Jsem rád, že mé filmy baví diváky i po desítkách let, řekl v minulosti Reflexu Václav Vorlíček | Reflex.cz
nahoru

Jsem rád, že mé filmy baví diváky i po desítkách let, řekl v minulosti Reflexu Václav Vorlíček

Veronika Bednářová6. února 2019 • 15:17
Jsem rád, že mé filmy baví diváky i po desítkách let, řekl v minulosti Reflexu Václav Vorlíček
foto: Alexandr Malachovský

Při natáčení filmu Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách musel režisér vlézt do umyvadla, aby ukázal Miloši Kopeckému, jak putují vodníci z Prahy do Hamburku. Pohádka Tři oříšky pro Popelku se zas natáčela v tak kruté zimě, že štáb musel před záběry husím pochodem prošlapávat Libušce-Popelce cestičku závějemi. Tyto vzpomínky a divácké hity mají jedno společné: českého režiséra Václava Vorlíčka, který dnes ve věku 88 let zemřel. V roce 2009 poskytl Reflexu velký rozhovor, který si dnes můžete opěř přečíst.

A co se stalo třeba při natáčení filmu Což takhle dát si špenát?

Tam měli Sovák s Menšíkem ukrást v jídelně hostům talíře s posledními porcemi špenátu a hltavě se jimi krmit. Sovákovi ale nějakým omylem připadl talíř se zkyslým špenátem. Kamera se rozběhla a Jiří jako správný profesionál – aby nezkazil záběr – obětavě předstíral hltání. Se skloněnou hlavou do talíře hlasitě pronesl památnou větu: „Ten špenát snad někdo skladoval přímo v pr....!“ Všichni kolem kamery dusili smích do dlaní, dokud jsem nevyprskl: STOP!

Blíží se vám osmdesátka. Bilancujete?

Ani ne, spěchám do střižny, pomalu dodělávám dvojku k Dívce na koštěti. Bude to kombinace herců s 3D postavami, o malé Saxance, která má maminku Saxanu, Petru Černockou. Nedávno jsem byl na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, kde mi udělali retrospektivu mých filmů i televizních prací. Nakonec tam pouštěli i všech třicet devět dílů Arabely v jednom tahu. Jestli to někdo zhlédl celé, tak to musí být programožrout. Hlavně aby v těch bláznivých situacích nenašel nějakou logickou chybu!

Arabela se tehdy točila v koprodukci se Západoněmeckou televizí – Westdeutscher Rundfunk (WDR). Jak k tomu došlo?

Právě jsem tenkrát připravoval pohádku Jak se budí princezny a pozvali nás s Milošem Macourkem na Československý TELEXPORT, že přijel host z Německa, který by s námi rád mluvil. Byl to šéfdramaturg z WDR, Gert Müntefering, a docela nás překvapil. Vyjmenoval mé filmy přesně podle let vzniku a řekl, že je kupoval, několikrát už odvysílal a měl vynikající sledovanost. Proto by rád od nás něco originálního, co by bylo „jako Dívka na koštěti, Tři oříšky pro Popelku nebo Jak utopit dr. Mráčka“. Psal se rok 1976 a objednal si od nás seriál. Do té doby jsme s takovým dramatickým útvarem neměli žádné zkušenosti. Ale slíbili jsme mu, že se o něco pokusíme. Tak začala Arabela.

V luxusních pražských restauracích vydávají polské maso za argentinské, říká ministr Toman

Jak probíhala spolupráce s německým partnerem uprostřed totality?

Cestovali jsme mezi Povltavím a Porýním několikrát do roka, což byl v té době velmi omezeného pohybu osob dar z nebes. Podle mých záznamů jsme tu cestu Praha–Kolín nad Rýnem–Praha za sedmnáct let projeli dvaapadesátkrát. Když jsme přejeli hranici, tak jsme z první budky na německém území zavolali domů: „Už jsme tááády!“ A jen jsme se rozjeli dál, zařvali jsme si hymnu.

Proč zrovna hymnu?

Prostě co nás napadlo, jindy třeba: „Teď když máme, co jsme chtěli …“ Z radosti, že jsme zase jednou na vzduchu.

Vaše jméno se ale díky těmhle pobytům „na vzduchu“ ocitlo na seznamu agentů Státní bezpečnosti.

To potkalo mnoho těch, kdo opakovaně vyjížděli kvůli práci. Začalo to kontrolou pasu v roce 1985, čekal jsem, až mi pas vrátí, přisedl si ke mně velmi elegantní muž, oblečený z Tuzexu, a ptal se, jak se máme na Barrandově. A prý, že si musíme někdy popovídat. Pak mi vrátili pas a já byl rád, protože jsme měli za tři dny odjíždět. Po čtvrt roce jsem přišel na FAMU na katedru a tam na mě čekal zas nějaký jiný muž. A prý že by ho zajímaly naše poznatky a zkušenosti z Německa. Tak jsem říkal: ubytujeme se, jdeme do redakce pracovat, končíme v šest večer a pak jdeme na večeři a do kina na to, co doma nevidíme. Ráno máme zase jednání. Začali mi dávat přiblblé úkoly, třeba ať se podívám, jestli u nějakého domu čísla třeba 26 v jisté mnichovské ulici nestojí auto s českou SPZ. Tak jsem mu dal poznávací značku svého auta, on si ji zapsal a už se nikdy neobjevil. Příště přišel někdo úplně jiný. Ozývali se tak třikrát čtyřikrát ročně, obvykle po naší cestě do Německa. Jednou ke mně jeden přilnul: když se pak se mnou po třetím setkání loučil s důvěrnou informací, že ho přeložili někam na sever Čech, přinesl mi popelník, který sám vyrobil, když byl ještě sklářem.

Na evropskou propagandu jsem alergický, tvrdí jeden z nejvlivnějších Čechů v Bruselu

Na koho se vás ptali?

Na situaci v českém filmu. A když se mě vyptávali jmenovitě na kolegy, mluvil jsem pochopitelně v obecných pojmech. Ptali se třeba na Chytilku, to si pamatuju přesně. Řekl jsem, že je to vynikající filmařka se silným sociálním cítěním a že se o ní dál bavit nebudu. Snad mi Věra dodatečně nevyškrábe oči.

A jak jste reagoval, když jste si po roce 1989 vaše jméno přečetl v novinách na seznamu spolupracovníků StB?

Rozhodl jsem se, že se na svoje svazky do archívu nepodívám. Ani přesně nevím, kde jsou. Jsem si totiž naprosto jist, že jsem nikdy nikomu neublížil, nikoho jsem neudal, odmítl jakékoli finance, které mi nabízeli.

Kolik vám nabízeli?

Na to jsme se nikdy nedostali, odmítl jsem je vždycky hned v zárodku, při schůzce jsem za ně pro jistotu platíval i víno. Přátelé, co mě znají, na moji spolupráci v podstatě nijak nereagovali, věděli, že jsem chtěl prostě pracovat, že jsem nebyl žádný ideologický sršatec. Třeba když jsme se s jedním dramaturgem nudívali na schůzích, tak jsme si vzájemně udělovali Řád bílého zajíce v rudém poli. To bylo za třicet let kličkování. A taky, v revolučních dnech 1989 za stávky na škole, mě posluchači FAMU požádali, abych převzal vedení katedry.

Úhoři mají nabito: V nové české komedii si Kaiser a bratři Hádkové hrají na policajty z…

Jak dlouho jste byl členem komunistické strany?

V roce 1946 mi bylo šestnáct, byl jsem mladý sociální demokrat. Po únoru 1948 KSČ sociálně demokratickou stranu spolkla. Zůstal jsem v ní až do roku 1989. Pak jsem členství nechal vyhnít, už jsem se dál nestaral.

A napadlo vás, že byste spolupráci se Státní bezpečností odmítl?

To bylo dost o strach. Ohrozil bych tím nejen Arabelu, ale i svoji existenci. Chtěl jsem pracovat, to je všechno.

Proč jste do Kolína nad Rýnem vlastně nelétali?

Byli jsme dost oprsklí, a když jsme zjistili, že nikdo moc nekontroluje dobu našeho návratu, tak jsme u Norimberka zahnuli místo na Rozvadov do Mnichova. Tak jsem se po letech mohl konečně setkávat se svým nejlepším kamarádem z FAMU, s Karlem Friedrichem, v té době redaktorem Svobodné Evropy. Když jsme se poprvé viděli na Karlsplatzu, oba jsme byli docela dojatí.

A Karel Friedrich věděl, že se vás bude tajná policie po návratu ptát, s kým jste mluvil?

Samozřejmě jsem mu hned řekl, že jsme sledováni. Aby mi neřekl nic, co by se mohlo obrátit proti němu nebo proti mně. Stejně tak, když se mě vyptával na situaci Československého filmu, domluvili jsme se, že ty informace použije tak, aby nebylo možné vystopovat, od koho je má. Když zavřeli restaurace, seděli jsme často v jeho autě a povídali si až do rána. S Karlem jsme už v prvním ročníku utvořili takovou partičku ještě s Martinem Hollým. Když jela FAMU na lyžák do Říček, tak jsme se po skončení trhli a místo do Prahy jsme zamířili pořádně si zalyžovat do Špindlu. Ještě se k nám přidal Miloš Forman. Ale to jsem teď zaběhl až do roku 1952.

Gottwald, Henlein, Volný. Kontinuita zachována!
Jiří X. Doležal 1. února 2019 • 18:04

Gottwald, Henlein, Volný. Kontinuita zachována!

Vy jste jezdili lyžovat s Milošem Formanem?

Byli jsme ve stejném ročníku. Protloukali jsme se tehdy přes noc promrzlými podhorskými lokálkami, asi čtyřikrát přesedali, na nějakém nádražíčku přečkali na první ranní vlak od půlnoci do čtyř do rána. Do Vrchlabí jsme dojeli ještě za tmy a došli těch šestnáct kilometrů do Špindlu po svých. Zamířili jsme do noclehárny pod „černou sjezdovkou“, kde byli ubytováni posluchači DAMU. Mezi děvčaty tam byla Jiřina Bohdalová. Tu jsme hned příští den vytáhli lanovkou na Pláň. Měla z nás evidentně nejlepší lyže, tak jsme čekali, jak to bude švihat. Když viděla ten krpál, bezmála omdlela. Netušili jsme, že na těch krásných lyžích stojí poprvé. Tak to sešla pěšky a zachránila se tak pro budoucí hvězdnou kariéru.

To vám asi nikdy nezapomněla.

Jsme pořád kamarádi. Obsadil jsem ji v absolventském filmu, ale pak jsem pro ni dlouho neměl roli. Potkali jsme se a ona na mě se smíchem vyjela: „Ty neřáde, když jsem ti hrála zadarmo, tak jsem ti byla dobrá, ale teď, když hraju za peníze, tak na mě kašleš!“ Tak jsem ji hned obsadil do Létajícího Čestmíra. Teď má větší roli v nové Saxaně. Mít kolem sebe okruh souznících spolupracovníků je základ úspěchu.

Co musí herec umět, aby se dostal do okruhu vašich stálých spolupracovníků?

Hrát nesmysl naprosto vážně. Jako kdyby to byla realita. Vzorem – obecně vzato – je anglosaský humor. Suchý. Herec, který něco řekne a sám se tomu pak zasměje, je pro mě na jiné parketě. Teď jsem nedávno v Uherském Hradišti viděl po letech poprvé svůj absolventský film z FAMU, Direktivu. A já jsem zíral, jak jsem nechal přehrávat Zdeňka Dítě, že bych se sám fackoval. Samozřejmě to byl ostych studenta vůči oblíbenému herci a výbornému člověku. Škoda že tahle celá herecká generace je už pryč: Sovák, Bróďa, Stellinka Zázvorková, Menšík, Libíček a další ...

Babiš neumí hospodařit, proto mu roste popularita
Jiří X. Doležal 3. února 2019 • 13:17

Babiš neumí hospodařit, proto mu roste popularita

Základem vašich úspěchů byla především spolupráce se scenáristou Milošem Macourkem, jenž zemřel v roce 2002. Jak jste se seznámili?

Ve vlaku, cestou na úplně první ročník filmového festivalu ve Zlíně, tenkrát Gottwaldově, v roce 1960. Zapovídali jsme se spolu na chodbičce toho „rychlíku“, který jel skoro sedm hodin. Sjednotili jsme se na oboustranném zájmu o výtvarné umění. Jen jsme si ve Zlíně dali kávu, hned jsme šli do místní galerie. To už nám zůstalo, i později v New Yorku jsme v každé volné chvíli vymetali muzea: moderního umění, Metropolitní, Guggenheimovo, Whitney. Ještě ve vlaku do Zlína jsme se ale domluvili, že spolu uděláme film. Já jsem mu pod pečetí tajemství svěřil záměr oživit komiksové postavy a vrhnout je do reality. Na to Miloš okamžitě slyšel, protože se znal s Kájou Saudkem, poloilegálním malířem komiksů. Ke spolupráci ale došlo až asi po třech letech, kdy jsme s námětem odjeli k Macourkovi na chalupu. Během tří týdnů byl scénář na Kdo chce zabít Jessii?, náš první společný film, hotov.

Kde se vzala vaše láska ke komiksům?

S maminkou jsem jako malý kluk chodil nakupovat do Staroměstské tržnice a ona vždycky zabrousila do Havířské ulice, kde bylo francouzské knihkupectví André. Listovala tam v knížkách. Jednou jsem tam našel sešit belgického komiksu Tintinova dobrodružství. Maminka mi jeden koupila a já se snažil rozluštit děj. A představte si, že když po revoluci přišla vlna dabingů, tak jedna z televizí dovezla kompletní balík animovaných Tintinových dobrodružství! Tak jsem po tom skočil, celou tu dlouhou sérii nadaboval a konečně zjistil, o čem všechny ty příběhy byly. Takový hezký návrat do dětství.

Jaké další komiksy máte rád?

Ty, co tady zbyly po americké armádě. Vojáci dostávali všechny možné časopisy a vyhazovali je před lihovar v Blatné, kde byla jednotka ubytována na demarkační čáře. Já tam jezdil k babičce. Jako kluci jsme ty časopisy vytahovali z popelnic a mezi sebou si vyměňovali. Nejtěžší bylo najít v té makulatuře správné pokračování. Třeba jsme našli nějaký komiks o amerických stíhačích, já měl číslo 19, bratranec číslo čtyři, tak jsme hledali, co bylo mezi tím, a handlovali. Platidlem byly žvýkačky.

Mráz v USA: Teploty hluboko pod nulou se staly rájem pro fotografy bizáru

S Milošem Macourkem jste spolupracoval s přestávkami třicet let. Jak práce probíhala?

Miloš se nemohl dočkat teplých jarních dnů, tak na jaře vyrážel do slovinského Piranu. Rozpracovali jsme námět, Miloš odjel a za pár dní zavolal, abych přijel, že už s tím trochu pohnul. Tak jsem dorazil a místo chození na pláž jsme seděli v kuchyňce u stolu, u kterého se nejlépe psalo, slunce pražilo a my dělali na scénáři. Večer jsme si šli zaplavat a povečeřet prstace a kalamáry. Já jsem pak odjel s hotovým scénářem a Miloš si tam ještě napsal třeba další dva díly Macha a Šebestové. Dokud nepřišel podzim.

Ale když řeknete: „Seděli jsme u stolu a psali …,“ není z toho jasné, jaký jste měli pracovní postup.

Miloš shromažďoval v notesu témata. Třeba: „Zmenšování, zvětšování lidí …“ Nebo: „Kytky, ke kterým se čichá … Zázračné kytky, kde se vzaly?“ Tak vznikl Létající Čestmír. Z poznámky „stárnutí a mládnutí“ vznikl snímek Což takhle dát si špenát? Stavěli jsme na konfrontaci nesmyslů s realitou. Vždycky šlo o to, jak nesmysl prezentovat, aby měl přesnou logiku. Aby si nikdo nemohl říci: oni to jen tak plácli ze vzduchu. Když jsme vymysleli nějakou figuru, tak jsme velmi vážně řešili, čím byla dřív, kde se narodila, prostě stavěli jsme historii dramatické postavy jak podle Stanislavského.

A hádali jste se?

Jéje! Někdy hodně. Přečetl jsem si větu a už jsem to viděl i slyšel na plátně. Tak jsem třeba řekl: „Ale diváci musejí vidět, že někdo tam tu knihu položil!“ Miloš na to: „Blbost!“ Tak jsem mu nakreslil, jak to vidím. Miloš se na to podíval, obrátil stránku nazpátek a vepsal tam: „... a odložila knihu na kraj stolu“ a jedovatě dodal: „Abys měl klid!“ Miloš byl docela hysterik a já flegmatik. Tak jsme se dobře doplňovali. Společnou prací jsme se báječně bavili. Ty hádky byly někdy i velmi ostré, ale většinou měly svůj smysl. Scénář na film Pane, vy jste vdova! prošel asi šesti verzemi v hádkách i v řehotu. Těší mě, že ty naše filmy drží dodnes pohromadě a baví diváky i po čtyřiceti letech.

Cestování v čase? Talentovaný umělec prorazil s unikátními kolážemi celebrit

Slyšela jsem, že Tři oříšky pro Popelku, opakovaně nejpopulárnější česká filmová pohádka, mají v Německu dokonce internetový fanklub.

Už pár let ho organizuje paní Katrin Richterová. Stránky se jmenují: 3HfA, Drei Haselnüsse für Aschenbrödel. Členové klubu konají každý rok maškarní ples na zámku či hradě. Jedna důkladná manželská dvojice se dokonce dopracovala na Barrandov do skladu kostýmů, nafotili si tam plesové kostýmy prince a Popelky a do nejmenších detailů si je ušili. Vzhledem k tomu, že oba byli dost při těle, byla to na plese docela bomba. Loni vyhrála soutěž o nejlepší masku sama organizátorka. Ptal jsem se jí, s jakou maskou zvítězila, a ona mi ukázala snímek: zvolila masku Popelčina koně JURASCHKA! Tedy Juráška.

Byl jste na tom plese někdy?

Zatím mi to nevyšlo. Ale vloni si na mě vymysleli autogramiádu přímo v lipské prodejně IKEA. Na celou prodejnu hrála hudba z Popelky, děti tam rajtovaly po nábytku a pak přišly na řadu autogramy. Ředitel podniku nás potom pozval na oběd a poděkoval, že měl ten den citelně vyšší tržby.

Vy mluvíte německy?

Učili jsme se od dětství, protože Praha byla před válkou zčásti dvojjazyčná. Rodiče měli hodně přátel ze židovských rodin, ve kterých se mluvilo německy. Ani jeden z rodičů ale židovského původu nebyl, proto jsme přežili válku.

Jak vypadají oslavy čínského lunárního nového roku? Je to pastva pro oči, pokochejte se

Měl jste ještě sestru, o dva roky starší.

Ano, mám sestru Selmu. Právě oslavila 81. narozeniny a je tak fit, že dokáže cviky, po jakých bych já volal sanitku. Jezdí každý rok s nějakou partou cvičit k moři. Je statečná, v rámci své rodiny darovala ledvinu. Také jsme spolu částečně vedli domácnost, když nám čtyři měsíce po válce zemřela maminka. Oba jsme byli na gymnáziu. Maminka byla moc hezká a elegantní, měla rakovinu jícnu. Bylo jí rovných čtyřicet. Proto jsem se asi tak brzy oženil, něco mi v životě chybělo.

O mámu jste přišel v patnácti, to je blbý věk …

Rok jsem se toulal, úplně vypadl ze života, na školu jsem kašlal, opakoval kvintu. Zahučel jsem asi se šesti pětkami. Vzal jsem spacák a lajdal se po republice. Maminka byla ohromně fajn, v sedmi letech mě přihlásila do významného pražského skautského oddílu, Pětky. Tam jsem se uvedl tím, že na otázku, jestli umím plavat, jsem oblečený rovnou skočil do Vltavy. Klubovna totiž byla na velkém hausbótu u Jiráskova mostu. Pak jsem musel doplavat až daleko na místo, kde byla nižší navigace a kde se dalo z vody vylézt.

To byl vodácký oddíl?

No právě. V sedmi letech jsem otázku, jestli umím plavat, pokládal za urážku. Po zkušební době jsem na podzim v roce 1938 skládal skautský slib. Byl to zážitek – když se u táborového ohně malí kluci s vyvalenýma očima zavazují k něčemu velkému, na celý život, to se pak vynořuje ze vzpomínek často. Dost dlouhou formuli slibu jsme museli umět zpaměti. Pamatuji si ji dodnes. Poslední tábor jako Vlčata jsme měli v roce l940. Jednoho dne přijel do tábora až ke stožáru autem oficír Wehrmachtu, nařídil stáhnout vlajku a odjel. Za pár dnů Němci československý skauting jako organizaci zakázali a významné vedoucí pozavírali. Mnozí pak skončili v koncentráku. Velký počet skautů zahynul v odboji. Ale desátého května 1945 už jezdily skautské spojky po Praze a oddíly se dávaly dohromady. Druhého července jsme už jako velcí skauti stavěli tábor na ostrově na Sečské přehradě pod Ohebem. Skautský život mi dal strašně moc.

Václav Vorlíček zemřel v 88 letech. Víc o pohřbu se dozvíte ZDE >>>

Vasil Biľak, génius průměrnosti. Jak se jeden z nejodpudivějších lidí dostal k moci?

Změnila vás ještě nějak časná smrt maminky?

Spíš zatvrdila. Když si dám nějakou metu, tak za ní půjdu, až jí dosáhnu. Když mě napoprvé nevzali na FAMU, tak jsem prostě šel na Barrandov. V osobním oddělení mi řekli, že neberou. A najednou zazvonil telefon, že potřebují někoho do štábu k Martinu Fričovi, který točil agitku Bylo to v máji. Já tam nastoupil jako jeliman, ale všichni ze štábu se ke mně chovali přátelsky. To bylo v roce 1950, tak jsem vyposlechl spoustu vzpomínek na havlovskou dobu, na předválečnou filmařinu a na protektorát, kdy se na Barrandově ulejvala spousta Němců před frontou. Ale podstatné bylo, že jsem se při plnění úkolů seznámil s praxí a získal i hodně teoretických vědomostí ve filmové knihovně. Po roce praxe jsem se už na FAMU hladce dostal. Když jsem o pět let později absolvoval, předsedal komisi jako čestný předseda – Martin Frič.

Máte ještě nějaký sen?

Něco se mi zdá každou noc. Neuvěřitelné fantasmagorie, ale strašně věrohodné a zdůvodněné. A ještě bych si střihl jednu pořádnou komedii. Mám asi tři nápady, ale nenašel jsem zatím partnera na stejné vlně. Taková věc musí doopravdy vzniknout v debatě, ve které se partneři vzájemně trumfují nápady a současně se kontrolují. Jako tomu bylo s Macourkem.

A nechtěl byste si zkusit napsat komedii sám?

Nevím. Já mám teď starostí nad hlavu – s domácností a se vším, zahrádka je zdivočelá země. Na vaření je mi líto času. Radši si vezmu chleba se sádlem nebo sardinky s cibulí. Chodím do hospod, to víte. Práce se mi plete s vedením domácnosti, ale sestra a dcery se o mě dobře starají, často mě zvou na jídlo.

Odpusťte moji ignoranci, ale kde je vaše paní?

Zemřela letos 6. února. Nečekali jsme to. A řeknu vám, ta instituce či dění, která se jmenuje pohřeb, je perverze. A že jsem těch pohřbů už zažil, několikrát i mluvil nad rakví přátel. Ale to bylo něco jiného. Po tom, co člověk dostane tu pecku, že sám zavře oči někomu, s kým žil celý život a do posledního vydechnutí ho držel za ruku, tak ještě za týden to celé zopakovat na pohřbu, to je nervák.

Omlouvám se, to jsem nevěděla.

My jsme se seznámili jako studenti v roce 1949, jeden druhého jsme si vyčíhli. Znali jsme se od devatenácti let, v roce 1952 jsme se vzali, šel jsem do druhého ročníku. Dostudovali jsme bez velkých problémů.

Takže jste byl ženatý padesát sedm let.

Počítáte správně.

A znali jste se šedesát.

To souhlasí. Ale recept na šťastné manželství nemám, na to se neptejte. Občas se lidé rozcházejí, a zase se scházejí. Život je pestrý.


Václav Vorlíček (1930-2019), český režisér. Natočil dvacet šest celovečerních filmů, mezi nejznámější patří (chronologicky): Kdo chce zabít Jessii?, Pane, vy jste vdova!, Dívka na koštěti, Tři oříšky pro Popelku, Jak utopit dr. Mráčka, Což takhle dát si špenát?, Jak se budí princezny, Princ a Večernice, Kouzelný měšec, Mach a Šebestová, Král sokolů. Natočil řadu televizních seriálů (Létající Čestmír, Křeček v noční košili, Arabela, Návrat Arabely) a inscenací.

Když byl hidžáb ještě daleko: Íránská móda 60. let pohledem tamních časopisů
Usnul, když mluvil Donald Trump: Jak se školák Joshua Trump stal hvězdou Twitteru

Veronika Bednářová



Vybíráme z placeného obsahu
PREMIUM X Chytrý pan Brčko: Mladý podnikatel v touze vydělat na ekologickém chování vozí slaměná brčka letadlem z Číny!
PREMIUM X Karel Steigerwald: Vyrazili, ale neprojdou. Estébácká prezidentura je na dosah ruky
PREMIUM X Zelený Raoul: Vyšší bere aneb S kým na dovolené zahnula Monika Babišová
PREMIUM X Bohumil Pečinka: Šmardování jako malonárodní politika
PREMIUM X Noví extrémisté: Palič izraelské vlajky a hanobitel amerických válečných hrobů bojuje za práva zvířat!

Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější