Karel Steigerwald: Čech má rád špatnou vládu. Sedí pak v teple a může nadávat
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Dramatik, novinář a nekompromisní komentátor české politiky Karel Steigerwald dnes na Pražském hradě převzal z rukou prezidenta republiky státní vyznamenání. Ocenění je uznáním jeho celoživotní tvorby – od zásadních divadelních her přes působení v disentu až po desítky let břitké, ironické publicistiky, kterou vytrvale kultivoval i provokoval veřejnou debatu. Před nedávnem poskytl Reflexu velký bilanční rozhovor, který si u příležitosti jeho vyznamenáni můžete opět připomenout.
Dramatik, scenárista a novinář Karel Steigerwald se prostřednictvím svých textů objevuje na stránkách Reflexu dlouhá léta. Jeho komentáře, charakteristické vytříbeným jazykem, neobvyklými obraty i sršatým sarkasmem, budete číst i nadále, ale už ne v takové frekvenci. Karel se rozhodl pro zpomalení. „Já vždy popisoval nějak nakřáplé lidi v mizerné době a hodlám v tom pokračovat,“ slíbil naštěstí v bilančním rozhovoru.
Tvůj starší syn David je hercem, mladší Daniel je lidově řečeno ajťák, bitcoinový maximalista a pravicový anarchista, jak se sám označuje. Kde se to v rodině lesníků vzalo? Je to odrazem toho, že jsi kdysi sám studoval elektrotechniku?
Možná. Daniel stavěl rádia ještě o tři roky dřív než já, tak od osmi let. Když byl ve druhé nebo třetí třídě, chtěli ho dát do zvláštní školy, že se prý nestačí na vyučování.
Přitom vyučování podle všeho nestačilo na něj.
My rodičové jsme z toho byli vylekaní. Proč říkají, že máme blbé dítě, když nám přišlo dost bystré? Museli jsme do výchovné poradny, kde nám sympatická mladá odbornice na děti řekla, že to dítě je skvěle rozvinuté a že naše školství ho zničí. Podobné případy jsou známé. Z takových dětí mohou vyrůst bledí a koktající osamělci. Naštěstí v té době vznikalo gymnázium Mensa pro děti s IQ vyšším než velkým, které nabízelo především výchovu ke svobodě a samostatnosti. To tu příští oběť našeho školství zachránilo.
A co syn David? Toho školství porazilo?
Ne. Ten školství somnambulně nevnímal, chtěl být hercem. Byli jsme proti, protože být hercem je neštěstí, ale prosadil si to.
Proč neštěstí? Tolik lidí to láká.
Vysvětlím to lehce. Herec Vlastimil Bedrna seděl jednou o pauze Havlovy hry Pokoušení v Divadle Na zábradlí na chodbičce na bedně. Na hlavě rohy, vzadu ocas, jakási snad kopyta. Hrál čerta. Byl smutný. Šel jsem kolem a říkal jsem: Co se děje, Bedy? Mávl rukou. Holka dostala ze zeměpisu trojku. Asi ji špatně vychovávám, vzdychal. Když ji doma vychováváš, sundej ty rohy a ocas, řekl jsem. Nevěří ti, že jsi čert. Pokýval souhlasně hlavou a zašeptal: Blbče! Tak hořký je život herce.
Syn tvé manželky Evy Salzmannové Kryštof Pavelka je posledních sedm let častým přispěvatelem Reflexu, a tedy naším milým kolegou, ale pracuje také jako scenárista. Jak vnímáš jeho tvorbu?
Nečtu všechno, co píše, protože já moc číst neumím. Všechno bych hned předělával po svém. Kryštof je svébytný a originální, dobře svéhlavý autor. Absolvoval jen základní vzdělání, ale vzdělaný je hodně. Mohl by na těch vyšších školách, kam odmítal chodit, vyučovat. Tři děti, pro které se náš vzdělávací systém nehodil. Není to moc? Když jsem slyšel, že Kryštofa berou do Reflexu, říkal jsem si: Ježíšmarjá, to je průšvih! Teď budou všichni říkat, že jsem ho tam propasíroval já. On tohle podezření rychle sám vyvrátil. Vybudoval si pověst, která žádné protlačování nesnese.
Někteří lidé v tvém věku mají tendenci košatět, vzpomínat, a uchylují se k obsáhlejším dílům, než je novinový text. Jiní naopak své texty zkracují, protože už, obrazně řečeno, maraton neuběhnou. Jak je to s tebou?
Nejsem maratonský běžec. Romány jsem nikdy nepsal, jen pár povídek (třeba pro letní povídkovou přílohu Reflexu; pozn. red.). Psal jsem komentáře, fejetony a články a také hry pro divadlo, jehož pravda je jiná než pravda novin. Člověk se třemi hlavami nebo mluvící vysavač nemusejí být z pohádky, nýbrž ze skutečnosti. Té divadelní. To mi vyhovovalo. Využít se dá i špatná paměť nebo lajdáctví, divadlo stráví všechno. Z jedné hry jsem vyškrtal celou postavu, omylem zbyla v závorce poznámka, že postava odejde. Vzdálený kanadský režisér mi napsal, jak tu postavu, která ve hře nebyla a odešla, vyložil. Divadelní hra je přísná a neústupná, ale paradoxně může být i takto svobodná. Z novinového článku odejde jen ten, kdo do něj přišel.
Proč jsi po maturitě na střední škole v Semilech nastoupil na elektrotechnickou fakultu ČVUT v Praze?
To víte, počítal jsem, že mě čeká Nobelova cena za fyziku. Jenže elektrofakulta nebyla pro takové naivní sny, byla to škola ryze praktická. Tohle spoj, tam udělej šipku, kudy teče proud, a semhle dáš kondenzátor. V Praze bylo bohémství, básnilo se, malíři vystavovali šílenosti, začal jsem lítat po divadlech, přicházely strhující filmy od kluků a holek jen o pár let starších. Vybuchla jakási tehdejší polosvoboda a komunisti už to zastavovali jen s potížemi. Začal jsem cosi sepisovat, dokonce básničky, žil jsem život nočního tuláka, v módě byly text-appealy. Fakulta se mi začala vzdalovat, tajně jsem kreslil abstraktní obrázky, jak jsem to poznával na výstavách, strašné čmáranice, a psal skřehotající básně. Toužil jsem publikovat básně, být novinářem, psát bezhlavé filmové scénáře. Rodili se mi noví kamarádi, různí blázni a šílené holky, všichni něčím posedlí, především ale tou svobodou, která se tak tak líhla a už vypadala impozantně. Z některých se vyvinuli umělci, z jiných ne. Jeden dělal topiče v kotelně ve Školské ulici, desítky adeptů úspěchu se za ním táhly na noční sedánky, popíjení a snění až do rána. V Divadle Na Zábradlí jsem pozdě večer jako brigádník nakládal kulisy, abych takový noční život tuláka unesl, ale hlavně abych v tom posvátném divadle, kde se rodila česká absurdní kultura, byl všemu co nejblíž a co nejdéle. Něco jsem někomu vykládal a on mi řekl: Napiš to a běž do Studenta. Stalo se a na světě byl můj první článek, velmi dlouhý, otištěný v tehdy velmi populárním časopise. Najednou jsem znal pár studentů z FAMU, což byla tehdy mimořádná svatyně s místním přívlastkem „nejlepší filmová škola na světě“. Kam se poděla moje elektrotechnika?
Jak se měnil v šedesátých letech komunistický režim?
Pro mě se začal měnit už po roce 1960 na střední škole. Každý další rok byl o něco lepší, pokud jsem to bral z hlediska mladého kluka, který chce být svobodný. Šlo to po schodech nahoru a já jsem byl přesvědčený, že tomu tak bude pořád. Ta malá divadla, skvělé filmy, nádherné knihy! Jedna holka mi dělala sochu hlavy, ale blbě si vybrala. Na akádu ji nevzali. Praha se začala vařit. Byla to nesmírně dobrá doba, ale přesto jsme na ni tehdy nadávali. Krásná je až teď.
Po revoluci se mohlo prakticky cokoli, ale devadesátá léta byla někdy dost divoká. Uchopili jsme je správně?
Celý život jsem se hlásil k pravici, nevážil jsem si reformních komunistů v roce 1968. Je vlastně zachránila ruská okupace. Z některých se stali disidenti a měli plnou hubu demokracie. Srali mě celý život. Byli to někdy bizarní lidé. Byl jsem před revolucí na předávání ceny Janu Skácelovi ve Slovinsku. Pak jsme na krásné zahradě hotelu seděli já, Skácel, germanista Eduard Goldstücker a židovský esejista Gabriel Laub. To byla fascinující diskuse, ti tři vedli každý svůj monolog. Krásné holky nás obsluhovaly a nosili nám bílé víno. Skácel vyprávěl, že byl předtím v západním Německu u svého bratrance-lékaře. Ten mu zakázal chodit do horších restaurací a Skácel o tom rozsáhle vyprávěl. Goldstücker do toho říkal, že je šťastný, že myšlenka komunismu konečně zvítězila. On si přeložil Gorbačova jako toho, kdo povede svět. Goldstückera pak po letech dokonce opět vyloučili z komunistické strany, jenže britské. Laub jen koukal na ty krásné holky a říkal: „Kluci, vidíte ty kozy, ta má prdel, ta by m….a!“ Prostě bizár! A to byla naše levicová kulturní elita. Tím chci jen dokumentovat, jaké to bylo.
Není ale český národ zajímavý tím, že jsme tak moc různí?
Po sametové revoluci se mezi intelektuály říkalo, že máme velký náskok proti Západu, protože máme s totalitou a komunisty ohromnou zkušenost. Jenže zkušenost, kdy tady byli Rusáci, byla a je na prd. Musíme se učit zkušenosti svobodných lidí, ne poddaných.
Stal ses pak jakožto vlivný novinář v největším takzvaně seriózním deníku pro své politické oponenty nepřítelem státu, aspoň expremiér Jiří Paroubek tě tak veřejně označoval. Cos tomu říkal?
Paroubek si za všechno může sám – ten se přímo nabízel, aby se do něj někdo strefoval. To byla podivná figura. Jak se chlubil, kolik má obleků... Moc mě to ocejchování nepřítelem státu nezaujalo, ale bylo to pro mě zábavné potvrzení, že máme opravdu svobodu. Ani vteřinu jsem se nebál, když mi předseda vlády veřejně vyhrožoval. Kdyby to řekl Husák před revolucí, skončil bych. Vlastně je to prima. Já si říkám, co chci, inženýr Paroubek si říká, co chce, žijeme ve svobodné zemi. Snad to tak zůstane. I když ta proměna Putina v cara, to je děsivý pohled. Přesto beru všechno, co nám dala svoboda, jako něco navíc, s čím jsme nepočítali. Myslíte, že Putin tu naši svobodu sežere? Nebo ji sami přenecháme operetní dvojici našich povedených vlastenců, kteří by se měli navzájem z národa pro nečeský původ podle svých zásad sami vyloučit?
Nebyl jsi terčem kritiky proto, že jsi psal jinak než většina novinářů? Že ses vymykal, a proto to bylo více vidět? Tvůj text byl v Lidových novinách, MF Dnes či v Reflexu označen jako komentář, ale on to nebyl komentář, ale hodně osobní trefa do někoho či něčeho...
Však jsem taky nepsal komentáře, já ani nevím, co jsem to psal. Bylo hodně lidí, kteří to rádi četli, ale také hodně těch, co mě nenáviděli. Vzniká to přirozeně, je to můj styl. Podobné je to s muzikály, které jsem také napsal, přitom nemám hudební sluch. Když mi Michal Pavlíček, který k muzikálu Excalibur složil hudbu, poslal nějaké hudební motivy, pouštěl jsem si to a ptal se své manželky Evy (herečka Národního divadla a docentka DAMU Eva Salzmannová; pozn. red.): Prosím tě, co si o tom mám myslet?
U tebe ale nejde jen o žánr nebo témata, ale o styl, lexikum. Používáš jazyk bez ohledu na prostředí, tobě je buřt, zda píšeš komentář, hru nebo muzikál. Nezapadáš do škatulek.
Vždycky jsem si myslel, jak v novinách, tak v Reflexu, že si mohou dovolit jednoho takového šaška. Že to unesou. A unesli.
V Reflexu jsi zažil šest šéfredaktorů s politickými názory v šíři pomalu celého spektra. Měls někdy pocit, že svými světonázory tvoji práci ovlivňují?
Ne. Ani by to nešlo. Dnes mě ovlivňuje vlastní pocit, že už bych toho měl nechat. Být penzistou, co kouká z okna, kdo jde kolem, a o nic se už nezajímá. Do Lidovek a do Mladé fronty DNES jsem psal denně, než ten deník koupil Andrej Babiš, do Reflexu většinou každý týden. Ale ještě jsem nezačal lelkovat a už se mi stýská.
Neměl jsi někdy jakožto komentátor strach, že ti svět uteče, že ho přestaneš chápat? Že to bude najednou všechno jinde a jinak a ty to nepoznáš?
Takhle se někdy ptá moje manželka Eva (herečka Městských divadel a docentka DAMU Eva Salzmannová; pozn. red.) a jde mi s tím dost na nervy. Říká, že už mi to hrozí teď. Odpovím jí nafoukaně: To není můj problém, to je problém toho světa. Přece nemůžu předělat svoji tvorbu a myšlení jen proto, aby mi neutekl svět. Ten mi buď uteče, nebo neuteče, to já svou vůlí ani úvahou nemohu ovlivnit. To by působilo pitomě. Dokud mě budou chtít takového, jaký jsem, budu psát. Ale potom taky.
Někteří novináři se v poslední době svěřují svému publiku, že je politika přestala zajímat, protože je její aktéři znechucují nebo nudí. Nepostihlo tě to také po těch letech, kdy musíš politiky bedlivě sledovat a kriticky o nich psát?
To je moc obecné. Někdo nudí, někdo lidi rozčiluje, někdo strhuje. Že by mě politika přestala zajímat, je silné slovo. Spíš se mi zprotivila, vyčichla, ztratil jsem k ní vztah, v němž by bylo alespoň trochu naděje. Anebo chci jen ubrat a zpomalit, což může být namístě. Jako bych naději v souvislosti s politikou nahradil slovem marnost. Novinářství se rádo přeceňuje a chce sedat na vyšším trůně, než jaký má. Když jsem kdysi pracoval v Lidových novinách, vypůjčil jsem si dva balíky Lidovek z třicátých let minulého století a zjistil, že to nebyly oslňující elitní noviny, jak se vykládalo a vykládá. Jejich pověst je podstatně oslnivější než ty noviny samotné. Lidská pýcha se v podstatě nemění. Politik, volič, všechno je to jeden čert. Dobami protéká totéž, lidé se měnit nechtějí. Připadají si dobří dost. Zajímám se tedy o politiku dál. Činím tak od patnácti let, už tehdy jsem četl noviny každý den.
Když jsi hovořil o protékání dobami, co protéká českým národem?
Poté, co se komunisté dostali k moci, dobře pochopili základní vlastnosti, které českým národem protékají jak pivo trubkami. Vzali národ do svého cirkusu jako další důležité číslo, čímž získali jeho dočasnou přízeň. Komunistická politika využila spoustu sentimentálních lží a iluzí, které už tu byly před ní. Existují různé bludy, jako zlaté české ručičky, plzeňské pivo je nejlepší na světě, jsme národ demokratů a tak dále. Není to pravda. V hádkách o katedrálu sv. Víta padaly podivné názory, že je to vyjádření národního obrození, česká historie v kameni, prostě naše stavba. Ale žádný ideový architekt za ta staletí nebyl Čech. Česká představa katedrály jako by byla protažená sledem německých stavitelů.
Ještě se vrátíme k politice. Lze mezi ní a novinařinou najít nějaký soulad? Dnes to vypadá jen na nekončící lítý boj.
Jak chcete usilovat o soulad, když je každý jiný? To nejde.
Lze si to přeložit i tak, že národ nemůže tahat za jeden provaz ani v důležitých věcech?
Nikdy jsme za nic společně netahali a jiné národy také ne, to jsou mýty. A pokud ano, nebylo to vždy ku prospěchu věci. Němci, nejvzdělanější národ dvacátého století, který měl smysl pro pořádek a věděl, co je čest, si masově zvolil Hitlera. Tak pozor na soulad.
Kde vidíš Českou republiku za takových deset let?
Nevím. Ale zlepší se. Jenže to zlepšení uvidí málokdo. Na lepšení a dobré poměry není Čech stavěný. Má raději zmar, rozklad, konec a krizi všeho. Ale není stavěný ani na radikální bouře, hořící ulice a hladové generální stávky. Má rád, když je vláda špatná. Sedí pak v teple a nadává na ni. Na to je stavěný. A nemá rád, aby mu někdo říkal, co bude. Ví sám nejlépe, co bude. Nic.
Jsi politický komentátor – kdo už má českou budoucnost vidět jasně?
Nestane se nic zvláštního, Češi jsou zamřelí. Když umře na jevišti hrdina, divák city projeví, jinak moc ne. Byl dobrej, tak ho po právu zabijí, pomyslí si. Pak ho překvapí, že ho ubili palicí. Čekal, že mu spíš podají jed. Publikum u jiných národů reaguje jinak – víc se směje, hvízdá, vyjadřuje své pocity silněji a svobodněji. Češi se často chovají jako lokajové. Naše elita se rekrutovala z vyšší a nižší šlechty a z církevních struktur. Prostý lid byli v podstatě otroci; jen mlynáři nebo lesníci nebyli tak omezovaní. Lesník je lesa pán, jak se říkalo. Chodil na zámek a říkal: Tolik a tolik srnců, tolik prken na pile. Ostatní žili v čeledníku a vzhlíželi k dalekému zámku, kam se nikdy nedostali, a měli různé bludné představy o tom, co se tam děje. Dnes jsme svobodní, ale ty bludy o tom, co se děje nahoře, trvají. Vyprávěl herec Broněk Poloczek kdysi: „Šel jsem v noci zadem kolem divadla. Nahoře v dramaturgii se ještě svítilo, okna zapocený, řeknu vám, nečeká nás nic dobrýho.“ To je česká politika v kostce.
Je to alegorie k dnešku, k panstvu sedícímu v Poslanecké sněmovně? Proto je vztah mas k politice někdy tak odtažitý?
Jen to tak berte. Každý Čech má svoje „nahoře“, kde sedí blbci. Celý večer jim nadává, pak vypne televizi a jde přiložit do kamen.
Může se to změnit?
Máme štěstí, že je nás málo a nemůžeme nikoho přepadnout. Porazili bychom snad jen Slováky. Ale kdo by přepadal Slováky.
Jiné malé či střední národy v Evropě, třeba Švédové, Nizozemci, Dánové, to, zdá se, dotáhli dál než my. Proč?
Využili svoji svobodu lépe. Bydleli u moře. Náměstí měli jen se třemi řadami domů. Čtvrtou stěnu tvořilo moře, tehdejší internet. Přijímali a posílali lodě, tehdejší maily. Věděli, co kde je a jak kde myslí. A že cizinec je dobré zboží. To vnitrozemí nikdy nedohnalo. Mělo své hvozdy, bajky, lži a pevnosti. A z ciziny že přichází zlo. To Rusům zůstalo dodnes.
Když je člověk v životě úspěšný jako ty a dostane se do encyklopedií, nezpychne?
Nezpychl jsem, není proč. Nebyl jsem úspěšný. Teď si pročítám svoje staré hry a jsem zklamanej. Psal bych je jinak. Můj život byl na čtyřicet let přetrženej. To není stížnost, moje neúspěšnost si těch čtyřicet let lebedila.
Nepramení tvoje pochybnosti z nabyté zkušenosti, protože až teď víš, že jsi leccos mohl udělat nebo napsat jinak?
Většina dramatiků napsala své nejlepší hry na začátku kariéry, ne na konci. Stáří, moudrost a zkušenost autory brzdí.
Na čem teď pracuješ?
Píšu samozřejmě novou hru. A o čem je? Na to solidní dramatik neumí přesně odpovědět. Václav Havel odpovídal inteligentně a dostatečně mlhavě, že píše o úřednících. Já vždy popisoval nějak nakřáplé lidi v mizerné době a hodlám v tom pokračovat.
Narodil ses v dubnu 1945. Za těch osmdesát let by se na tvém životě dal dokumentovat vývoj země, protože to bylo období plné společenských, politických i ekonomických zvratů. Na co si z dětských let vzpomínáš? Bylo po válce, pak přišel únorový puč, komunisté zavraždili Miladu Horákovou, o které jsi později napsal hru…
Byly to prudké zvraty. Ještě nikdy jsem nepopisoval, jak jsem se narodil, ale znám to z vyprávění rodičů. Bydleli jsme ve velkém bytě na náměstí v Horažďovicích, tatínek byl lesmistr u hraběte Kinského. Když přijeli na konci války Američani, někteří důstojníci bydleli u nás doma. Já jsem se ale narodil ve vesnici Vacíkov, kde bydlel dědeček. Tam na sklonku války, v březnu, přesunuli maminku, aby porodila na klidném místě. Jenže po mém narození vznikla mezi Horažďovicemi a Vacíkovem linie, která oddělovala Američany a Rusy. Táta zůstal oddělený od mámy. Několik dní po konci války se rozhodl, že se na mě pojede podívat. Američané nechtěli, aby jel civilním autem, a rozhodli se ho kvůli bezpečnosti odvézt svým džípem. Poblíž silnice byl lesíček, ze kterého někdo na džíp vystřelil tři rány. Američané to otočili, namířili na háječek děla a půl hodiny tam pálili. Pak se jelo znova a místo lesíku tam zbyly jen pahýly stromů, ještě čadily. Mně bylo asi dvacet dní a už to začalo.
Jak jsi jako dítě vnímal tehdejší vývoj?
Po válce začali likvidovat šlechtice a otce jako lesníka pohltila státní služba. Poslali ho na sever Čech, do České Kamenice. Bydleli jsme tam v zámku, na který mám krásné vzpomínky. Nedávno jsem se tam vypravil a byl zpustlý. Při procházkách s dědečkem po lese jsme vídali zbytky zničené vojenské techniky, zrezlé obrněné transportéry. Problémy komunismu jsem v tak útlém věku nevnímal, jen mi bylo divné, že se doma s takovou hořkostí říkalo, „kdo se dal do strany“. Nechápal jsem, proč se baví o tom, kdo šel na záchod. Pamatuju si, kdy jsem začal myslet politicky – za povstání v Maďarsku v roce 1956. Poslouchal jsem západní rozhlas. S partou kluků jsme hloubili v lese zemljanku, abychom byli připraveni, až to u nás praskne. To bylo letité téma, kdy to praskne. Přišel listopad 1956, nic neprasklo, začalo sněžit, zemljanku jsme opustili. Za dva roky z Kanady přijela teta a s ní přišla inspirace a vůně z jiného světa. V ponožce mi přivezla tři tranzistory. Dalo se z nich udělat jednoduché rádio. Hrálo. Stal se ze mě vášnivý radioamatér. V hotelu Krystal v Železném Brodě prodávali americké cigarety a coca-colu. Začal jsem chápat, že jiný svět opravdu existuje. Toto vědomí jsem pak už nikdy neztratil.
Celý život se věnuješ psaní. Chtěl jsi to dělat už v mládí?
Ne. Chtěl jsem být po tátovi lesníkem. Jednou mne nechali vystřelit na zajíce, ale ta puška mě málem povalila. V deseti jsem propadl četbě vernovek a elektrotechnice. To mi vydrželo do maturity, proto jsem šel na vysokou elektrotechnickou do Prahy. V posudku z gymnázia v Semilech, jehož slovník byl jako z nejhorších dob padesátých let, mě ke studiu striktně nedoporučovali. Jenže v Praze už bylo všechno jinak. Při přijímačkách profesor z přijímací komise četl z toho posudku a říkal: „Co jsou to ty Semily? Oni vám nenapsali posudek, spíš návrh na zatčení.“ Všichni se smáli. V Praze se komunisti už trochu civilizovali, fanatismus je opouštěl. Bylo pět let před pražským jarem. Představa, že budu inženýrem v Tesle od šesti do dvou, mě začínala zneklidňovat. Společností fičel jakýsi vítr a táhl mě za sebou. Chtěl jsem u toho nějak být.
Co bylo impulsem pro tak radikální změnu, která pak ovlivnila celý tvůj život?
Moje kolej byla v Ostrovní ulici. Večer jsem vylezl jako buran z lesa podívat se ven a na Národní třídě byl chumel lidí, hrála tam jazzová kapela, kdosi vykřikoval americké básně a já se dozvěděl, že se tam právě otevírá poetická vinárna Viola. Jako kdyby na mě osud nachystal past. Ukázal mi, co mě v životě čeká.
Kam ses vrhl poté, cos odešel z elektrotechniky?
Původně jsem se přihlásil na novinářskou fakultu, ale tam se mnou mluvili tak, že jsem tu myšlenku ihned opustil. Pak jsem jednou seděl s kluky z FAMU, měl jsem tam dva nebo tři kamarády, a oni říkali: Tak se přihlas k nám! Ptal jsem se, co bych tam dělal, nechci být režisérem nebo kameramanem. Byla tam ale dramaturgie a to rozhodlo. Psát mi šlo. Chválily mě hlavně poeticky založené holky. Později mi na škole říkal Milan Kundera: „Karle, pozor, chválí vás ženy!“ Šance na přijetí byla ovšem minimální. O to jsem se kupodivu nestaral. Napsal jsem k přijímačkám troufalý esej, kde jsem srovnával Franze Kafku s Jaroslavem Haškem. Rozebíral jsem Felliniho, kritizoval Bergmanovu Sedmou pečeť, napsal nějaké scénky, návrh filmového scénáře. Ústní pohovor. Otázky a odpovědi. Po mnoha letech jsem se ptal Milana Kundery, který v přijímací komisi seděl, proč mě vlastně přijali, vždyť jsem se o film moc nezajímal.
Copak on ano?
On také ne. Když nás učil psát, radil: „Pište tak, aby to nešlo zfilmovat.“ Řekl mi, že jsem mluvil moc potichu a členové komise byli staří pánové, kteří špatně slyšeli. Bylo jim pak blbé se ptát, co jsem vlastně říkal, protože se za své špatné uši styděli. Tak mě raději přijali. A Kundera, jak jsem ho později poznal, byl nadšený, že světová škola FAMU bude mít studenta, o kterém nikdo nic neví, protože mluví potichu a nikdo ho neslyší. Oblast kultury byla na samém konci šedesátých let nejsvobodnější, nejvolnější, plná recese, ironie, pábení, nadšení, pracovitosti, červeného vína a fantazie. Kluci vylezli na Kampě na strom a pokřikovali na lidi Ginsbergovy verše. Jako by všichni chtěli co nejrychleji vymést ten stalinský svinčík. Posedlo to i komunisty, také chtěli rozrazit okovy let padesátých. Měli to těžší, protože je sami v mládí vytvářeli. Tak nějak se rodilo pražské jaro, do kterého spadl Dubček jak Pilát do kréda. Skončilo to ruskou okupací, která soft variantu stalinismu na dvacet let zase zavedla.
Pak jsi nastoupil na Barrandov.
Ano, od roku 1973 jsem byl scenáristou a dramaturgem Filmového studia Barrandov. To bylo hrozné, tam jsem si myslel, že se upiju k smrti. Řádila tam tvrdá cenzura, zacházeli s námi jako s kusem hadru. Nejhorší doba Barrandova. Říkal jsem si, že musím napsat film, který by komunisty nevychvaloval, ale současně by mi získal nějaký věhlas a svobodnější pozici, abych mohl cenzuře lépe čelit. Jmenoval se Hřiště, byl sentimentální, banální, na ošoupané téma „všude žijí lidé“, a otravně moralizoval, jak se má napravit, kdo udělal chybu. Šel do kin v roce 1975, byl o architektovi a hlavní roli ztvárnil začínající herec Jiří Bartoška. Můj plán se naplnil: dostal jsem za něj nějakou hlavní cenu pracujících nebo tak něco.
Ta doba byla celá šedivá, komunisté řádili všude. Kde jsi hledal inspiraci?
Podle mě to byla doba podněty doslova přecpaná, ale cenzura byla snad horší než v Rusku. Psal jsem také do rozhlasu, půjčoval jsem své jméno i kamarádům, kteří už byli zakázaní, třeba Pavlu Landovskému nebo Jardovi Šedivému, porevolučnímu velvyslanci a ministru zahraničí. Celou normalizaci myl okna, nikdy nefňukal, nestěžoval si. Jen jednou, v noci, u vína na chalupě, mu bylo smutno. Řekl jsem mu: „Nebuď smutný, až se režim zhroutí, budeš ministrem zahraničí a já za tebou budu jezdit do Černínského paláce chlastat státní koňak.“ Zasmáli jsme se tomu černému humoru, ale v lednu 1990 mi Jarda zavolal: „Přijeď do Černína na koňak. Jsem náměstkem Jirky Dienstbiera, ministra.“
Měl jsi někdy pocit, že sis s režimem zadal?
Měl. Filmem Hřiště. Vycházel z banální morality a komunismu se vyhýbal, jak to šlo, ale zadal jsem si úvahou, že režim přechytračím a cenzura ke mně bude milosrdnější. Dopadlo to obráceně. Nebylo to žádné přechytračení, nýbrž sípavý zpěv právě lapeného ptáčka. Nic jsem nezískal, naopak jsem naznačil, že se mnou můžou počítat jako s kusem hadru. Nabídli mi odměnu, členství v KSČ a spolupráci s StB. Byla to strašlivá hanba. Nabídky být komunistou a estébákem jsem odmítl, rychle jsem dopsal scénář k hodně ostrému ekologickému filmu Špinavá řeka a čekal, jaký konflikt z toho bude. Film dali do výroby, ale celé to za mými zády předělali na pitomou mravoličnou agitku opačného smyslu s názvem Čistá řeka a netočili to na Mostecku, jak stálo ve scénáři, nýbrž u Uherského Hradiště. Výpověď z Barrandova jsem nedal, řekl jsem, ať mě vyhodí sami, což se později také stalo. Pro film už ani metr!
A pak?
Pak jsem si vydělával v rozhlase psaním neškodných banalit. Režisér Ivan Rajmont mě přemlouval, ať napíšu hru pro jeho malinké divadlo v Ústí nad Labem, protože tam je trošku víc svobody než u filmu. Napsal jsem Tatarskou pouť. Zkoušení na chvíli povolili, ale pak zakázali. Následovaly Dobové tance, ty se delší čas hrály. Být dramatikem se mi zalíbilo, zůstal jsem u toho až do dnešních dnů. Dobové tance mě proslavily. Pocítil jsem, že zakazovat dramatika je i pro naše normalizační hulváty něco jiného než zakazovat neznámého přičinlivého mladíka.
Jak ses se situací vyrovnával v osmdesátých letech?
Žil jsem ode zdi ke zdi, jako každý. Zákaz, povolení, zákaz, normální život dramatika. Čím víc komunismus chátral, tím víc se snažil zakazovat, často už i s neúspěchem. Po smrti Brežněva, když jim ti nemocní starci padali do jámy u Kremelské zdi jeden za druhým, pochopil jsem, že komunismus přežiju. Doba se zrychlovala jako finále nějaké laciné frašky. Včetně toho, že Gorbačov kopíroval pražské jaro, na které Brežněv poslal tanky. A já jsem už měl tolik malérů, že mi zakázali všechno a všude. Jenže ten zákaz všude neplatil. V Praze mi odebrali pas, v Bratislavě mi krátce nato vydali pas služební, s trvalou výjezdní doložkou, abych mohl jezdit do Mnichova pracovat na scénáři.
Když se Václav Havel stal prezidentem, říkal, že byl během revoluce i po ní „překvapeným objektem dějin“. Tys nebyl překvapený?
Ne. Pád jsem jim předpovídal. Byl jsem překvapený jen tím, že to šlo tak rychle. Očekával jsem zánik komunismu jako hrůzné divadlo. Bouře, krutosti, požáry, tak nějak. A ono se to drolilo uboze jak perník. Ale možná, že se mýlím. Že zánik komunismu nastává až dnes a že hrobařem je krvavý Putin, který nám ještě ukáže.
