Minulý víkend se v téměř již starodávném Průmyslovém paláci pražského Výstaviště konal X. ročník veleakce s názvem "veletrh Svět knihy". Když ho před devíti lety uspořádali poprvé, málokdo tušil, že se z něho vyklube důstojný partner jiných významných evropských knižních veletrhů. Hned první ročník byl nejúspěšnější v tom smyslu, že vedle polského klasika Tadeusze Róžewicze se mezi zahraničními hosty objevil Umberto Eco, nejen slavný spisovatel, ale i jeden z nejvýznamnějších kulturních myslitelů naší doby.
S tímto úvodním trumfem se daly srovnávat pouze roky 1997 a 2000, kdy hosty veletrhu byli Joseph Heller a pak Paulo Coelho. Pokud jsme se ale teď mohli dočíst, že roku 1996 byla těžištěm zahraničního programu veletrhu rakouská literatura, kterou "reprezentoval mj. Thomas Bernhard", sluší se podotknout: už nežijící Thomas Bernhard! Tenhle spisovatelský arciduch zemřel v únoru 1989 - a když "reprezentoval" na veletrhu, řada jeho knih ještě nebyla přeložena do češtiny! Viktor Fischl si zase roku 2002 neprávem přisvojil titul "nestora českých spisovatelů": tím přece tehdy ještě byl náš exilový lyrik Ivan Jelínek.
Letos měl veletrh banální ústřední téma: Literatura jako zdroj inspirace. Chvályhodný byl ale fakt, že jeho čestnými hosty se stali "keltští" spisovatelé z Irska, Skotska a Walesu, čili mluvčí malých národních kultur, k nimž by keltomilní Češi měli vzhlížet s velkými sympatiemi. Znovu se potvrdilo, že o veletrhy propagující četbu a čtenářství je i v dnešním přepočítačovaném světě značný zájem, a proto si též letošní pražský Svět knihy zaslouží chválu. Všechno má však svůj rub a líc: nikoli náhodou měl jeden pořad výstižný název Knihotoč a v podobném knihotoči se pohybovali i návštěvníci veletrhu, kteří se pramálo orientovali, o jaké čtenářství a o jakou četbu tu jde. Veletrh věnovaný knižní kultuře se totiž stal knihotočovým maratonem, kdy se akce valí jedna za druhou a na mediálním zájmu se přiživuje kdekdo a kdeco: nejen desítky souběžně konaných autogramiád či vernisáží knižních novinek, ale i leccos, co by vůbec nemuselo být součástí tohoto hemžení lidstva rozličného a mohlo probíhat v decentnějším ovzduší. Proč zrovna na Světu knihy se udělují anticeny Skřipec či Skřipeček za nejhorší překlad beletrie či non-fiction, nikoli ceny za překlady nejlepší? Proč se zrovna tady vyhlašuje Cena Miroslava Ivanova nebo Premia Bohemica, proč tu rozdává své výroční ceny jedno malé nakladatelství, když v veletržním mumraji beztak zanikne, kdo je dostal? A na soutěž 8x4 jsem se nedostal, nevím tudíž, co mohla skrývat inspirativního pro knižní kulturu. Takový byl letošní Svět knihy - a i nezdravému rozumu by mělo být jasné, že méně by bylo více.
