Iggy Pop je dnes už dokonalým archetypem rockera. Připomínáno to bylo především počátkem loňského roku, kdy krátce po sobě tento svět opustili jeho vrstevníci Lemmy Kilmister z Motorhead, a hlavně Iggyho dlouholetý přítel i spolupracovník David Bowie. Kdybychom v tomto směru hledali někoho z žijících kolegů, reálnou „konkurencí“ už by mu mohl být snad pouze kytarista Rolling Stones Keith Richards. Jen on má za sebou podobná rockerská extempore, ovšem zároveň i nepopiratelné úspěchy, charisma a popularitu.
Ale až Iggy jednou odejde, nebudou to jen vzpomínky, co po něm zůstane. Přestože málokdo zapomene na sebedestruktivního démona, proslulého povalováním ve střepech, a charakteristický obrázek šlachovitého, svíjejícího se a do půl těla svlečeného chlapíka se všudypřítomným šílenstvím v očích. Spolu s tím vším se budou připomínat i navzdory vší syrovosti lyrické texty, u nichž není přehnané mluvit o poezii – a je možné otevírat paralely s prokletými básníky.
A možná už konečně někdo detailně prozkoumá i všechny společné znaky, které Iggyho spojují s jinou rockovou legendou – Jimem Morrisonem. Protože skutečnost, že i on míval problémy s obnažováním či drogami, ale zároveň u něj nikdo nepochyboval o jeho literárních schopnostech, je jen povrchem hlubších podobností.
Berlínské období a nejlepší Popovy nahrávky z druhé poloviny sedmdesátých let, kladně poznamenané produkcí Davida Bowieho, zase zavádějí k Lou Reedovi a jeho naturalismu. Na rozdíl od něj ovšem Iggy ve svých písních vždy oslavuje lásku k ženám jako stěžejní téma životního optimismu, a to občas až provokativním, sexuálně živočišným způsobem.
Než se objevilo album Post Pop Depression, které někteří kritici neváhali označit za nejlepší Popovu desku v tomto tisíciletí, vyšla i další nahrávka, jež výše řečené dobře dokumentuje. Jmenuje se totiž Leaves of Grass, tedy česky Stébla trávy, a ve spolupráci s německým experimentálním elektronikem, který si říká Alva Noto, a kapelou Tarwater se tu Iggy prezentuje v nezvyklé poloze.
Do poněkud strašidelné hudby recituje verše Walta Whitmana. Stránky vydavatele pak citují jeho úvahu, v níž Whitmana přirovnává k Elvisovi Presleymu. I ten prý podobně předběhl svou dobu a také podle jeho soudu byla živočišnost Whitmanovy poezie podobně vzrušující, ženoucí se vpřed a vhánějící krev do celého těla, jako se to v současnosti daří textům gangsta rapperů.
Při podobném kulturním rozhledu a chutích tak vlastně není divu, že spolupráci s živelným rockerem často a rádi vyhledávají i interpreti zcela odlišných žánrů. Není to příliš známá kapitola jeho hudební dráhy, ale není tak těžké si vyhledat, že společné skladby s ním nahráli i tak odlišní hudebníci, jako je vdova po Johnu Lennonovi Yoko Ono, sladká popstar Kesha, temný, elektro-psychedelický spolek Death In Vegas, norská písničkářka Ida Maria nebo explicitními, sexuálně dráždivými texty proslulá elektronická dračice Peaches. V čele nečekaných kooperací je pak hudba k filmu Arizona Dream, kterou Iggy natočil společně s Goranem Bregovićem.
Nicméně – v žánrových výletech si často vystačí i sám. Tomu, kdo neměl tu čest, lze doporučit album Après. Z poloviny na něm zpívá francouzsky, a to nejen jazz a tradiční šansony Serge Gainsbourga a Edith Piaf, ale například i křehkou Michelle z repertoáru Beatles.
Milovník Caesara
Páté album s The Stooges z roku 2013 místo tradičních klipů propagovaly značně sarkastické trailery (některé lze nalézt na YouTube), zdůrazňující, že deska vyšla nově na bluesové značce Fat Possum. V jednom z nich uplatnil Iggy Pop svůj překvapivý koníček, a to zahrádkaření. Už na začátku devadesátých let se totiž přestěhoval z Los Angeles na Floridu, kde si pořídil pozemek.
Podle přátel zde tráví značnou část volného času a se zaujetím botanika vášnivě pěstuje nejrůznější květenu. Dalším zpěvákovým hobby je antika. Její slušnou znalost uplatnil při nahrávání alba American Caesar – texty jsou prošpikované metaforami o úpadku starého Říma, uplatněnými na neduhy současné společnosti.
Humor a sarkasmus ovšem provázejí celou Iggyho kariéru: média ráda citují jeho vděčné poznámky, které až jednou někdo uspořádá do souhrnné knihy, bude to pořádná konkurence světovým mistrům humoristické literatury. Oblíbený je jeho komentář o fanynce, jež se na něj „dívala přímo penetračně“. („Dovedete si představit, co pak následovalo?“) Nebo jeho dávná rozumování o drogách: „Pořád si myslím, že jediné, co mě může zabít, je být čistý. Jak bych moh’ poslouchat všechen ten příšernej randál, kterej vyrábím, bez gramu koksu a pár panáků Jacka Danielse?“ Faktem ovšem je, že už v první polovině osmdesátých let s drogami definitivně skoncoval. Prý.
