nahoru

Prázdno kolem mě je děsivé, řekl zesnulý Bohumil Kulínský v minulosti Reflexu

Viliam Buchert16. září 2018 • 12:00
Prázdno kolem mě je děsivé, řekl zesnulý Bohumil Kulínský v minulosti Reflexu
foto: Stanislav Krupař

V sobotu byl odpoledne byl v Praze v bytě nalezen mrtvý Bohumil Kulínský. Bývalý sbormistr souboru Bambini di Praga zemřel za zatím nevyjasněných okolností. V minulosti udělil soud Kulínskému trest odnětí svobody na pět a půl roku za zneužívaní nezletilých dívek. V roce 2012, krátce po propuštění z vězení, poskytl Reflexu velký rozhovor, který nyní opět publikujeme.

Mnoho lidí má pro Bohumila Kulínského, někdejšího šéfa světově proslulého dětského pěveckého sboru Bambini di Praga a známého dirigenta, jen slova odsudků. Kulínský byl obviněn a pak odsouzen za pohlavní zneužívání nezletilých dívek a za ohrožování výchovy mládeže. Z vězení ho propustili na podmínku. Po několika letech poskytl první rozhovor. Hovoří o tom, že by se chtěl vrátit ke své práci, jenže to není vůbec jednoduché.

Z vězení jste byl propuštěn před téměř sedmi měsíci, co vlastně děláte a čím se živíte?

Ještě stále, ale i na můj vkus už trochu moc dlouho, se zkouším vrátit zpátky k hudbě, zpátky k dirigování.

Mnoho lidí si pořád myslí, že děláte taxikáře.

Nedělám, to jsem dělal před lety mezi vazbou a nástupem do vězení, protože jsem z něčeho musel žít. Ale současné „nicnedělání“ je nepříjemné a někdy i frustrující. Celý život jsem měl naplněný od rána do večera. Plnil jsem pořád úkoly, jež vůbec nešly odložit – zkoušky, koncerty, nahrávání, zájezdy. Najednou je to nic, to prázdno, děsivé.

Vědci zjistili, že klíčová složka antidepresiv radikálně zvyšuje rezistenci bakterií…

Jak to řešíte?

Měl jsem už mít koncerty, ale nepodařilo se je uskutečnit. Teď se to prázdno snažím vyplnit. Musím se však, přestože mi několik přátel pomáhá, postarat o sebe hlavně sám. Z nebe nic nespadne.

Co to ale znamená konkrétně?

Chci dělat orchestrální nebo divadelní práci. Mým snivým a smělým plánem je koncert s orchestrem a sborem, který bych chtěl uskutečnit kolem Velikonoc. Ale i někteří mí známí z branže mají obavy, že by pro ně nebylo vhodné, aby Kulínského po věznění angažovali jako první. Já to ale chci a musím prolomit a začít znovu.

Moment, co to přesně znamená, že „nechtějí být první“? Obávají se negativních reakcí veřejnosti, že dělají koncert s někým, kdo byl odsouzen za zneužívání nezletilých dívek?

Nevím. Ale nechtějí být těmi „prvními“. Přitom mezi vazbou a definitivním rozsudkem jsem měl dva orchestrální koncerty, které byly úspěšné, rok jsem byl zaměstnán v Pražském filharmonickém sboru jako sbormistr. A ti, co mě angažovali, se toho nebáli. Jsem jim za to velmi vděčný.

Vytvářejí prázdno kolem vás lidé z hudební branže schválně? Řekli vám otevřeně do očí důvody, nebo jenom naznačují? První Kulínského koncert po návratu z vězení by byl přece po obchodní stránce zřejmě úspěšný.

Také si myslím, že by se lidi na „toho Kulínského“ přišli podívat. Pokud jde o lidi z branže, tak to asi není z jejich strany schválně, ale mají obavy, aby nebyli první, kdo mě angažuje. Je v tom určitý strach z možných reakcí.

Protože máte na deset let zákaz umělecké i pedagogické činnosti s lidmi do 18 let, předpokládám, že plánujete případné vystoupení s dospělým sborem. Je to tak?

Pokud by se jednalo o sbor, tak ano, ale mou profesí je dirigent orchestru, nemusí se v mé další práci jednat o sbor. Když o tom přemýšlím, tak k mému bývalému sboru Bambini di Praga jsem nemohl jít od roku 2005, pravomocný rozsudek je z roku 2009, takže v tomto směru mám omezení až na 14 let. Nechtěl bych se po tom, co se stalo, k „bambinám“ vrátit, ale ten zákaz je dlouhý. Podobný kolektiv se vytváří dlouho – u Bambini di Praga to trvalo třicet let, než se dostal na špičku, a dalších dvacet let se na špičce držel. Přerušení na 14 let je smrtící, už se to nikdy nevrátí.

Zemřel Bohumil Kulínský: Sbormistra Bambini di Praga našli mrtvého v bytě v Praze

Sboru Bambini di Praga konec nikdo nepřál, ale vám ano, pořád vám nemohou odpustit. Přestože jste byl úspěšný a ve svém oboru ceněný. Co s tím?

Chci se jen vrátit k tomu, co umím, k orchestru či divadlu. Tam jsem ukázal, v čem jsem dobrý. Chci mít šanci to dokázat znovu.

Cítíte v rozsudku soudu a zákazu činnosti nespravedlnost?

Takhle to říci nemohu, protože rozhodnutí soudu se musí respektovat, to je jasné. Vnitřně mi spíše vadí součet těch let, jimiž jsem a budu omezen.

Někteří lidé by vám přáli zákaz na doživotí. Byl trest pro vás adekvátní?

K tomu se nebudu vyjadřovat, soud rozhodl a já to respektuji. Vím, že reakce k mé osobě jsou vyhraněné. To byl i důvod, proč jsem v posledních letech neposkytl žádný rozhovor. Novináři, a to i v seriózních médiích, předvedli obrovskou smršť, hlavně v počátcích mé kauzy. Podle toho se začalo mnoho lidí na mě dívat, bez ohledu na to, co z toho pravda byla a co nikoli.

Máte pocit, že váš obraz je díky médiím daleko horší, než je či byla skutečnost?

Samozřejmě. Na druhou stranu se tomu nedivte, porušil jste zákon v mimořádně citlivé oblasti, takže i reakce byly vypjaté. Jak jste o tom přemýšlel ve vězení? Ve vězení je dost času na utřídění myšlenek. Měl jsem už zkušenosti z vazby, která byla daleko horší – tam jste v cele 23 hodin a hodina je vycházka, na niž jsem i tak nechodil. Ve výkonu trestu nastala jiná situace. Když jsem přišel do vězení s jednou taškou a zazvonil na vězeňskou bránu, bylo mi jasné, že je to dané a já se s tím musím vyrovnat.

Bylo to smíření, nebo rezignace?

Smíření. Byl to nesmírně zvláštní pocit, když víte, že budete léta ve vězení. V takovém momentě musíte všechno přehodnotit, je to, jako když někdo emigruje. Bylo mi jasné, že musím uspořádat své vlastní věci. Řeknu k tomu jeden zážitek. V tentýž den, kdy jsem nastupoval odpoledne do vězení, jsem stěhoval svůj byt kamsi do skladu. Všechno dopoledne odvezli a já se ocitl v prázdném bytě jen s jednou taškou. Umí si to někdo představit? Ze všeho zbyla jedna jediná taška. Byly tam ještě dvě kamarádky a já jsem jim řekl: Tak půjdeme, ne? Stavili jsme se ve vedlejší kavárně a pak jsem odjel do vězení na pražské Pankráci.

Babiš mě opravdu naštval. Tvrdil mi do očí, že peníze nedává na čistky, omluvit se…

Měl jste obavy, jak vás spoluvězni a dozorci přijmou? Vypráví se, že lidé s podobným paragrafem jsou ve vězení snad znásilňováni či biti.

Ano, měl jsem obavy. Ale vykonal jsem nakonec trest ve vězení na Ruzyni a nic takového se tam nedělo. Asi to tak vidíme v amerických filmech, ale tam nic takového nebylo. I když nevím, jaké je to v jiných věznicích. Byli jsme na cele většinou ve dvou a pak asi čtyři měsíce jsem byl sám. Seděl jsem s chlapy, kteří byli bezvadní. Povídali jsme si téměř o všem.

Tedy žádné násilí ze strany vězňů či dozorců vůči vám?

Ne. Vychvalovat vězení je nesmysl a říkat, že to tam bylo příšerné, je také nesmysl. Dozorci na Ruzyni se ke každému chovali korektně, až luxusně. Takové ty poznatky o násilí, jak je vidíme ve filmech, jsem tam nezaznamenal. Navíc mi nedělá problém chovat se stejně k tomu, kdo zametá ulici nebo je vysokoškolský učitel. Takže jsem ve vězení vycházel s naprostou většinou lidí přátelsky.

Jak vypadal váš „obyčejný“ den ve vězení?

Po několika týdnech jsem nastoupil do skladu a tam se postupně vypracoval až na takzvaného brigadýra, měl jsem pod sebou deset dvanáct lidí. Byla to v přeneseném slova smyslu manažerská činnost nebo něco jako dirigování malého orchestru. Starali jsme se o to, aby měl celý kriminál všechny potřebné věci.

Jakou výhodu měla práce ve skladu?

Že se skladníci dovědí jako první, co se ve vězení šustne. Vědí, kdo přišel, vědí, kdo odchází.

Myslel jsem to jinak – skladníci mohli s různými věcmi i kšeftovat, ne?

O tom se také hodně píše a hovoří v knihách a ve filmech. Ale ani tohle na Ruzyni nebylo. Neexistovalo to. Když někdo říkal, abychom mu dali nové tričko a on že nám dá za to cigarety, tak jsme ho vyrazili.

Poslanci nemůžou beztrestně urážet. Moje pověst nejde vyčíslit penězi, nebudu mlčet,…

Vypadá to až nějak moc dokonale, až se tomu nechce věřit. Vždyť pořád slyšíme o drogách či nelegálních mobilech ve věznicích.

Nemám žádný důvod, abych někoho chválil, k čemu by mi to bylo? Ale v Ruzyni jsem neviděl, že by někdo měl mobil. A my skladníci jsme věděli všechno.

A jak tedy vypadal jednotlivý den ve vězení? Na to jste mi předtím neodpověděl.

Ráno se šlo do práce, to trvalo do čtyř odpoledne. Teď vím, že pro toho, kdo ve vězení nepracuje, to musí být katastrofa. Skoro každý den jsem měl i dvě hodiny samostudia francouzštiny. V té jsem se hodně zlepšil, pokročil jsem dost daleko. Mám z toho hroznou radost, že jsem dokázal využít čas ke studiu. Měl jsem tam i dost knížek.

Co jste četl?

Většinou literaturu o filozofii a psychologii i svoji oblíbenou kvantovou fyziku. A hrozně rád jsem měl paperbacky o tom, že Johnny vyjel na koni a oni ho zastřelili, když převážel stádo krav.

Existovala tam i jiná činnost, kterou jste se zabýval?

Jedna zvláštní situace nastala. Mohl jsem tam založit kroužek dokumentárního filmu, odjakživa jsem chtěl být filmař a doufám, že v blízké době i budu. Bylo to fascinující! Začal jsem spoluvězňům pouštět moji životní filmovou lásku Jana Špátu a pak další filmy. Já jsem jim to vždy vysvětlil a po promítání byla diskuse. Každý pátek tam chodilo kolem dvanácti vězňů. Byly to fantastické diskuse, jichž se zúčastnili vězni od vysokoškoláka až po toho, co měl jen sedmou třídu základní školy. Někteří chlapi u promítání i plakali. Neuvěřitelné! Většinou nám filmy dodávala moje přítelkyně a někdejší partnerka Olinka Špátová.

Jak reagovalo na vězení tělo a duše?

Na procházky jsem téměř nechodil, byl jsem snad dvakrát. Tělo, pravda, trochu osláblo. Těžké duševní chvilky vznikaly, když došlo ke konfliktu s někým, kdo byl venku. Zejména když se to týkalo mých blízkých lidí. Třeba jsme se na něčem neshodli při návštěvě či při občasném umožněném telefonování. Pak mě to mrzelo, ale na rozdíl od normálního života nemáte šanci si to hned vysvětlit. Tím jsem se občas hodně trápil. Bolelo to. Nemohl jsem říci: Nezlob se, myslel jsem to jinak. Na to byl čas až zase na návštěvě za čtrnáct dní.

Jsem prý moc hezká i tlustá, už to ale není mužský svět, říká moderátorka a hráčka…

Přemýšlel jste někdy kvůli svému případu či věznění o sebevraždě?

Ne, nepřemýšlel.

Vězni tradičně posílají dopisy. Jak jste to měl vy?

Napsal a poslal jsem jich hodně. Určitě stovky. Mnoho z nich bylo určeno jedné mé blízké duši.

To musí být nějaká velká kamarádka. Byla v tom až láska?

Mám s ní zvláštní vztah. Je to láska. Pokračuje dál psaním mailů. Zrovna máme určitou krizi, ale ten vztah už trvá skoro čtyři roky.

O čem jste si psali? A nesouvisí s tím náhodou to studium francouzštiny?

Dopisy byly něco mezi havlovskými Dopisy Olze a úplně normálním vyprávěním o běžných problémech života. S francouzštinou to souviselo, ta dívka žije nejen tady, ale i ve Francii.

Přemýšlel jste ve vězení o tom, za co jste byl odsouzen? A na co jste u toho přišel?

Že k takové situaci nikdy nemělo dojít. Jak mi říkal můj tatínek: Prosím tě, nikdy nedělej dětský sbor, je to strašná práce.

Chtěl jsem být jako Coldplay, tak zpívám anglicky, říká zpěvák Thom Artway

Moment, váš tatínek s tím měl obdobnou zkušenost jako vy?

O tom nevím. On to myslel tak, že je to hodně práce a je to nevděčné, protože ty děti dorůstají, odcházejí a pořád dokolečka. Myslím si, že nikdy nepomyslel na to, že by to mohlo někdy dopadnout takhle. Kdybych ho poslechl a staral se jen o své dirigování, mohl být klid.

A co řeklo vaše srdce a rozum o tom, co se stalo?

Samozřejmě že rozum říkal, že nikdy nemělo dojít k tomu, abych si někoho ze sboru připustil tak blízko k sobě. Někdo si to pak vysvětlil jinak.

Platilo, že někdo ty vztahy mohl využít, ale i zneužít, a to ze strany těch dívek i vás. Je to tak?

Nechci se k tomu vracet.

Psaly vám do vězení členky vašeho někdejšího sboru?

Psaly.

Byly to dopisy z kamarádství o tom, co je nového. Zcela normální dopisy, nijak zvláštní. Byla mezi nimi některá dívka, jež vystupovala v procesu proti vám jako poškozená?

Ne. To ne.

V čem zásadním se ve vězení změnil váš pohled na život?

Bude to znít jako fráze, ale poznání, že není všechno zlato, co se třpytí, bylo zásadní. A pak nabytí přesvědčení, že opravdu je někdy lepší nevěřit téměř nikomu. Když je člověk otevřený, upřímný a chová se, jak mu srdce říká, je to sice na první pohled velmi hezké, ale strašně nepraktické.

Změnil se od začátku té kauzy váš pohled na ženy?

Určitě ne.

Jaký to rozdíl: Zeman na výročí okupace mlčel, Trump na výročí útoku na Ameriku…

A uzavřel jste si už ten případ alespoň v hlavě? Někteří lidé vám ho budou předhazovat do konce života.

Od momentu, kdy jsem opustil vězení, už na to nechci myslet. Musím myslet na to, jak se budu živit, co budu dělat. Pokud mají lidé ke mně výhrady, většina z nich mi je neříká do očí, říkají to za rohem.

Jaké byly první dojmy po propuštění z vězení loni v červnu?

Mísila se hektická radost a euforie s obavami z toho, co bude dál. Ty se naplnily. Od začátku jsem byl ale na zemi, nestavěl jsem si vzdušné zámky. Navíc k tomu jsem přišel prakticky o všechny peníze, začínám od nuly.

Pomohli a pomáhají vám přátelé, nebo vás někteří po návratu z vězení raději neznají?

Ani ne. Je to v podstatě tak, jak jsem to čekal. Ti nejbližší mi zůstali. Mám ale jednu nevýhodu. Byl jsem vlastně celý život tím, koho kvůli práci oslovovali, neměl jsem ani možnost vyhovět všem požadavkům, musel jsem hodně nabídek odmítat. Dnes je situace zcela, zcela jiná. Mnohé věci šly kdysi snadno a najednou nic.

Co se musí stát, aby to prázdno kolem vás, o němž jsme hovořili na začátku, zmizelo?

Někdo musí sebrat odvahu být „první“ a uspořádat můj koncert. Někdo to musí i fi nancovat. Vzhledem k situaci si myslím, že by to mohlo být velmi působivé. Někdo musí prolomit tabu, které se kolem mě vytváří. Vím, že sbor i orchestr budou vynikající, tím jsem si jist. Je to pokus o restart. Vím, že mi to někteří lidé ale nepřejí. Tím se však nehodlám zabývat.

Pokud se koncerty neuskuteční, máte plán B, jak se živit?

Mám dokonce plán A1. Je to dokumentární fi lm. Mám vysněné téma – povídání s lidmi, kteří mají za sebou určité životní zkušenosti a něco prokázali svou prací.

Bohumil Pečinka: Chemnitz, Merkelová, imigranti aneb Chce být svět klamán?

Co by to mělo být za lidi?

Ti, kteří jsou vynikající ve svém oboru, ale nejsou až tak mediálně známí. Nechci točit s celebritami. Týkalo by se to vědců, lékařů, spisovatelů. Mám to dobře vymyšlené, ale neprozradím podrobnosti.

Bude to někoho ještě zajímat?

Zajímat? Dokonce si myslím, že to tady chybí. Když se skloubí dohromady laskavost, inteligence a zkušenost, je to ohromná věc.

Filmy o laskavosti a inteligenci? Skutečně tomu věříte?

Zcela. Dost lidem chybějí podobné filmy.

Uměl byste je vůbec natočit?

Hodně jsem se naučil od Olinky Špátové a od její maminky Olgy Sommerové. Náhodným a zázračným způsobem se mi teď podařilo spřátelit s naším úžasným režisérem Jiřím Krejčíkem. Je mu 93 let, nikdo zde není v oboru významnější a zkušenější. Často ho navštěvuji, doufám, že naše přátelství může přerůst i ve spolupráci.

Je vám 52 let a vlastně začínáte od nuly. Je ještě reálné uspět?

Dirigenti zrají do nejlepšího věku kolem šedesátky. Leoš Janáček komponoval svá nejlepší díla po padesátce. Snad mám ještě vše před sebou. Možný koncert o Velikonocích by mohla být první vlaštovka. Tím by se mohlo prolomit to děsivé prázdno kolem mě. Jak to bude dál, nevím, ale strašně se těším na ten první krok.

Postoj české vlády i politické scény k hlasování Evropského parlamentu o Maďarsku je …
Kdyby starostové v městech a obcích vládli podle rad Babiše z mobilu, politika zahyne



Klíčová slova: rozhovor, Bohumil Kulínský, úmrtí



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,810
22,500
29,160
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější