Vždy na podzim mají čeští spisovatelé něco jako žně: to se na ně totiž jako učiněná mana nebeská v bibli sesype jedna literární cena za druhou. Rok za rokem se ale zvolna zformovává taková zvláštní tradice, podle níž je některá cena takříkajíc v pořádku a jiná je dozajista do nebe volající omyl.
Konkrétně: nad Cenou Jaroslava Seiferta zpravidla nevznikají žádné větší spory, laureát mívá většinou dobré jméno, ale stačí pár měsíců a už si za nic na světě nevzpomenete, kdo ji dostal, jestli Brousek nebo Kabeš nebo Šrut nebo Wernisch. (Letos ji obdržel básník a prozaik Jiří Gruša.) A po vyhlášení laureáta státní ceny za literaturu se naopak veřejnost čím dál víc vyplaší a vyděsí, jako že o tomhle literátovi nikdy neslyšela. (Nejnověji ji získala dáma píšící pod pseudonymem Květa Legátová, kterou rok předtím u nás opravdu nikdo neznal.)
Sympatickou výjimkou někdy bývá Cena Jiřího Ortena pro mladé literáty: ta obvykle vyvolává nefalšovaný zájem, jakýpak nový talent je zase na světě! Proto pár slov k "Ortenovce": tentokrát ji shrábli hned dva třicetiletí tvůrci, jednak básník Martin Langer, jednak zbrusu nové jméno české prózy Jaroslav Rudiš, doposud možná známější jako publicista. Ten triumfoval se svou prvotinou Nebe pod Berlínem (Labyrint) a hned ukázal, že umí - že přinejmenším umí poutavě psát o mladých kumštýřích z různých zemí, vegetujících v okolí berlínského metra a snažících se žít svůj život, tak jako kdysi beatnici nebo rozhněvaní mladí mužové, tak jako později undergroundové komuny. Ale nejde o žádné pitvoření nebo opičení se po velkých vzorech: Jaroslav Rudiš je opravdu talent k pohledání. Prozatím píše jenom o svých vrstevnících, o lidech vstupujících do světa a hledající štěstí v cizině, ale jednou určitě napíše nějaké Nebe pod Prahou!
