Nikola Mucha (27) má za sebou divoký rok. S kapelou Mucha loni natočila třetí album Nána, narodila se jí druhá dcera Dorka, vdala se. V Reflexu č. 18 vysvětluje, jak jde dohromady muzika a mateřství, femipunk a láska k chlapům nebo sprosté texty a spolupráce s Mňágou a Žďorpem. Přinášíme vám bonusy z interview a úryvek písně z nového alba se zdravicí pro čtenáře Reflexu.
Koncem dubna získala po padesáti letech titul ligového mistra zbožňovaná Kometa Brno. Do jaké míry tím žijí lidi kolem vás a vy sama?
A to je fotbal, nebo hokej?
Hokej. Tak nic. Radši pojďme k muzice. Před týdnem jste odzpívala svůj poslední koncert na turné s Mňágou a Žďorpem k jejich třináctému albu Třínohý pes. Proč k natočení vokálů na desku přizvali právě vás?
Byl to nápad Petra Fialy. Když vám někdo řekne, že vy a Dusilka máte z ženských na české scéně nejlepší hlasy, do háje ho nepošlete… Z pár canců na desku se nakonec vyklubal i videoklip a prosba, jestli bych s nimi neodzpívala několik z těch asi třiceti koncertů šňůry. Já jich Petrovi naslibovala strašně moc, ale pak jsem se vrátila nohama na zem a dala jsem čtyři. Těžko se mi s polohou vokalistky sžívalo, asi jsem hrozný egoista – obtížně jsem hledala tu míru, do jaké se můžu exponovat a do jaké se mám držet v pozadí, když si mě vlastně pozvali jako Muchu. No, možná jsem se mohla víc odvázat, ale nejspíš chovám v hloubi duše úctu k tělesu, které funguje už třicet let. Bála jsem se, aby si ortodoxní fanoušci neřekli: „Ježíšmarja, co ten Fiala blbne, co si to sem dotáh?“
Nikola Mucha zpívá exkluzivně pro Reflex:
A jaké to bylo s legendární Mňágou ve studiu?
Z těch deseti písniček na Třínohém psu zpívám tuším v osmi, ve studiu jsem s borcama strávila jedinou noc. Přijela jsem s tehdy sedmiměsíční malou a namluvila jim, že bude celou noc spát. To se tak úplně nerealizovalo, takže se o ni hezky střídali, seděli s ní za dveřama, saxofonista si u ní četl knížku… Předtím jsme se potkali třeba dvakrát na nějakých koncertech a teď se už o mě starali jak o vlastní, zařídili všechno, abych se cítila dobře, přijeli pro mě autem… No a o měsíc později mě čekalo nahrávání s Xavierem Baumaxou pro jeho nové album Idueto; ta akce měla podobný scénář.
Než jste před pěti lety potkala Martina Kyšperského z Květů, Petra Zavadila z Těch Syčáků a Štěpána Svobodu z Budoáru staré dámy a vytvořila s nimi kapelu Mucha, pomalu jste s muzikou chtěla z bezradnosti seknout…
A to jsem s ní pořádně ještě ani nezačala! Nevěděla jsem tehdy vůbec, jak to funguje – že když to s muzikou myslíš vážně, musíš prostě jet a valit. Myslela jsem, že třeba taková Mňága, která hraje třicet let, je na tom úplně jinak. Že jim nosí věci na pódium bedňáci, že oni nic nemusejí a mají fůru peněz. Ale není to tak. Ano, mají technika a řidiče a manažera, na což my máme jediného chlapa, našeho kytaristu Petra Zavadila, ale to je konec výhod. Dneska ti nikdo nedá za lístek víc než dvě tři stovky, milionářem se nestaneš, ani když jsi Mňága.
Jak daleko jste od toho, aby vás uživila jen samotná hudba?
Za předpokladu, že bych byla pořád svobodná matka s jedním dítětem, by to při třech koncertech týdně šlo. Ale nevím, jestli totéž můžou říct i kluci z kapely. Komě Petra Zavadila s námi teď hraje bubeník Jarda Noga, který hrál asi tři roky s Už jsme doma – to je takový Štěpán Svoboda vypraný na šedesátku, je prostě taková jeho scvrklá verze, velký módeman. Zatímco Jarda si na koncert půl hodiny vybírá kravatu, já dobíhám na poslední chvíli zablitá a od mlíka… Velkou posilou je basák Ondřej Kyas, který nedávno začal hrát v Květech našeho bývalého basáka Martina Evžena Kyšperského. Na toho jsem musela udeřit: „Evžene, ty nám rozkládáš kapelu! Nejdřív odejdeš sám a teď nám sebereš i náhradního basáka?“ No, začalo se nám to trošku bít, ty koncerty – Květy taky hrají hodně, navíc budou koncem května vydávat novou desku. Takže jsme si museli najít ještě náhradního basáka, kterým bude – samozřejmě někdejší basák z Kvetů. Kruh se uzavřel. Ondra Kyas je mimochodem muzikolog, skládá opery a hraje v symfoňáku, takže dělá přesně to, co potřebuju. Já mám určitou vizi, jenže netuším, jak s ní naložit, takže mu to zacvrlikám nebo popíšu, on to okamžitě pochopí a dodělá, povznese. Už musíme začít zkoušet – buď jsou totiž kapely, co hodně zkoušejí, nebo ty, co hodně koncertujou. My teď neděláme ani jedno. Ale k celoročnímu modelu tři koncerty týdně už se vracet nechci.
Celý rozhovor si přečtete v tištěném Reflexu, který vyšel 4. května.
