nahoru

Pátek 21. března

Frank Anne 21. března 2003 • 00:01

Měl bych se přihlásit o slovo. Ne, já se hlásím o slovo. Píšu deník, a píšu ho jen, když jakoby nežiji. A co dělám teď, žiji? Můj deník není o tom, co dělám, je o tom, jak myslím.

Někdy je mnohem důležitější moje myšlení než zážitky. Zážitky pomíjejí jako kapky deště (zásadně neumím přirovnání, jak mi pořád říká M.). Jenže to, co mám v hlavě je pro mě strašně důležité. Od toho se potom odvíjí vše ostatní.
Třeba dnes. Byl jsem v Praze vyřizovat nepříjemné záležitosti. Vstal jsem pozdě, tak jsem sebou musel hodit, aby mi neujel autobus. Vydrbal jsem si palici, ale neměl jsem moc času si tam naflákat gel, hned jsem se vytočil, protože už jsem se viděl, jak mi budou padat vlasy do obličeje a budu vypadat jako příznivec Iron Maiden z 80. let. Pak jsem se naštval, protože mi došla kulička s antiperspirantem, vymlátil jsem z toho ještě zbytek a už jsem se viděl v autobuse. Není nic horšího než jarní linkový autobus. Ráno je zima a řidiči topí jak blázni, ale když se do skel opře vycházející slunce, hned je to jako v sauně. Vždy zírám naplněn smíšenými pocity obdivu a odporu na lidi, jak dřepí na sedačce v zimní bundě, z podsedaček na ně sálá horký vzduch, přes sklo se smaží na sílícím slunci a hrozně si tam libují a hoví, spíš polospí. To já se tam dusím, potím a většinou se marně pokouším otevřít okénko, protože je rozflákané. A když se mi to podaří, analgosedaspáči se probudí, otevřou oči, zorničky se jim zúží a probodávají mě pichlavými pohledy. To na mě padne úzkost, připadám si jako někde v kleci v seriálu Krajní meze. Skloním tedy hlavu a snažím se zabrat do novin, jenže to už se mi potí dlaně a tiskový inkoust z rukou mám záhy na obličeji. Prostě masakr.
Ale dnes jsem si řekl. Ho…! A vnímal jsem to jinak. Prostě jsem se na to vykašlal a bral jsem to normálně. Autobus, vedro, balíci, no a co? Pocit existenciální úzkosti jsem oželel, na román to nebude, ale Cizinec a Zámek už je napsaný, tak co. Najednou mám pocit, že musím trochu změnit myšlení, jinak mě to tu sežere, jinak se sám sežeru. Brzy mám státnici, ale připadám si jako u dveřníka v Kafkovi, nějak ne a ne se s tím porvat. Zítra si vytáhnu bichle a jdu na to. Ne jako obvykle, když se podívám na knihy. To se mi rozběhne automatické myšlení po spirále: co to bylo za blbce, který vymyslel, že se musím našprtat takové kvantum nesmyslů nazpaměť: kdo zreformoval studijní systém v náš neprospěch, tolik stran se naučit? Nemožné! Měl jsem začít dřív, jsem nemožný, neschopný, nic ze mě nebude, taky ty okolnosti. Dřív jsem se cítil blbě, špatné dětství, strašně se toho na mě valí, to je na složení, nevěřím si, už to nedokážu ... a jdu si zapálit cigaretu, co jsem si koupil na dluh.
Ne, takhle už ne, půjdu na to rozhodně jinak, já vím psát o pozitivním myšlení v dnešní době nemá smysl, navozuje to pocit trapnosti a nižší inteligence, jenže mně to najednou svitlo samo. Jednou budu asi šťastný, úspěšný, flexibilní, nadějný, mladý muž. To jsem přehnal … Cha.
Jedu z Prahy a dělám si plány, cítím v sobě energii. Vystupuji z autobusu, jdu okolo zastávky, tady, když mi bylo sedmnáct, stávala tu Ona, smutná, jako vždy. Je mi líto, že už tu nikdy stát nebude, tehdy ji to sežralo.
Těžkne mi krok, myslím na sílu myšlenky, myslím na to, jak je to jaro strašně křehké.

Frank Anne