nahoru

Politici jsou vlezlí jako hmyz

Andrej Halada 10. října 2002 • 12:00

Blíží se senátní volby, blíží se komunální volby, blíží se prezidentská volba. Politici se snaží vlichotit do přízně davu. Už mi to trochu leze na nervy. Vadí mi například bilboardy, ze kterých na mne pořád kouká Michael Hvížďala. Jednak mi jeho úsměv nepřipadá moc sympatický, jednak ho vídám už celé měsíce.

Blíží se senátní volby, blíží se komunální volby, blíží se prezidentská volba. Politici se snaží vlichotit do přízně davu. Už mi to trochu leze na nervy.
Vadí mi například bilboardy, ze kterých na mne pořád kouká Michael Hvížďala. Jednak mi jeho úsměv nepřipadá moc sympatický, jednak ho vídám už celé měsíce. Z masivní bilboardí hvížďalománie má pocit, že hlavní hrdina kope spíš za sebe a svou slávu, nikoli za věci veřejné.
Stejnou cestu nastoupil i kandidát na primátora, nynější starosta Prahy 6 Pavel Bém. Ten se zase může pochlubit sérií „vesele optimistických“ snímků, které lapidárně shrnují jeho politické cíle. Zatímco u Hvížďaly si člověk říká, že mu jeho portrét na všech nárožích dělá docela dobře, u Béma odhaduji, že možná ví, že je to celé docela trapárna, ale racionálně na hru přistoupil, protože co by člověk neudělal, aby se stal primátorem... A vysloveně slizkým se mi jeví úřednický úsměv pana Paroubka (ČSSD), který si na pomoc ve své kampani vzal i kolegyni Buzkovou. I kdybych nakrásně chtěl ČSSD v Praze pro její program volit, vždy si na ten Paroubkův výraz vzpomenu a ještě si to rozmyslím.
Jsou ovšem i kandidáti, kteří míří mnohem výš. Chtějí být ředitelé celé republiky. Kupříkladu takový pan Bureš – vždycky na mne působil distingovaným, uvážlivým dojemem, skoro jako suchar. Najednou mám ale pocit, že se – v rozporu s vlastní povahou – kamsi dere a má potřebu mluvit víc v siláckých sloganech než v obsažných a věcných větách. Ztratil rozum a soudnost? Ostatně přijetí kandidatury se mi v jeho případě také zdá být docela obstojným příkladem neodhadnutí vlastních možností.
Na druhé straně Petr Pithart - kandidát z mediálního hlediska možná případný, ale na rozdíl od relativně akceschopného Bureše zase nepřijatelný pro svou nulovou pragmatičnost. Pithart je přitom mistrovským ztělesněním falešné skromnosti: „Přes všechnu úzkost jsem si jist, že bych funkci prezidenta zvládl“, prohlásil a já si říkám, proč by měl být prezidentem člověk, který se bojí být prezidentem, ale zároveň má o sobě a svých státnických schopnostech tak nekromně vysoké mínění.
Samozřejmě: dnešní doba je taková, že kdo se nedere sám dopředu, kdo není na očích, má smůlu. Vyhrávají drzejší, odvážnější, vtíravější. Jsem zvědavý, jestli můj osobní prezidentský favorit – Otakar Motejl – na tuhle hru také přistoupí, anebo zda nechá věcem volný průchod, což by jen potvrzovalo sílu jeho osobnosti. Jestli se stane otravným politickým hmyzem - anebo zůstane Motejlem.

Andrej Halada