V případě seriálového Sandmana se podařilo Netflixu vytvořit onen dojem důležitosti, kdy novinku musíte vidět, abyste náhodou nebyli pozadu v debatě s kolegy, ostatně jedenáct dílů už je dlouho v pozici nejsledovanějšího seriálu posledních týdnů – a vlastně to tentokrát i ta událost je, protože jde o dlouho očekávanou adaptaci jednoho z nejzásadnějších a taky nejtemnějších komiksů 90. let, kterou navíc videotéce posvětil sám autor Neil Gaiman.
Na deseti dílech jsou cítit ambice, což je vždycky dobrá věc. Některé obrazy jak ze snových, tak pekelných říší skutečně vypadají jako kdyby jen někdo vytrhl z komiksového sešitu, scénář dění umisťuje do středověku, současných velkoměst, jiných dimenzí, alternativních historií, ale třeba i jednoho obyčejného bistra, kde se odehrává jedna nejlepší epizoda. Problém je, že zbytek jsou tak trochu omalovánky, které podceňují, a možná i urážejí bazální diváckou inteligenci.
Adaptace komiksu, který řeší tak abstraktní témata, jako jsou naděje, věčný život nebo smrt, a navíc se odehrává ve snovém světě, kde si může dovolit vlastně cokoliv, by měla být víc unikavá, divná, nepoddajná. Tady je ale jenom doslovná. Nejde jen o to, že u každé z postav jsou okamžitě odhalené motivy jejího jednání, jde i o detaily. Když hlavní postava Sen navštíví bratry Kaina a Abéla, hned je nám dořečeno, jaká je dynamika jejich vztahu. Když se v jiné epizodě setká s dramatikem Willem v krčmě, musí se sdělit, že to byl Shakespeare, přitom to mohla být tak milá otevřená anekdota.
Seriál je paradoxně nejsilnější, když má měřítko nejmenší. V hlavní dějové linii Sen hledá tři předměty, které mu byly ukradeny, když byl v zajetí, to ale působí jako generická fantasy, kde se těká mezi prostředími i postavami, aniž byste si stihli k něčemu z toho vybudovat vztah, což sedí i na poslední čtyři epizody. Seriálu sluší zpomalit v intermezzech, kdy například charakter Davida Thewlise v páté epizodě manipuluje s několika hosty a personálem zmíněného bistra, respektive když se Sen v šestém díle potkává s jedním člověkem v průběhu 400 let.
Sandman má však hodně kolísavé herecké výkony. Velmi to skřípe, když k lidem jako Thewlis, Charles Dance, nebo Gwendoline Christie v roli Lucifera postavíte partu začátečníků, jimž scénář často předepisuje každou druhou větu otravně shodit nějakým vtipem. Hodně se mluví o tom, že zde oproti předloze několik postav mění pohlaví, barvu kůže nebo sexuální orientaci, což je jedno, ale někdy je tahle změna to jediné, co o těch postavách můžete říct, protože jsou zcela ploché. Je tu žena Constantine, jejíž linka kvůli ledabylým scenáristům vůbec nemá onu sílu ve střídmosti, jakou měl třeba Constantine Keanu Reevese, jenž dokázal být osudový, aniž by byl patetický.
