nahoru

Vadim Petrov: Jsem český muzikant aneb O osudu rodiny, jejíž ruské kořeny jsou přes tisíc let staré

Vadim Petrov, Marek Stoniš5. ledna 2020 • 07:00
Vadim Petrov: Jsem český muzikant aneb O osudu rodiny, jejíž ruské kořeny jsou přes tisíc let staré
foto: Nguyen Phuong Thao

Rozhovor s autorem nesmrtelné hudby k pohádkám, které provázejí už několik generací nejen českých dětí, jsme plánovali dlouho. Nakonec jsme zvolili poněkud netradiční klíč – poprosili jsme, aby jej vedl jeho syn Vadim. Vznikl rodinný rozhovor, jenž má osobnější a hlubší rovinu než klasické „novinářské“ interview.

Často se mě lidi ptají, odkud jsme, podle příjmení hádají Bulharsko, ve spojení s křestním jménem to zase ukazuje na Rusko, můžeš k tomu něco říct?

Tatínek s dědečkem a babičkou pocházejí z Ruska. Babička patřila ke starému šlechtickému rodu knížat Repninů – Repninských. Snažil jsem se o historii naší rodiny zjistit víc, ale říkali mi: Nikam nepospíchej, až budeš starší, tak se všechno dozvíš.

Nechtěli o tom mluvit?

Báli se. Území Československa bylo zaplavené agenty NKVD.

Myslíš, že naši rodinu nějak sledovali?

Nikdy o tom rodiče nemluvili, jen jsem se občas dozvěděl, že někdo z ruských emigrantů zmizel. Říkalo se, že byl odvlečen do Ruska a skončil v gulagu. Asi nás děti nechtěli ohrozit tím, že bychom něco věděli. Když mi bylo čtrnáct let, v roce 1946, jsem se dozvěděl, že máme příbuzné v Belgii, podle toho, že jim tatínek poslal fotografii celé naší rodiny. Bylo to pro mne neskutečné překvapení. Byla to v té době jedna z mála možností, jak mohl tatínek poslat své sestře vzkaz, že jejich rodiče ještě žijí. Odpověď jsme ale nikdy nedostali.

Víš něco o samotném útěku vašich předků z Ruska?

Jen útržky. Že rodina trpěla velkým hladem a snědli kdeco, také že moje babička našla mého tatínka na hromadě mrtvol, ale byl naštěstí jen postřelený, odtáhla ho domů a tam ho vykurýrovala, ale taky že vždy po sklizni vysypali valník melounů do studny a tak je uchovali do zimy nebo že se rodina podílela na vykoupení Tarase Ševčenka z nevolnictví… Za vlády komunistů o tom, co bylo v Rusku, rodina nechtěla mluvit. Postupně zemřeli a já jsem se do konce jejich života víc nedozvěděl. Léta utíkala a já pomalu ztrácel naději, až nakonec v devadesátých letech synovec našel na internetu adresu „nějakého Michala Repnina“, žijícího v Paříži. Poslal mu e-mail, ale odpověď dlouho nepřicházela. Až za půl roku jsme v Praze dostali dopis, ve kterém byla fotografie naší rodiny poslaná do Belgie, právě té z toho roku 1946, s dotazem, zda s touto rodinou nemáme něco společného. Ukázalo se, že dopis z New Yorku poslala vnučka sestry babičky, kdysi žijící v Belgii, a „nějaký Michal Repnin“ byl kníže Michal Repnin, vzdálený příbuzný žijící ve Francii. Byl to pro mne velký zážitek, když jsem se mohl na stará kolena seznámit s historií svých předků: knížat Repninů – Repninských. Až do jeho smrti jsme s Michalem Repninem byli v kontaktu. Daroval mi také svou knihu Les princes Repnine, kterou o rodině napsal. V ní se popisuje historie členů rodiny. Jsou tam i rodokmeny a životopisy maršálů, generálů, umělců i děkabristů. Měli vždy blízko k ruským carům. Dodnes jejich portréty zdobí Ermitáž v Petrohradě a o mnohých z nich se dočteme v ruské i zahraniční literatuře. Většina z nich musela po ruské revoluci opustit vlast a jejich potomci ještě žijí po celém světě. Jsem šťastný, že se mi podařilo rozkrýt mé „celoživotní tajemství“, s mnohými osobnostmi navázat alespoň písemný kontakt a s mnohými se osobně setkat a spřátelit.

Myslíš, že to, že jsi byl potomek ruských emigrantů, ti nějak bránilo v kariéře nebo v životě?

Žádná emigrace není jednoduchá. A tak tomu bylo i u nás. Za první republiky, díky nadacím prezidenta T. G. Masaryka, tady mohli studenti z Ruska vystudovat a zcela rovnoprávně se dostat k práci. Tatínek vystudoval medicínu a stal se oblíbeným lékařem na Žižkově. Za protektorátu pracoval jako policejní doktor a snažil se pomáhat svým pacientům, kteří se dostali do hledáčku gestapa. Gestapo také sledovalo i činnost ruských emigrantů. Několik dní po skončení války přišel k nám do bytu sovětský voják kapitán Puškarenko z vojenské kontrarozvědky SMERŠ, aby rozhodl o dalším osudu mého otce podle toho, jak se choval za války. Jednání se zúčastnili i příslušníci ilegální místní komunistické organizace, která během války sledovala činnost ruských emigrantů.

Takže ruské emigranty sledovalo gestapo i komunisté…

 

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 1 Kč měsíčně




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější