nahoru

Nejoblíbenější český Rusák. Geniální malíř Viktor Pivovarov se po letech dočká výstavy v Praze

Marek Gregor 13. května 2021 • 06:10
Nejoblíbenější český Rusák. Geniální malíř Viktor Pivovarov se po letech dočká výstavy v Praze
foto: Nguyen Phuong Thao

Ač pro zasvěcené je moskevský malíř Viktor Pivovarov hvězdou první velikosti, velkou výstavu měl v Praze, kde žije, naposledy v roce 1996 v Galerii Rudolfinum. I proto je chystaná výstava jeho děl ve Veletržním paláci kulturní událostí první kategorie. K této příležitosti vydáváme starší rozhovor. 

S českým výtvarným prostředím se Pivovarov seznámil v 60. letech díky Jindřichu Chalupeckému, který jemu a několika dalším kolegům (Ilja Kabakov, Erik Bulatov, Eduard Steinberg…) navrhl založit skupinu – Školu Sretěnského bulváru. Později, v roce 1980, se výtvarník oženil s českou historičkou umění a spisovatelkou Milenou Slavickou, za níž se po dvou letech i s dětmi přestěhoval do Prahy. 

V Praze se okamžitě začal přátelit s Karlem Malichem, Václavem Boštíkem nebo Adrienou Šimotovou, i proto si ho všimli lidé z pražského undergroundu hned na jeho první pražské výstavě Obrazy 1981–1984. Prostřednictvím KSČ tu sice vládlo komunistické Rusko, ale Pivovarov byl „náš Rus“. Velkou a jedinou retrospektivní výstavu nicméně dostal Pivovarov šanci uspořádat jen v roce 1989 v Lidovém domě ve Vysočanech. Asi největší pocty se mu u nás pak dostalo v roce 1996 výstavou Soňa a andělé v Galerii Rudolfinum. Tehdy, ve druhé polovině devadesátých let, patřil mezi nejpopulárnější umělce v Česku. Dnes často vystavuje v Moskvě, ale s jeho tvorbou se diváci měli možnost setkat třeba v Berlíně nebo Londýně. Proto se nabízí otázka, proč se mu naše největší výtvarné instituce tak dlouho neodvážily zorganizovat důstojnou přehlídku…

Před lety o vás kolega Petr Volf v Reflexu napsal, že jste nejoblíbenější český Rusák. Jak jste reagoval na tenhle poněkud zvláštní bonmot?

Zní to hezky, kdo by nechtěl být oblíbeným? Myslím, že to je pěkná lichotka.

Pardon, Rusák mým uším nezní moc lichotivě.

Já vím. Ale je to správně a s humorem vybraný výraz. Horší by bylo, kdyby mě váš kolega nazval nejoblíbenějším nebo největším Rusem, to by znělo vážně. Takhle je naprosto jasné, že dotyčný má nadhled, humor i nadsázku. Proto v tomto případě je Rusák správně.

Česky konverzujete se znatelným ruským přízvukem. Cítíte z lidí kolem sebe odstup?

Občas, ale zpravidla jsou to lidi, kteří mě neznají. Mimochodem, jde tu o běžný jev a je jedno, zda cizinec je Francouz, Vietnamec, Ukrajinec, Američan, nebo Rus. Až když dotyčného alespoň trošičku poznáte, přestane být Rusákem a Amíkem a stane se člověkem. Takže ano, zřídka se mi to stane. Ale například u nás v Kunraticích, když vyrazím na nákup, prodavačky mě líbají.

V knize Zamilovaný agent píšete, že Češi jsou ke své mentalitě velmi kritičtí. Proč myslíte, že tomu tak je?

Češi jsou velice sebekritičtí, ale za tou sebekritičností jim často uniká to dobré a velice vzácné, co ve vlastním národě mají. Co jim neuniká, je úžasný humor, který mimochodem spojuje českou povahu s židovskou.

Viktor Pivovarov pro Paměť národaVIDEO youtube @Paměť národa

V polovině 90. let jste namaloval známou sérii Účinkující osoby s postavami moskevských malířů a intelek­tuálů. Nemáte potřebu vyjádřit se i k pražskému kulturnímu prostředí?

V prvních letech po Listopadu jsem psal a publikoval hodně textů o českých malířích, ale odezvu jsem nenašel. Nevím přesně proč, ale zdá se mi, že můj způsob vnímání a chápání umění je tu obecně považován za něco jakoby speciálně ruského. Například mezi výtvarnými umělci v Česku se rozumí, že umění se nemá analyzovat, intelektuálně rozebírat, že obraz nebo socha jsou něco neuchopitelného a tajemného, co intelekt a rozum nedokážou zvládnout. A když to někdo dělá, tak se vytahuje anebo se mýlí. Jako by nikdo nestál o to, aby někdo zkoumal jejich díla pomocí intelektuálního aparátu. Nabízí se vysvětlení pomocí běžné psychoanalýzy, že se jedná o formu hluboké neurózy, protože když někdo o své nemoci nechce mluvit, znamená to, že jen ochraňuje své bolestné místo. Nevztahuje se to ale naštěstí na všechny umělce, je to individuální a musím dodat, že u mladých lidi se to už trochu mění.

Vyrůstal jste za Stalina, dospíval za Chruščova, zažil jste Brežněva, v Praze pak Husáka, tedy více než půl století komunistického totáče naplno; pak tu euforii a vzepětí v době Václava Havla až po současný nástup populismu v Česku na jedné straně a drsnou autokracii v Rusku na straně druhé. Jak vnímáte současné tendence k odklonům od demokracie ve slovanském prostředí?

To se netýká jen slovanského prostředí. Podívejte se na Donalda Trumpa. Zdá se, že historie se tak jako mlýnské kolo otáčí. A z téhle pro nás neznámé otočky, z toho, co se dnes děje po světě, mi běhá mráz po zádech. Bohužel, já ŽÁDNOU ODPOVĚĎ NEMÁM. Stejně jako spousta filozofů, politologů a umělců nevím, proč se svět vydal tímhle směrem. Nejrůznější snahy o pragmatická vysvětlení typu, že populisté, demagogové a nacionalisté vyhrávají, protože předcházející politici ztratili kontakt s lidmi, jsou k ničemu. Absolutně neobstojí.

Když jste v roce 1990 v reakci na masakr na náměstí Nebeského klidu v Pekingu vytvořil cyklus Schizočina, označil vás tehdy čerstvě zvolený rektor AVU Milan Knížák za nebezpečného člověka…

Ano, taková věta padla… ale to musíte brát s nadhledem a s vědomím, kdo ji vyslovil. Já si nepamatuju, že by pan Knížák, který zamlada mimochodem dělal velice zajímavé věci, o někom řekl dobré slovo. Až jsem někdy měl pocit, že nesnáší lidi – umělce zvlášť.

Přitom jste v Praze v osmdesátých letech poznal téměř celou generaci umělců, kteří stejně jako Milan Knížák nemohli vystavovat v běžném galerijním provozu. Ať to byla Adriena Šimotová, Václav Boštík, Karel Malich, ale třeba i tehdy mladý Václav Stratil.

Většina z těch, které jste jmenoval, patřila k takzvané stáji Jindřicha Chalupeckého. Milan Knížák ne, i když Chalupecký si ho rozhodně vážil. Knížák je zvláštní vševěda, vždycky byl pouze sám za sebe.

Když píšete o tvorbě Boštíka, Šimotové nebo Stratila, dělíte jejich práce na bílé a černé umění. Proč?

Černé a bílé jsou tady odjakživa, jsou to maximální kontrasty, spojené s naším vědomím. Proč je negativní spojeno s černou a pozitivní s bílou? Černá barva ze své podstaty není zlá, stejně tak bílá není jen dobrá, ale symbolické myšlení člověka, který je tvorem přírodním, bere černou jako noc a bílou jako den. Stratil v té době vytvářel obrovské černé čtverce – dvoumetrové archy papíru, šrafováním je dováděl k absolutně dokonale černé barvě –, které byly v protikladu k Boštíkovi, jenž svou intencí směřoval k naprosto čistě bílému obrazu. Adrianě byla vlastní spíše šedá, smíchaná z černé i bílé. Proto je – na rozdíl od metafyzika Boštíka – existencialistka, mluví o člověku. Šedé také říkám lidská.

S jistou nadsázkou rád tvrdíte, že Černý čtverec je časovaná bomba, že dva roky poté, co Malevič v roce 1915 namaloval ten svůj, vypukla ruská revoluce a že pár měsíců po vaší výstavě v září 1989 v Lidovém domě v Praze, kde jste představil vlastní Černý čtverec, přišla sametová revoluce.

Usmíváte se správně, je to konceptuální nadsázka. Ostatně zmíněná výstava v Lidovém domě byla moje první a zároveň jediná retrospektivní výstava, žádnou další jsem zatím neměl.

A co velká expozice Soňa a andělé v Galerii Rudolfinum v roce 1996?

To byla velká výstava, ale retrospektivu jsem měl opravdu jedinou, tehdy v Lidovém domě, kde jsem pověsil skoro všechno, co existovalo. Bylo to skvělé, měl jsem z toho obrovský pocit, což mimochodem není úplně samozřejmé, stejně jako když mladý kluk poprvé spí s holkou, také není zaručeno, že to dopadne dobře. Ale v tomhle případě jsem si ztrátu panictví náramně užil!

V Kunraticích vás prodavačky v samoobsluze líbají, ale jak vás přijímají kolegové?

Jsem si vědom toho, že mě zde respektují jako umělce, ale nikdy by žádného kurátora nenapadlo zařadit mě do výstavy, která reprezentuje současné české umění. Snil jsem například dlouhá léta o výstavě v Městské knihovně, kde je úžasné světlo a půdorys tamních prostorů by mně umožnil připravit ideální retrospektivní výstavu. Ale nevyšlo mi to. Mrzí mě to, ale asi nejsem hoden tak významného prostoru.

Ve druhé polovině 80. let jste se hodně přátelil s lidmi z okruhu Revolver Revue nebo s Pavlem Brázdou a i díky tomu pak měl blízko k dění v tehdejší Galerii mladých v domě U Řečických, kde pár dní po 17. listopadu vzniklo Nezávislé informační středisko, jež se o pár měsíců později přetvořilo v časopis Respekt. Byl jste tedy blízko dění. Byla podle vás sametová revoluce esteticky dokonalá?

Rozhodně! Víte, já především rezolutně odmítám teorie, že to celé bylo zinscenováno a domluveno s místními komunisty a se Sověty! To jsou naprosté kraviny! Byl to živelný a nepředvídatelný proces plný vášně a náhod, jenž působil jako DOKONALÉ UMĚLECKÉ DÍLO. A ano, já měl privilegium to dění z lehkého nadhledu pozorovat a uvědomoval jsem si, jak do sebe všechno dokonale zapadá. Obrovský zážitek, nejen z politického a lidského, ale i z estetického hlediska! A okruh lidí kolem Revolverky byl pro mne zcela zásadní, protože ještě před koncem komunismu vyzvedával i umělce, kteří nepatřili k Chalupeckého stáji.

Svým způsobem Magorova, Jirousova stáj?

Právě! Díky nim jsem mohl poznat českou kulturu v daleko rozmanitější šíři než to, co už bylo popsáno kunsthistoriky.

O Františku Skálovi, s nímž se také znáte ještě z osmdesátek, píšete, že „jako šílený konceptualista si ho dovolujete prohlásit za génia“. Je on tím největším géniem současného českého umění?

Pěkně ošemetná otázka. Ze zkušeností vím, že člověk často nevidí, co má pod nosem nebo co má skutečný význam. Ale to, že jsem ho prohlásil za génia, za Mozarta, je můj osobní názor, za nímž si stojím. Jsem nadšený z toho, co Skála dělá, jak se chová, jak žije, jak vypadá. Zaplať pánbůh, že je tady a že se mu od publika dostává uznání. Na zahájení jeho výstavy ve Valdštejnské jízdárně byly takové davy lidí, že jsem se ani nedostal dovnitř. Dalším opravdovým žijícím českým géniem je pro mne básník Ivan Wernisch. Přitom já jsem šťastný, že českou poezii vůbec dokážu číst. Takový Otokar Březina mi zůstává nedostupný, ovšem v jeho případě si myslím, že jeho texty jsou nedostupné většině Čechů.

Vašim kolegům se ještě za Brežněva – nebo později – podařilo utéct ze Sovětského svazu do zahraničí, což je z našeho pohledu dost zvláštní, protože tady jsme měli za to, že dostat se z SSSR na Západ je prakticky nemožné.

Opravdu to bylo podstatně složitější než třeba tady. Myslím, že zásadní roli v tom sehrál podpis Závěrečného aktu helsinské konference zeměmi východního bloku, po němž alespoň formálně začalo platit spojování rodin. Zvláště Židé se postupně mohli vystěhovávat za svými příbuznými, především do Izraele, odkud se pak rozjížděli po celém světě. Ale pořád to bylo velice obtížné, poměry se uvolnily až později, s nástupem Gorbačova.

Gorbačovův nástup k moci jste už sledoval z Prahy. Měl jste tehdy pocit, že by mohl padnout východní blok?

Ani já, ani nikdo z našeho velice širokého okruhu přátel takovou iluzi neměl, přece to byl komunista, sice reformní, ale pořád aparátčík.

Za vlády dalšího aparátčíka, ­Borise Jelcina, bylo na Rusi asi nejlíp.

Zdá se. Víte, spousta lidí tvrdí, že těch posledních dvacet let za Putina potvrdilo, že Rusko není uzpůsobeno k demokracii. S tím nesouhlasím. Těch několik let Jelcinovy vlády naznačilo, že to není pravda. Jasně, za Jelcina byl velký chaos a obrovský nárůst zločinnosti – vraždy byly na denním pořádku –, ale ukázalo se, že když normální lidé dostanou elementární svobody jako jinde v Evropě, demokracie může fungovat. Teď je to jinak, ale to se vracíme k jedné z vašich prvních otázek na současné tendence k odklonům od demokracie po celém světě.

Před lety jste vytvořil cyklus kreseb Sútra strachu a pochybností, v níž – dnešními slovy – mixujete odkaz židovské a ruské kultury s kulturou čínskou…

Cyklus je součástí mystifikačního projektu Lišky a svátky, který je inspirován určitým regionem na Dálném východě, kam za Stalina – na konci 20. a na začátku 30. let – bylo svezeno násilím několik desítek tisíc Židů. Ta Židovská autonomní oblast existuje dodnes, ale žádný Žid už tam nežije, tam se žít nedá! Panují tam doslova nelidské klimatické podmínky, v nichž žijí jen komáři. A já vymyslel projekt popisující vznik tamní subkultury, která spojila pravoslavné, východní taoistické a judaistické mytologické představy a obyčeje. V albu (Viktor Pivovarov se vedle obrazů a knižních ilustrací věnuje tvorbě alb na daná, často mystifikační témata; pozn. red.) jsem podrobně popsal svátky, rituální jídla, rozvedl i takové detaily, o kterých svátcích a zda vůbec je možné mít sex, zkrátka celou subkulturu, jejíž součástí je i Sútra strachu a pochybností. Například je tam uvedeno, že dvakrát za rok během svátku lidé čtou sútru jako svou posvátnou knihu. Zdá se, že jde o eklektický mišmaš, ale já se domnívám, že ve své podstatě vystihuje vědomí každého z nás. Dnes už nežijeme izolovaní, už nepatříme jen židovsko-křesťanské kultuře – ta je totiž stříknutá obrovskou dávkou východní kultury, takže jde svým způsobem o obrázek vědomí současného člověka naší civilizace.

Pravidelně vystavujete v Moskvě. Jak na vaši tvorbu reagují „noví“ Rusové?

Na to se mi těžko odpovídá, když tam přijedete zpravidla na tak krátkou dobu, přibližně na sedm deset dní. Nejdříve chystáte výstavu, pak přijdou rozhovory pro televize, rádia a noviny. A ptát se návštěvníků je úplně nanic. Umíte si představit ty reakce? Mně se to líbilo! Je to skvělé!

To nejsou relevantní odpovědi, abych mohl pochopit, jak lidi mé obrazy vnímají, jak je chápou. Jediným fyzicky hmatatelným měřítkem je návštěvnost. Například na výstavu Stopa šneka (2016) v moskevské Garáži přišlo 130 tisíc diváků, což je i na Moskvu úctyhodné číslo.

Kde máte nejvíc sběratelů, v Rusku, v Česku, nebo v západní Evropě?

Odpověď je jednoduchá: Už dlouhá léta spolupracuji s jedinou galerií sídlící v Moskvě, takže většinu mých děl si kupují lidé v Rusku, ale protože spousta ruských sběratelů žije jinde, moje věci jsou úplně po celém světě.



Klíčová slova: kultura, umění, Pivovarov



Diskuse ke článku