řadě je problém, zda představy o západní demokracii na iráckou skutečnost pasují a zda Iráčané nehlasovali především pro odchod okupantů. S tím, že to podstatné se stane až poté. Těžko lze hovořit o klasické pluralitě v zemi, kde jsou voliči rozděleni poměrně striktně podle národností a náboženské orientace. Šíité jen velmi málo pravděpodobně budou volit sunnity, jestliže shledají, že jejich program je pro zemi lepší…Ostatně – voliči ani neměli příliš mnoho šancí cokoliv se o programu kandidujících dozvědět. Po několika atentátech byla jména kandidujících utajena a dostupná byla pouze na pro drtivou většinu obyvatel nedostupném internetu. Programové diskuse sice proběhly v televizi, ale ani tu nemůže většina Iráčanů sledovat, už kvůli neustálému přerušování dodávek elektrického proudu.
Nebo-li: volby byly nepochybně významnou událostí. Ale jejich nadnesenou interpretaci jako triumf svobody a demokracie v Iráku považuji za pokryteckou. To důležité se totiž opravdu možná stane až poté, kdy okupační vojska opustí zemi. A jde o to, kdy to bude a za jakých podmínek.
