Ve věku 87 let zemřel v pondělí americký režisér, scenárista a producent William Friedkin, který obdržel Oscara za režii snímku Francouzská spojka (1971) a proslul jako mistr hororu filmem Vymítač ďábla (1973). S odvoláním na jeho manželku o úmrtí informoval web The Hollywood Reporter. V roce 2014 Friedkin převzal na karlovarském festivalu Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos pro světovou kinematografii. Tehdy také poskytl Reflexu rozhovor, kteý si dnes můžete opět přečíst.
Kolují o něm všelijaké historky. Jak fackoval herce, aby z nich dostal výraz. Jak „v zájmu autenticity“ neváhal použít ostře nabité zbraně. Jak během jediného natáčení vyrazil dveře se sedmdesáti zaměstnanci. Když letos přijel do Karlových Varů pro „čestný“ Křišťálový glóbus, chodilo se kolem něj po špičkách. Tedy jen do chvíle, než řekl první vtip. A pak další. A další. Lepšího společníka aby svět (a Hollywood zvlášť) pohledal.
Kde jste přišel k renomé zlobivého režiséra?
Dokonce mám přezdívku Hurikán. Nevím, jednou to o mně napsal nějaký novinář a už mi to zůstalo. Nemyslím si, že bych kdy měl nepřátele. Pokud jsem se kdy hádal, bylo to s hlavouny studií a šlo čistě o mé filmy. Bojoval jsem za ně, ne proti těm lidem. Podobnou zkušenost ostatně udělali i mí kolegové, Coppola, Spielberg, Bogdanovich. Každý z nás se někdy musel rvát. V přeneseném smyslu slova.
Fyzicky ne? Nemlátil jste herce, nevyhazoval zaměstnance?
Vykládejte mi o vyhazování. Já sám byl jednou nohou ze dveří v podstatě permanentně, jen během práce na Vymítači ďábla jsem dostal pětkrát padáka. Říkalo se, že jsem divoký, proto i ta přezdívka – Hurikán Billy. Jenže takových dalších hurikánů znám minimálně desítky.
Co přesně obnáší být režisérem-hurikánem?
Rozhodně ne to, že někoho fackujete. Nebo ohrožujete – to se mi taky často vyčítalo. Jistě, miloval jsem riziko, vrhal se do věcí, kterých se jiní báli. Hodně mých filmů se pohybuje na hraně. Když řeknu, že při nich šlo o život, nebude to chvástání, ale konstatování faktu. Dnes už jsem opatrnější.
Mzdě strachu, jejíž restaurovanou verzi jste do Varů přivezl, je už skoro čtyřicet let, přesto jsem u scén z rozbahněných mexických srázů trnula strachy.
Tak to jsme neriskovali zbytečně, děláte mi radost, dítě. Víte, měl jsem něco, co bych nazval intuicí náměsíčníka. Cítil jsem, že se nikomu nic nestane, jakkoli si ostatní ťukali na čelo. Lunatik taky nezakopne, i když má překážku přímo pod nohama. Páchal jsem spoustu kravin, ostatně jeden z mých prvních kšeftů bylo natáčení v kleci plné divokých lvů, ale pokaždé jsem přežil. Díky Bohu.
Nicméně po Mzdě strachu ulehla polovina štábu s malárií nebo gangrénou. Včetně vás.
To už tak bývá, že chytíte malárii, když se pohybujete v džungli. A co? Kdybych toužil mít nohy v teple, byl bych kancelářská krysa, ne režisér. Riziko vnímám jako přirozenou součást své práce, nikdy jsem si na ně nestěžoval. A dokud se mě nezačali novináři ptát, ani jsem o něm nemluvil.
Mzdy strachu existují dvě, první natočil Henri-Georges Clouzot v roce 1953. Nebál jste se srovnání?
Často čtu, že jsem natočil remake Clouzotova filmu. Musím se smát. Když někdo zpracuje téma hamletovského dilematu, taky tomu neříkáte remake Shakespeara. Mzdu strachu jsem dělal jako novou verzi klasického příběhu, románu z dílny Georgese Arnauda. Clouzotovu verzi pokládám za majstrštyk, nepopírám, že mě inspirovala, ale stejně tak mě inspiroval třeba váš Jiří Menzel. Znáte Ostře sledované vlaky?
Jistě.
Geniální film. Neříkám to proto, že jsem v Čechách. Já i mé kolegy ovlivnili evropští filmaři 50. a 60. let – Antonioni, Fellini, Resnais. A Menzel. Vlaky jsem viděl poprvé v roce 1966, vzápětí přišlo vaše pražské jaro. A právě to nás v Americe motivovalo, abychom nejen natáčeli smysluplné filmy, ale taky abychom vystoupili proti válce ve Vietnamu a vládě útlaku. Dlužíme vám velký dík.
Začínal jste v televizi v padesátých letech, v podstatě jste byl jedním z televizních pionýrů. Jak se v té době vysílalo?
Živě, všechno šlo živě. I hudbu obstarávali muzikanti přímo před kamerou. Měl jsem ten prvek živosti rád, člověka to nutilo být neustále ve střehu. Vlastně jsem odešel, až když se začal používat záznam. Televize se proměnila ve film, což už mě nebavilo. Ale průprava to byla skvělá, člověka to naučilo, že filmařina je výsostně týmová záležitost. Na autorské filmy nevěřím. A také řada témat, s nimiž jsem později pracoval, má kořeny právě v mé někdejší televizní práci.
Například?
Francouzská spojka. Producent Phil D’Antoni mě oslovil, když viděl můj dokument o odsouzeném před popravou. To on mi řekl o případu Francouzské spojky a vzal mě do New Yorku za skutečnými policajty. Jezdil jsem s nimi v hlídkovém vozu a tehdy jsem se rozhodl, že o tom chci vyprávět. Gene Hackman i Roy Scheider museli před natáčením absolvovat totéž, poslal jsem je s poldy do terénu. Kus dokumentaristy ve mně dříme pořád.
I váš další slavný film, horor Vymítač ďábla, vznikl na základě reálného případu.
Vymítač není horor. Vím, že za něj bývá označován, a nic proti, hlavně že ho lidi znají, ale osobně jsem nikdy žádný horor nenatočil. Vymítač ďábla je film o záhadách víry, tak jsem ho zamýšlel a tak bych chtěl, aby o něm lidé uvažovali. Americká katolická církev uznala za dobu své novodobé existence jen tři případy exorcismu. Třikrát konstatovala, že lze mluvit o posednutí ďáblem. Můj film vycházel z jednoho z těch případů, odehrál se roku 1949 v Silver Springu a Mt. Rainieru v Marylandu a neměl žádné racionální vysvětlení. Šlo v něm o chlapce, ne o dívku. Washington Post o něm referoval na titulní stránce, což už něco znamenalo – napsal to uznávaný a seriózní list, nikoli senzacechtivý bulvár. Proto jsem se o něj také začal zajímat.
Pátral jste na vlastní pěst?
Mluvil jsem se zástupci církve i s příbuznými toho chlapce. Taky s lékaři a ošetřovateli. Vyprávěli mi, že zkusili všechno, veškeré vědecké a medicínské metody, psychiatry, prostě všechno. Marně. Rodina byla luteránská, ale sami luteráni ji poslali za katolíky s tím, že si nevědí rady. Proces vymítání trval několik měsíců.
Co jste si o něm myslel?
Nezbylo mi než uvěřit. Po tom všem, co jsem viděl, slyšel a četl, jsem si to dovolil. Leželo to přede mnou, nezpochybnitelné, zdokumentované, co žádat víc. Měl jsem k dispozici deníky, které si vedli kněží, doktoři, zdravotní sestry, spolupacienti z nemocnice, kde se vymítání odehrávalo. Četl jsem je a říkal si: Buď to byla masová halucinace, nebo skutečný exorcismus, jiná možnost není.
Tušíte, co se s tím chlapcem dělo dál?
Uzdravil se. Pracoval v NASA a před deseti lety odešel do důchodu, aniž si pamatoval cokoli z toho, co se mu přihodilo jako čtrnáctiletému dítěti.
Natáčení Vymítače provázejí legendy o děsivých náhodách a událostech, dokonce o úmrtích. Je některá z nich pravdivá?
Jack MacGowran skutečně zemřel krátce po poslední klapce. Jenže jednou umřeme všichni, proč to vztahovat k nějakému natáčení? Ostatně William Peter Blatty, jenž napsal předlohu i scénář a film produkoval, dosud žije. Bydlí v Bethesdě v Marylandu, má krásnou rodinu a těší se pevnému zdraví. Prokletí jménem Vymítač ďábla navzdory.
Takže žádné nevysvětlitelné nehody?
Pár by se jich našlo. Například shořela konstrukce domu MacNeilových, kterou jsme postavili ve studiu, jen pokoj Regan (hlavní postava filmu, vymítaná holčička; pozn.red.) zůstal netknutý. Na příčinu se nikdy nepřišlo a média z toho samozřejmě udělala kauzu. Osobně jsem si z toho odnesl poznání, že na světě existují věci, nad nimiž člověk nemá moc. Stejně jako neovlivníme, jak a kdy se na svět dostaneme, nemůžeme kontrolovat, jak z něj odejdeme. Kdysi jsem natočil film The Night They Raided Minsky’s. Zemřel při něm Bert Lahr, úžasný komediální herec. Tehdy nikoho ani nenapadlo mluvit o prokletí, byl zkrátka starý a nemocný.
Která část produkce Vymítače byla nejtěžší?
Samozřejmě scéna samotného vymítání. Trvala dlouho, pracovali jsme v místnosti zmrazené pod nulu. Byl to takový ledový kokon, musela v něm jít pára od úst. Těžké to ovšem bylo i v Mosulu. Irákem tehdy zmítaly nepokoje, ale Amerika tam neměla žádné diplomatické zastoupení, nikdo nás nejistil. Když se v Iráku bojovalo později, volal mi jeden z plukovníků, že si jeho svěřenci pouštěli Vymítače a některá místa z filmu poznali. Byla to tatáž, která aktuálně hlídali. Vznikla tam tehdy speciální prohlídková trasa, tuším, že se jmenovala The Excorcist Experience, mohli jste ji projít za tři denáry. Měl jsem se tam jet podívat, ale odkládalo se to tak dlouho, až jsme o Mosul přišli. Teď je to jedno z nejnebezpečnějších míst, v mých vzpomínkách je ale nádherné, rád bych se tam někdy vrátil.
Ovlivnila zkušenost z Vymítače i vaši osobní víru?
Posílila ji. Nehlásím se k žádné církvi a ani pak jsem se k žádné nepřidal, ale mám k nim mnohem větší respekt. Nastudoval jsem si Nový zákon, to, co se v něm píše, je mi blízké.
Nebyl problém prosadit tak drsný film přes prudérní americké cenzory?
Nemuseli jsme vystřihnout jediné políčko. Rada, která filmy hodnotí, se totiž ještě za cenzory nepovažovala. Byla poměrně liberální, chtěla upozorňovat rodiče malých dětí na rizika, ale nijak si nenárokovala filmy měnit, nebo dokonce zasahovat do jejich obsahu. Na rozdíl od té současné, to jsou cenzoři v pravém smyslu slova. Konzervativní, ambiciózní. Ochránci veřejné morálky, tak nějak si říkají. Hollywood se od mých časů hodně změnil.
V čem byly „vaše časy“ jiné?
Méně jsme se starali o tržby. V sedmdesátých letech se neřešilo, jak úspěšný byl premiérový víkend. Nevěděli jsme, kolik přišlo lidí, nezajímalo nás to. Dnes se tomu nevyhnete, čísla od ekonomů na vás křičí z novin, televize, internetu. Určitě jsme dříve byli svobodnější, peníze svazují.
Kdesi jste prohlásil, že kinematografie se dělí na tu před Hvězdnými válkami a po nich.
Lucas změnil zeitgeist, o tom není pochyb. Troufám si říct, že osmdesát procent současných amerických filmů by bez Hvězdných válek nikdy nevzniklo. Kdyby tehdy nezafungovaly, točily by se dnes úplně jiné věci. Lucas odstartoval novou éru, éru bijáků s komiksovými superhrdiny a efekty.
Ve stejném roce měla premiéru vaše Mzda strachu. Čekal se od ní stejný triumf jako od Francouzské spojky nebo Vymítače, ale propadla.
A vy jste určitě četla, že to svádím na Lucase. Tak aby bylo jasno – nesvádím. Nikdy jsem nesváděl. Mzda strachu prostě jen patří ještě do starého světa, zatímco diváci kývli na svět nový. Minul jsem se s duchem doby, toť vše.
Mrzelo vás to?
Pochopitelně, už proto, že Mzdu strachu považuji za svůj nejlepší film. Ale jsem fatalista. Dlouhá léta jsem se těšil ze samých úspěchů a paradoxně jsem je téměř nevnímal, zajímalo mě jen, jestli se mi povedlo vyjádřit to, co jsem chtěl. V případě Mzdy se mi to podařilo, jen ten úspěch už se nedostavil. Ne tehdy. O to větší satisfakcí je vidět, jak živě na ni reagují diváci mladší o dvě generace.
K vašim největším přátelům patří zmíněný režisér Coppola. Vyprávěli jste si někdy navzájem, jak jste při natáčení svých filmů málem „zařvali“?
A víte, že ještě ne? Asi máme dost jiných, plodnějších témat k rozhovoru. Francis i já žijeme přítomností. Apokalypsa je navíc mistrovské dílo, se Mzdou strachu se nedá srovnávat. I to, co pro ni Francis musel vytrpět, je nesouměřitelné s našimi drobnými bolístkami.
O čem se tedy baví dva režisérští velikáni u vína – Coppolova, předpokládám?
O tom víně (smích). Taky o jídle a rodině. O nových projektech a budoucnosti. Minulost je přece nudná.
Jak se vlastně v Hollywoodu navazují přátelství?
Těžko. Tedy alespoň ta opravdová. Osobně nejsem nijak zvlášť společenský, nechodím po večírcích ani je nepořádám. Kolegové to dělají, já ale po pravdě nemám moc chuť vídat se zrovna s filmaři. Na světě je tolik inspirativnějších lidí, doktoři, právníci, policisté. Ne náhodou je jedním z mých největších kamarádů neurochirurg z losangeleské nemocnice.
Může vás takový neurochirurg inspirovat i profesně?
Že bych z jeho historek natočil film, to ne, ale třeba z těch zmíněných policajtů vždycky vypadne něco, co se zpracovat dá. Při vší úctě, z poflakování s hvězdami se toho o životě fakt moc nedozvíte.
Prý se zase vracíte k televizi.
Skýtá víc prostoru než současný film. Televizím nevelí cenzoři, kteří by diktovali, co smíte a co ne. A jen v televizi si taky můžu dovolit jít do hloubky, neuškrtí mě totiž za to, že mi rozumí o diváka míň.
Je pravda, že se chystáte převést do formy seriálu svůj zatím poslední film, Zabijáka Joea s Matthewem McConaugheym?
Snažím se o to.
Z McConaugheyho udělal hvězdu právě televizní seriál, vy jste ho ale objevil mnohem dřív.
Matthew je jeden z nejlepších lidí, které znám. Když jsme se potkali, neznal jsem žádnou z těch romantických komedií, které ho proslavily, zaujal mě jen svým texaským přízvukem. Pro Zabijáka Joea jsem si původně představoval někoho, jako je Billy Bob Thornton, ale pak jsme slyšel Matthewa a bylo rozhodnuto. Má neuvěřitelný talent. Viděla jste ho v Temném případu, krimiseriálu od HBO?
Právě o něm jsem mluvila.
Úžasná látka, že? Zobal jsem jim z ruky.
Údajně jste mezi favority na režiséra další řady.
Momentálně můžu prozradit jen to, co už mám od HBO potvrzené: chystám se točit film o Mae Westové. S Bette Midlerovou v hlavní roli. Znáte ji? A víte, kdo byla Mae Westová? První nezávislá ženská Hollywoodu. Jak ta to s chlapy uměla! Co řekla, to se stalo, všichni ji poslouchali. I hollywoodští chlapíci, a to je co říct, protože šoubyznys byl – a dodnes je – výsostně maskulinní svět. Producenti z Broadwaye jí posílali scénáře, chtěli ji vidět naživo, ale ona na ně kašlala. Napsala si vlastní hru, jmenovala se lakonicky Sex. Správně usoudila, že právě ten zajímá lidi nejvíc. I když o něm jen šeptají. Zatraceně chytrá ženská.
Záříte, když o tom vyprávíte.
Těším se i proto, že půjde napůl o muzikál, můj nejoblíbenější žánr. Lidi často velebí americkou tvorbu sedmdesátých let, ale pro mě byla zlatou érou právě ta muzikálová. Produkce MGM, filmy, jako jsou Zpívání v dešti, Američan v Paříži, Gigi. Úplně vymizely, všimla jste si? Jestli něčeho lituju, tak toho, že jsem neměl možnost natočit si plnokrevný muzikál.
Můžete teď.
A s kým? Ten žánr je mrtvý. Klasické už nikdo napsat neumí a jiné mě nelákají. Nic proti současné hudbě, ale přestala vyprávět, je to víc společenský doplněk než samostatné dílo. Naposledy mě zaujala 8. míle s Eminemem, rapperem z Detroitu. Asi měl co říct. Jak vzácné.
Vynahrazujete si to operami, které režírujete.
Do toho mě navezl můj dobrý přítel, dirigent Zubin Mehta. Tuším, že to bylo v roce 1996. Přišel s tím, že bych měl zkusit operu. „Blázníš, já, který operu nikdy neviděl?“ klepal jsem si na čelo. Pustili jsme se do diskuse, vyjmenoval jsem mu, co znám. „A co bys chtěl režírovat, kdyby sis mohl vybrat?“ naléhal dál. Vytáhl jsem z paměti jména dvou německých oper, současných, takových těch „neposlouchatelných“, disharmonických. Myslel jsem si, že ho to odradí. Zubin je echtovní klasik. Vzdálil se a za pár minut přišel s diářem. „Takže přesně za dva roky v Maggio Musicale ve Florencii.“ Nemohl jsem ho neposlechnout. A objevil jsem nový svět.
V tom starém jste hrál basketbal.
(Radostně) Vy to víte? Basketbal, má životní láska. Proč se mě na něj neptají novináři častěji?
Plánoval jste ho hrát profesionálně?
Jako malého mě filmy nezajímaly, zato pro basket jsem dýchal. Plány ovšem vzaly za své, když jsem nenastoupil na vysokou – ze střední jsem odešel rovnou do televize.
Naštěstí pro diváky.
Jste si jistá? No, na profesionální dráhu už to není, jen se na mě podívejte – Frankenstein, co drží pohromadě jenom díky plechu a plastu. Ale ani to mi nezabrání, abych si občas nezaházel.
Ještě mi řekněte, že máte doma basketbalový koš.
Jasně, na dvoře. Kdykoli jdu kolem, hodím si. A budu házet, dokud mi nevezmou míč.
