Respekt ke zvířatům není módní vlna. Je to test lidské arogance, zaslepenosti a mentální smrti | Reflex.cz
nahoru

Respekt ke zvířatům není módní vlna. Je to test lidské arogance, zaslepenosti a mentální smrti

Adéla Knapová31. prosince 2019 • 10:10
Zvíře ve velkochovu.
Zvíře ve velkochovu.
• foto: 
Obránci zvířat

Poslední léta je módní vegetariánství a veganství. Pro mnoho lidí je to záležitost osobního uvědomění, pro jiné styl diety, pro další zařazení se k určité společenské skupině či jen líbivý trend. Taky je moderní hovořit o utrpení zvířat, bojovat proti klecovému chovu slepic, týrání zvěře v cirkusech a na dostizích. Je normální, že vůči každému nově populárnímu stylu života – neboť veganství a boj za práva zvířat přináší změnu životních priorit a tedy chování – se okamžitě více čí méně radikálně vymezí ti, kteří zastávají opačné názory, především ty, které jsou dlouhodobě společností uznávány za normální, tedy správné, zdravé, prospěšné, žádoucí (často hlavně z ekonomického hlediska).

My lidé zdůrazňující svou individualitu se vůbec rádi vymezujeme, ať už místně, ideově, či proti něčemu novému. Posilujeme se tím ve svých názorech, zabudováváme na oblíbených a vyzkoušených pozicích, tuhneme a naše myšlení též. Když a priori odmítáme změnu (zvlášť tu, která nám často nejen na vědomé úrovni připadá nebezpečná, neboť zpochybňuje náš dosavadní styl života, a tedy vyžaduje kritické přezkoumání nás samých a našich názorů a postojů), aniž bychom se nad tím, z čeho vychází a o co v ní skutečně jde (což znamená ignorovat zjednodušující hesla a mediálně zdůrazňované výstřelky, jež s sebou nese každá nová věc) zamysleli, dovolili si byť jen na pár hodin zapochybovat o našich jistotách a správných názorech, přidáváme se k táboru napůl mrtvých.

Neboť to je známo tisíce let – kdo se nehýbe, je mrtvý. Platí to jak o těle, tak o mysli. Kdo pláče nad tím, že nic už není jako dřív, že to nové je jen pitomé, zbytečné, špatné, že už lidé (často „mladí“) nevědí, co by, že každý rozumný člověk přece ví, že dřív bylo… ach, třesky plesky staré tresky. Bylo to tak a bude. Život je pohyb a změna a neustálé tázání se, tedy zpochybňování sebe sama i rádoby samozřejmého a jediného správného světa, v němž jsme uvelebení, na který jsme zvyklí, který je pohodlný a vyhovuje nám.

Stačí číst etikety

V posledních letech se prubířským kamenem našeho mentálního a duchovního mládí nebo naopak stáří stali kromě migrantů a klimatické změny i lidé, jež bojují za znovu navrácení respektu zvířatům a živým organismům vůbec. Ti, kteří odmítají arogantní tezi, že lidé jsou nadřazeni všemu, a to, co platí pro nás, neplatí pro nic a nikoho jiného. Ano, někteří z nich – oprava, někteří z nás, protože se považuji za jednu z nich, proto koneckonců píšu tento text – se chovají extrémně, tedy prosazují své názory nahlas, urážejí ty, co jedí maso, nosí kožichy, týrají beze studu zvířata ve jménu zisku... a chovají se stejně hloupě jako někteří zástupci těch, jež považují za normální brát zvířata jako věci.

Jsem na posměšky už dávno zvyklá, protože pro mne nejde o módní vlnu. Ještě před Sametovou revolucí jsem coby školačka v masožravé rodině a svém okolí otravovala tím, že jsem nechtěla jíst maso (v podstatě odjakživa, vzpomínají rodiče) a vadilo mi jakékoliv chování, jež vedlo k utrpení a týrání zvířat. Když pak začali někteří kamarádi bojkotovat cirkusy, lehala jsem si coby dvanáctiletá spolu s nimi na chodník našeho okresního města, abychom lidem ztížili přístup do cirkusového stanu. Jakmile jsem zjistila, že se nejen kosmetika, ale v podstatě vše – od prostředků na mytí nádobí, přes prací prášky po sirup proti kašli – testuje na zvířatech, a co to reálně znamená (doporučuji každému najít si dokumenty, které reálně zachycují tyto procesy, v dnešní době už zbytečné, neboť se drtivá většina všeho dá testovat na uměle vytvořených kulturách v laboratořích – což je ovšem dražší), přestala jsem ty věci kupovat. Nebylo to zprvu snadné, ale dnes je situace jiná. Stačí číst etikety a sledovat stále se rozšiřující seznamy firem a producentů, co pro svůj zisk odmítají týrat zvířata.

Respekt k ostatním živým organizmům je můj osobní názor. Nikomu jej nenutím, jak ví nejen moji kolegové v Reflexu. Nepatřím k těm „militantním“, jak se často říká „nehrotím to“.  Trvalo to léta, ale mé okolí si postupně zvyklo a už jim mé kdysi „pošahané“ názory nepřipadají tak mimo. Mnozí si sice stále myslí, že to s tím respektem k jiným živým organismům přeháním, a že lidský život nelze ani v nejmenším srovnávat se zvířecím (úmyslně trochu přeháním a zjednodušuji, ale kdo z těch, co se mi tak rádi vysmívají nebo mě urážejí, ne?), ovšem postupně vyzkoušeli, že to má něco do sebe. Navíc: vlastně to ani žádná velká změna není, přestože jde o obrovský mentální skok. O to přiznat, že nárok na život bez utrpení má i někdo jiný než jen lidé. A že každý, kdo se byť rádoby nevědomky (neříkej mi to, já nechci vědět, odkud to maso je, jinak mi nebude chutnat) na řetězci týrání a utrpení podílí, nese svůj díl odpovědnosti.

Snaha vyjít ze své komfortní zóny

Argumenty, že mučící tábory velkochovů prasat, krav, slepic… potřebujeme, abychom měli co jíst, jsou liché a všichni to víme. Ano, kuře, co běhalo venku, nemá pařátky prorostlé klecí a nezná od narození jen bolest a utrpení, je rozhodně dražší než produkt chemie a týrání dodávaný s velkou reklamou do většiny obchodů. Ale kdo z nás potřebuje kuře každý týden? Náš národ stejně jako euroamerická civilizace tloustne a přežírá se. Nikdo z nás už také desítky let není v situaci, kdy by musel zabít jiného živého tvora jen proto, aby nezemřel hlady.

Pro mnohé je „zvířatomilovnost“ jen módní vlna, o níž jsou přesvědčeni, že pomine. Je to dost možné. Pro mě jde o přirozený způsob uvažování odjakživa. A naopak právě to, že se dnes z veganství, vegetariánství a ochrany zvířat stávají často jen hesla plná provokace, mě nutí neustále se sama sebe tázat, proč dělám to, co dělám a jaký vztah mám k těm jednoznačným heslům. I proto vznikl tento text. Protože i mezi lidmi, kteří se snaží nepřispívat k týrání jiných živých organismů, existuje mnoho rozdílů. Ale hlavně – přestože se můj názor může zvenčí zdát konzistentní a tedy mrtvý neboť zkostnatělý, prochází neustálou revizí a je podrobován kritickým otázkám a otevřený i ostrým útokům těch, kteří se mi vysmívají – snažím se hned nezavrhovat jejich argumenty (pokud nějaké mají a jen mě neurážejí), protože některé jsou relevantní a ve výsledku se někdy promítnou do korekcí mého „světonázoru“.

Samozřejmě, že i já ráda považuji svůj postoj za správný, snažím se ale (tu s menším, tu větším ne/úspěchem) vyjít ze své komfortní zóny. Možná to bude znít nabubřele, ale nechci být jako ta stará treska, co se ohlíží za vlnou, která se již v minulém století rozbila o pobřeží. Neměnit názor čistě z principu je stejně vražedné, jako měnit ho každou chvíli v závislosti na náladě společnosti, nebo jen tupě přejímat či urážet cizí názory, protože ne/konvenují s mým pohodlím.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější