Kulturní kobra Oty Klempíře: Ministr by při hledání peněz mohl uplatnit svou estébáckou minulost
Přiznám se, že jsem úplně nečekal, že v roce 2026 potkám českého politika, který netuší, kde se berou peníze. Vláda Andreje Babiše mi to však splnit dokázala. Oto Klempíř v debatě na CNN Prima News prohlásil, že financování médií veřejné služby nebude z daní občanů České republiky. S neprůstřelným argumentem vesnického prosťáčka, že když se žádné daně nezvednou a nyní se to z daní neplatí, tak se to z nich nebude platit ani poté, co se zruší koncesionářské poplatky. Nemám mu to za zlé. Vinen je jeho životní styl i vláda, ve které sedí.
Český státní rozpočet je věc pro některé politiky až přímo mystická. Nějak se v něm berou peníze. A tak zatímco Jana Maláčová se odmítala bavit o jeho příjmové stránce se slovy, že jde o plytkou debatu, Alena Schillerová tvrdila, že nedělá dluhy, ale že si jen půjčuje. Premiér Andrej Babiš zas příjmy zařizuje tak, že svým podřízeným nařídí, aby ty miliardy „prostě našli“, a oni jdou a prostě „je najdou“. Nezlobím se proto na Otu Klempíře za to, že neví, odkud se berou peníze. Oproti ministrům z ANO má nevýhodu, protože je prostě jen tak nenajde, ve srovnání s vlastními spolustraníky mu zas chybí bohatý strýček, který by ty peníze prostě vymyslel. Pochopil bych, kdyby tu kravinu prostě plácl v televizi jednou. On ji ale opakuje (v době psaní editorialu) už třetí den jak tajnou tibetskou mantru. A protože jsem přesvědčen, že ministři takto hloupí nejsou, musí za tím být něco víc.
Než se pustíme do hledání příjmů pro státní rozpočet „po klempířovsku“, beru jako svou povinnost vypsat sem skutečný stav věcí. Co kdyby tento editorial četl někdo od Motoristů, hnutí ANO či SPD? Tak pro vás, milé koaliční děti, jednoduché konstatování. Příjmy státního rozpočtu jsou asi 2100 miliard Kč ročně. Z toho 1900 miliard tvoří daně, které ti poctivější z nás platí. Lehce přes 100 miliard přiteče z té zlé EU a lehce pod 100 miliard vyděláme na emisních povolenkách, ČEZ a prodeji majetku. Jen pro doplnění – výdaje jsou zhruba 2400 miliard, takže na konci jste v minusu krásných 300 miliard. A to je ten dluh, chcete-li schodek, který tu opečováváme pro naše děti a jejich děti.
Tohle všechno samozřejmě politici vědí. Pokud tedy nebudeme veřejnoprávní média financovat z daní, přichází nápad číslo jedna. Musíme na to vymyslet dotační titul a podojit ten zlý Brusel. Tady se ale bojím, že to půjde proti programu Motoristů, pro něž jsou jakékoli dotace fuj. Tedy kromě těch, které v miliardách čerpá Andrej Babiš do svých firem a které nám Evropská komise chce zase pomalu přestat proplácet kvůli premiérovu střetu zájmů (ty se potom hodí do toho schodku, vizte výše). To ale Klempíř a spol. jako nevidí. Bojují raději proti neziskovkám, lidskoprávním organizacím a zlým filmům s LGBT tematikou.
Musíme přijít tedy s nápadem číslo dva. Po vzoru Aleny Schillerové a její daňové kobry a následně Aleše Juchelky a jeho sociální kobry musí přijít Klempíř s kulturní kobrou. Zaměřit by se proto měl na ostatní kulturní instituce, kde by maskované komando tajné kulturní policie zkoumalo, jestli náhodou ty spolky nepáchají nějakou závadovou činnost, a následně by se jim krátily příspěvky. Má to výhodu, že tady Klempíř může uplatnit svou estébáckou minulost. Mezi lety 1984 až 1985 si totiž myslel, že peníze vznikají tak, že někoho práskne, načež od řídícího důstojníka dostane zaplacenou útratu a pětikilo navíc.
Nápad číslo dva ale vyžaduje, aby mu Andrej Babiš budování takového útvaru povolil. A tam se bojím, že to v současném klimatu škrtání úředníků narazí. Mám ale třetí, finančně velmi úsporný nápad, který by mohl přinést závratné sumy. Klempíř by mohl v nočních hodinách obcházet bary, kluby a restaurace a hostům šacovat kapsy. A co v nich najde, to by mohl zabavit v rámci „daně z mimořádných zbytků“. Hotovost řádně zaevidovat, návykové látky nejprve zlegalizovat a zpeněžit, drobnou elektroniku přeprodat přes Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Výhodou Klempíře je, že prostředí dobře zná a mohl by se pohybovat rychle, nenápadně a efektivně. Jako v těch 80. letech. Ztroskotat to může na jediné věci, a tou je neefektivita ministra kultury. Vybrat takhle za rok po kapsách sedm miliard nebude úplně snadné. Ale malý ten, kdo má jen malý cíl.
Text vyšel také jako editorial nového Reflexu
