Nakonec jsem tu operu velkým obloukem obešla. Ale s Kačou jsem se domluvila, že až bude nejhůř, zapne mobil a vytočí moje číslo. Já budu vědět, že nesmím mluvit aaa.. nechám se minutu taky unášet těmi klasickými tóny. Zmastila se ale tak, že na mě úplně zapomněla.
Večer jsem propařila skoro do rána s Honzou a dávnými kamarády. Nad ránem jsme skončili na Pražském hradě a byl to reset jako blázen. Moc jsem to potřebovala. Honza u mě přespal, ale tentokrát na modré pohovce. Bylo to poprvé v životě, co bych se cítila trošičku provinile, že spíme na stejné posteli. I když je obrovská a on je kamarád.
Druhý den si ze mě Filip trochu utahoval, že mi to vrátí. Čekala jsem, že půjde na mejdan s kamarádama a tunou blondýnek, čekala jsem všechno, ale že řekne: Karolína se mě dneska ptala, jestli u mě může přespat, tak jsem řekl, že jo, to jsem opravdu nečekala. Nemohla jsem mluvit, tak jsem mlčela. „Seš tam?“ ptal se. Jo. Ale nemůžu mluvit.
Říkal, že přece o nic nejde, říkal, že moje alergie vůči ní je vážně přehnaná a já mu nemohla oponovat, protože jsem nemohla říct ani slovo. Myslila jsem na naše nedávné povídání. Říkala jsem mu tehdy, že bych asi těžko nesla, kdyby u něj Karolína spala, když on bude doma. „No a co, že je pořád tvoje žena? Už spolu nejste. Už jsi někdy viděl, že by se dva lidi rozešli a pak spolu spali na jedné posteli?“ Už tehdy se tvářil, že tomu moc nerozumí, ale pohladil mě a řekl, že to se už nestane. A teď tohle. To jako u něj bude pravidelně přespávat? Ona přes týden a já o víkendu? O něho nejde, jemu věřím. Ale o ní si myslím, že jí to pořád ještě nedošlo. Chtělo se mi brečet a tak jsem to ukončila s tím, že jsem unavená.
Večer volal, že se vrací domů sám. „To děláš kvůli mně?“ ptala jsem se. „Ne. Když ji párkrát odmítnu, přestane se časem ptát a snad se to nějak samo utne.“ Měla jsem z toho smíšené pocity. Nepřeháním to? říkala jsem si. Věděla jsem ale, že kdyby u něj spala, nepřijela bych za ním. Nemůžu se takhle střídat. Nechci.
V pátek k večeru, když byla tahle krize dávnou historií, mu zazvonil telefon. Slyšela jsem její rozverný hlas. „Ahoj Filípku, co děláš? Co kdybych se stavila? Stýská se mi po papouškovi..“ Nechápu ji. Nechápu a nikdy nepochopím. Já jsem vedle ní tak strašně hrdá. Kdykoliv se se mnou někdo v životě rozešel, skončil. Nikdy bych si nedovolila volat mu a škemrat o jeho přízeň. Možná jednou jsem to psychicky nevydržela, ale to mě taky vyléčilo.
Filip jí řekl, že jsem u něj já, ale stejně jsem měla na chvíli zkaženou náladu. Minulý týden mu volala dvakrát, jestli by u něj mohla přespat a jednou - v pátek večer - že by se ráda stavila na návštěvu. Tolik času by snad holka, co nedávno začala s někým chodit, mít ani neměla, ne?
V neděli většinou jedu do Prahy. Tentokrát jsem zůstala až do pondělního rána. Když zazvonil večer telefon, mohla jsem jen tušit, kdo to je.
K: Ahojky Filipe. Napadlo mě, že bych se teď stavila pro peníze za ta křesla. (Ta je rychlá, to je neuvěřitelné.)
F: Nemyslím, teď se mi to nehodí.
K: Ale to je smůla. (rozpustile) Něco pro tebe mám. (Cože? No to si už dělá prdel..)
F: Jo? No tak mi to dáš jindy.
K: Ale to už nebude dobré, víš? Je to něco na zub. (Nevěřím vlastním uším.
Trpím a rvu jí ty její načervenalé vlasy)
F: Tak to je mi líto. Budeš to muset sníst sama.
K: A proč se jako nemůžu stavit? (Slyšíš ne? Ti říkal, že tě tu teď nechce.)
F: Protože jsem řekl, že se mi to nehodí.
K: Máš tam Žofku, vid? Tak ji pozdravuj.
„Mám tě pozdravovat, usmívá se chlácholivě Filip.
„Css.. Musíš uznat, že tohle NENÍ normální“, dívám se na něj.
„Není,“ uznává a já myslím na to, kam tohle povede.
