Václav Moravec: Rajchla bych do debaty nikdy nepozval. Je to nácek a žurnalistika nemá sloužit náckům
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Rodák z Letohradu, rozhlasák z divokých devadesátek a jedenadvacet let tvář nedělní politické debaty. Václav Moravec letos opustil Českou televizi a založil vlastní projekt. V rozhovoru mluví o normalizačním dětství, o politicích, kteří ho chtěli „kočírovat“, i o tom, jak si nakonec sám řekl o vyhazov. Jde o výběr z knihy Václav Moravec: Vlastním hlasem, kterou vydává edice Reflexu.
Znají vás všichni, ale málokdo o vás něco ví. Je to schválně?
Možná je to tím, že se mě nikdo z novinářů na některé věci neptal. Kořeny, které vás formují osobnostně a lidsky, nejsou pro média a pro lidi ve veřejném prostoru tak zajímavé. Já je za zajímavé považuji. I když jsou možná nudné a obyčejné. Žádná tajemství ani věhlasné předky nemáme.
Narodil jste se v roce 1974 v Letohradě a dětství jste prožil v roubence po prababičce. Má ta roubenka pro vás význam i dnes? Ukazujete si na ní rodinnou ctižádost, odkud jsme vzešli a kde jsme teď?
To si, Martine, myslím, že nemá. My to máme z podstaty postavené jinak. Maminka je jedináček, ale tatínek je ze třinácti dětí. Kvůli silnému katolicismu, kvůli protirežimní rebelii ta rodina do tehdejšího totalitního systému nezapadala, nepatřila do šedé zóny, nebyla bolševicky aktivní, a proto naše rodina měla od začátku ctižádost výhradně v hodnotách desatera, že respektujeme silnou hodnotu života, vazbu na bibli a rodinu jako takovou. Pro nás je podstatné, abychom drželi pohromadě. Takže ctižádost typu „podívejte se, tady nějaký Moravec se narodil v roce 1974 v chaloupce a stala se z něj celebrita”, to nám není vlastní.
Váš otec je ze třinácti dětí silně katolické rodiny, která za komunismu žila skromně. Zdědil jste po Moravcových tuhle houževnatost? Vracíte se k tomu někdy niterně? „Hele, my Moravcovi jsme takoví, tak si z toho nedělej těžkou hlavu, kousni se?“
Zdědil jsem tři vlastnosti, které mě formovaly. Za prvé peníze nejsou důležité, a k tomu se možná dostaneme, protože se často řešil můj plat v ČT. Nesu si v sobě, že jsem se s holým zadkem narodil a s holým zadkem z tohohle světa odejdu. Další věc je, že to, co o mně druzí říkají, vypovídá i o nich, a nejsem za to zodpovědný stoprocentně já sám. Tedy: jsi divný, tatínek je ze třinácti dětí, je to ta divná rodina, která má moc dětí a chodí do kostela. Neberu si proto věci osobně, každý máme svoji cestu, kterou autenticky prožíváme. A za třetí je to nakládání se slovy. Například to, co jsem již zmiňoval. Že metaforicky neberu jméno Boží do úst nadarmo. „Ježíšmarjá” a „ježkovy voči”, v tom je zásadní rozdíl. Slovo „ježíšmarjá” má pro mě vazbu na svatou Trojici. U nás se říkalo „ježkovy voči”.
Totální punk
V roce 1993 jste nastoupil na Evropu 2 a narazil na tehdejší celebrity éteru. Jaké to bylo, s nimi pracovat?
Například Roman Holý byl nejobávanější moderátor všech zprávařů. Na to, kdo bude vpodvečer sloužit s Romanem Holým, se uzavíraly sázky, protože Roman byl úžasně vtipný a dělal ve vysílání neuvěřitelné věci.
Když si mě Jirka Hrabák pozval na konkurs, tak jsem pak měl první zprávy s Hankou Andělovou a s Romanem Holým. Roman zprávařům během vysílání házel na hlavu utěrku a zjišťoval, jestli budou schopni dočíst zprávy do konce, jestli jsou takoví profíci. Nebo jim sebral papíry.
Hanka byla největší profík. Vzpomínám si dodnes, jak vypadlo vysílací studio Evropy 2 v Celetné: moderátorský pult, Roman, naproti němu Hanka a pak vedle ní místo pro druhého zprávaře. Sedl jsem si na místo druhého zprávaře a pozoroval, jak se zprávy skládají. A do toho šel vždy před celou hodinou tří- až pětiminutový reklamní blok. Byly tam takové ty první reklamy na prací prášek Ariel, kde jedna z těch dam říká druhé: A proč nepereš v arielu, proč pereš v běžném pracím prostředku?
A do toho promluvil ženským hlasem Roman: „Protože jsem úplná kráva.“ Já jsem se podíval, svítila červená a Holý mluvil do reklamy. To se v Profilu v Pardubicích nedělo. Byl to tam sice punk, ale ne tak velký.
A pak jsem viděl, jak se naklonil přes pult, vytrhl Hance papíry se zprávami z ruky a ona ty zprávy normálně dál odvyprávěla.
To byl tedy démon…
Nosil si vlastní cédéčka a ve vysílání hrál muziku, která se líbila jemu. Takže zpravidla jednou týdně přiběhl v průběhu Romanova vysílání hudební ředitel Josef Vlček, který bydlel nedaleko v Kaprově ulici. I s jezevčíkem na vodítku vlítl do Evropy 2, pes přiškrcený, on úplně rudý, a začal řvát na Romana, že každý moderátor musí dodržovat playlist, tedy přesný rozpis skladeb, které hraje. A Roman se tomu jen smál a říkal, že některé hudební „sračky“ on hrát nebude.
Musíte udělat pche
Po letech v rádiu a v české redakci BBC jste v roce 2003 přijal nabídku České televize na nedělní diskusní pořad. Dramaturg Čestmír Franěk rozhodl, že se bude jmenovat Otázky Václava Moravce. Co to s vámi udělalo, dát si takhle na štít svoje jméno? Tehdy jste ještě nemohl tušit, jak populární pořad bude, není to trochu vyzývavé?
Je i není. Všimněte si, že jsem do vysílání nikdy neřekl: „Jmenuji se Václav Moravec a provedu vás dnešními Otázkami.“ Stejně jako jsem neříkal Otázky Václava Moravce. Bránil jsem se tomu, protože jsem tvrdil, že to bude vypadat příliš egomaniacky.
Ani ve snu mě na podzim roku 2003 nenapadlo, že dříve či později budou v Radě České televize lobbisticko-političtí pohůnci typu Pavla Matochy, Xavera Veselého a další, kteří budou říkat, že Václav Moravec si zprivatizoval Českou televizi.
Tehdejší generální ředitel Jiří Janeček byl první šéf České televize, kterého jste zažil. Jaký byl?
Lidský, kolegiální a vnímavý. Tuším, že po dvou třech měsících, kdy jsem se stále v pozici televizního moderátora necítil příliš komfortně, jsem za Jirkou Janečkem přišel říct mu, že nevím, jestli to vlastně chci dělat. A Jirka, který je dlouholetý televizní profesionál, pro svou přirozenost byl také oblíbeným moderátorem Událostí, mi tehdy dal dobrou radu: „Musíte udělat pche.“ To je věta, na kterou si vzpomínám dodnes. Říkal jsem mu, že se v tom necítím komfortně. A použil jsem sousloví, že si před kamerou přijdu jako křečová žíla, že jsem strnulý. Nerad prohrávám, takže jsem věděl, že nemůžu po čtvrtém dílu říct, že to dělat nechci. A on se se mnou začal bavit jako ten zkušený moderátor Událostí a říká: „Musíte udělat pche.“ Jako vykašlete se na to. Ta poznámka, která znamená „buďte svůj“, mi v tomhle strašně pomohla.
„Kamarát“ Babiš
Otázky se během pár let staly nejsledovanější nedělní diskusí a vy jste v nich potkával všechny, kdo v české politice něco znamenali. Andrej Babiš se ve vašem příběhu objevuje dlouho před tím, než do politiky vstoupil. Kdy jste se s ním potkal poprvé?
To je stěží uvěřitelná historka, myslím, že to byl rok 2006, kdy exprezident Václav Havel slavil sedmdesátiny. Babiš tehdy ještě nezakládal ANO, věděl jsem o něm, že má Agrofert, dělal jsem v Otázkách kauzu privatizace Unipetrolu, která s Babišem úzce souvisela. Generálním ředitelem ČT byl Jiří Janeček a Václavu Havlovi jsme nesli dárek – set-top box s tím, že mu technici namontují ČT24, protože čtyřiadvacítka ještě nebyla po Praze tak digitálně pokrytá a Václav Havel by se na ni rád díval. Pak jsme šli na večeři do restaurace U Kamenného mostu a jedním z lidí, kteří nestáli frontu na Havla, nebo v ní možná patřili k prvním, byl Andrej Babiš, tehdy v doprovodu špičkového fyzioterapeuta, profesora Pavla Koláře.
Taky šli na večeři?
Pavel Kolář se znal s Jirkou Janečkem, tak se tichým hlasem zeptal: „Můžeme si k vám přisednout?“ Následovalo představování: „Dobrý den, Jiří Janeček, generální ředitel České televize. Já jsem Andrej Babiš. Já jsem Václav Moravec.“ A Andrej Babiš spustil bandurskou: „Já vás znám, vy tam na mňa dáváte tie klamstvá o tom Unipetrole.“ Prostě typický Babiš, on je ve vystupování a chování konzistentní jako nikdo. Spustila se kanonáda, mně vypadávaly oči z důlků. Je to spontánní, emocionální člověk, takže na sebe začal prozrazovat různé věci, plácal páté přes deváté. Tehdy se psalo o jeho propojení se Stanislavem Grossem z ČSSD a on mi to začal vyvracet: „Ale ja nie som kamarát Grossa, ja som kamarát Langera. Rodinný kamarát, bol som na krste jeho syna.“ Gross už byl politicky mrtvý muž, tak ho zavrhl a přihlásil se k Ivanu Langerovi, tehdy ministru vnitra. Mě ty situace baví, tak jsem provokoval a byl drzý a Jirka Janeček mě začal pod stolem kopat do kolene, ať držím hubu.
A střih: před jedním vysíláním, o mnoho let později, mi Babiš začal spílat: „Vy ste fanúšik ODSky, to o vás vím.“ Okamžitě jsem se ohradil: „Prosím vás, žádný z politiků ODS nikdy nebyl můj kamarád a na křtu jsem nikomu nebyl… nechte si to. Vy jste rodinný přítel Ivana Langera, sám jste mi to vyprávěl.“ Když viděl, že si to pamatuju, okamžitě se stáhl a přestal s tím. Tohle prostě zkouší. V tom má to klausovsko-zemanovské cosi… ale u něj je to spontánnější. Ti dva to mají jako propracovanou hru, pozurážet. Babiš to tak skutečně cítí, proto bere homeopatika na křivdu. On je ezoterik a takhle funguje.
Řízená likvidace
Na jaře 2025 jste měl na kontě dvě Radou ČT konstatovaná porušení kodexu a zvolil jste strategii, která může působit paradoxně: chtěl jste, aby o tom, kam smí Rada zasahovat do obsahu, rozhodl soud – a důtka sama o sobě soudně přezkoumatelná není, výpověď ano. Opravdu jste přišel za generálním ředitelem a řekl mu: Dejte mi důtky a vyhoďte mě?
Na jaře 2025, krátce před odvoláním, mi napsal generální ředitel Jan Souček, že se mnou potřebuje mluvit. Bylo to naše, tuším, čtvrté setkání od jeho nástupu do vedení ČT. Hance Andělové jako vedoucí dramaturgyni Otázek jsem předtím řekl: Chci to složit a poprosím ho, aby mi dal důtky. Hned po příchodu do zasedačky ředitele jsem spustil: „Můžu, pane řediteli, začít já? Vy jste pod tlakem Rady, už mám dvě Radou konstatovaná porušení kodexu, a to kvůli Fokusu a kauze Fico-Hitler… Pojďme to vzájemné trápení ukončit: jedna důtka, druhá důtka a letím. Zažaluji Českou televizi a zažaluji ji na základě kroků Rady, které jsou podle mých právníků nezákonné, jako bylo odvolání dozorčí komise v roce 2020, což konstatovaly hned dva nejvyšší soudy této země. Vznikne tak precedens, kam Rada smí a kam nesmí.“
Neděláte ze sebe trochu mučedníka? Dobrovolně si říct o důtky…
Rozhodně to nebylo mučednictví, ale pokus o budoucí ochranu. Už tehdy jsem věděl, že nechci v normalizující se televizi pod kvazipolitickou Radou pracovat. Jen jsem chtěl v rámci právního řádu nastavit linii, kam může Rada vůči jednotlivým pořadům jít a kam ne. A jinak to udělat nešlo, protože důtka sama o sobě přezkoumatelná není. Chtěl jsem se dobrat silnější institucionální opory pro tvůrce v televizi.
Co Souček?
Byl překvapen, protože měl přesně opačný návrh a ten můj ho evidentně zaskočil. Přiznal mi, co o několik týdnů později řekl i veřejně, že má od Matochovy většiny v Radě dva úkoly: zamést pod koberec miliónové škody způsobené odvoláním dozorčí komise a po Fridrichové vyhodit Moravce. Na závěr dodal: „Chci vám slíbit a podat vám ruku, že vás nevyhodím.“ Celá situace byla úplně absurdní. Vysoukal jsem ze sebe: „To je fajn, ale já už tady pracovat nechci. Nechci být u procesu zestátnění televize zevnitř, které pak dostátní politici zákonem.“ Náš rozhovor byl velmi otevřený, kdy jsme se vrátili k mému dopisu z listopadu 2023 o počátku řízené likvidace České televize. Probírali jsme, jak loajální je k němu jeho vlastní kolegium. Už tehdy bylo zřejmé, že ambice tří divizních ředitelů – Chudárka, Fridricha a Mrzeny – jsou dalším faktorem, který urychlí jeho pád. Tlak na něj byl soustředěný, k čemuž hlavní měrou přispěly jeho vlastní přešlapy. Ale uvnitř už začal boj s pomocí lobbistů a politiků, který z trojice divizních ředitelů jej nahradí. Byť by tou důtkou vyřešil vlastní trápení, mohl mít odfajfkováno a všichni by byli svým způsobem spokojení, odmítl to udělat. Dodnes lituji, že jsme se nedohodli na mém odchodu.
Součka Rada v květnu 2025 odvolala a v listopadu přijala usnesení, že dlouhodobé nezvání předsedy parlamentní strany považuje za možné narušení demokratické soutěže. Nový ředitel Hynek Chudárek slíbil nápravu: do Otázek měl přijít Tomio Okamura. V lednu 2026 pak Petr Mrzena odvolal Hanu Andělovou, dramaturgyni Otázek a vaši nejbližší spolupracovnici. Vy jste to tehdy veřejně nazval hanebným řešením v bolševickém duchu. Jak velký vliv mělo vaše okolí na rozhodnutí odejít?
Oddálilo ho. Oddálilo. Chtěl jsem to složit, když odvolali Hanku Andělovou. A Hanka tehdy navrhla řešení: „To by vypadalo, že seš uraženej a že nechceš odvysílat Okamuru. Ty to musíš odvysílat. Přesně tohle by Michal Kubal a Petr Mrzena začali zmiňovat, že porušuješ základní novinářské principy, že jsi neprofesionál, že nechceš Okamuru odvysílat, protože to od začátku bylo osobní.“ Když řekla, ať nespojuji její osud se svým, věděl jsem, jaké budou následující týdny: Diskusi odvysílám a záhy odejdu, protože princip Okamurovy samoobsluhy byl dokonán. Redakční autonomie v Kodexu České televize neplatí, když kvazipolitická Rada dá ultimátum, na které vedení zpravodajství a publicistiky ochotně přistoupí.
Osmého března 2026 usedl v Otázkách po devíti letech Tomio Okamura. Jak jste se na to vysílání chystal?
Měl jsem nachystány dvě verze scénáře. V jedné byla příprava na útočného Tomia Okamuru: tam ten sestřih útoků z Poslanecké sněmovny a věta: „Pane předsedo, chcete-li využít prostor, který byl zjednán k nápravě na základě nezákonného tlaku Rady České televize a generálního ředitele, k tomu, abyste opakoval, co jste říkal v Poslanecké sněmovně, prosím, využijte ho.“ Nakonec to dopadlo opačně. Jel jsem podle varianty dvě: Neútočný Okamura. Došlo na Markétu Šichtařovou, kterou nakonec ve vysílání potopil, na to, že byl usvědčen ze lži v souvislosti s BMW předsedy sněmovny, i na to, čeho se dopouštěl vůči Markétě Pekarové Adamové.
Mrzí vás, že nedošlo na ten první scénář?
Ne. Myslím, že jsme to s Okamurou oba ustáli se ctí. Já jsem prokázal, že to nikdy nebylo osobní, a on ukázal, že má zásadní vliv na minulý i budoucí chod České televize přes Radu ČT, což potvrdila dovolba radních v červnu 2026. Jediné, co mě mrzí: že jsem nebyl schopen kolegům novinářům, ať už zevnitř, nebo zvenčí, lépe vysvětlit, že šlo o principy a že imploze České televize bude pokračovat.
V závěru toho vysílání jste oznámil, že po dvaadvaceti letech v České televizi končíte. Někteří namítali, že jste televizi opustil ještě před finálním bojem.
Ne. Imploze ČT, o které se tady dlouze bavíme, přispěla k tomu, že jsem věděl, že tam pro mě osobně není co zachránit. Radní, kteří podle mého názoru porušovali zákon, měli cestu umetenou oportunistickým a konformním managementem po roce 2023, což se později znovu ukázalo: začali řešit statistiky zastánců a odpůrců. Tedy to, co Pavel Matocha začal uplatňovat vůči Hyde Parku Civilizace, než v Radě skončil. A management, který chce kvůli zachování svých platů adaptovat televizi na nové pořádky. Plus má únava z vnitřních bojů, kdy si říkáte: od ředitelů nevidím leadership, nechci dál v takové instituci zahnívat.
Jak tu periodu vlastně nazvat? Odešel jste koncem začátku, nebo začátkem konce?
Odešel jsem v průběhu konce.
Po odchodu z České televize jste založil vlastní mediální projekt Moravec.cz, kde dál vedete nedělní debatu, rozhovory a další pořady. Chodí k vám politici vládních i opozičních stran. Je někdo, koho z principu nepozvete?
Jindřich Rajchl.
Proč?
Protože je nácek. A žurnalistika nemá sloužit náckům.
Čekal bych, že to bude Okamura…
Ne. I naše miniredakce mě přátelsky mučila, jestli nezačneme Okamurou, že bychom pokračovali v té „přátelské debatě“ Okamura, Němcová, Pekarová, Vondráček.
Fakta na prvním místě
Přemýšlím, jak to celé uzavřít. Ptát se, co bude dál, nemá smysl, to neví nikdo.
Naštěstí. Myslím, že osud nebo ten nahoře, který nás převyšuje, je spravedlivý. A skvělé je, že s holým zadkem jsme na tento svět přišli, s holým zadkem odejdeme, a jediné, co máme, je pověst. A jistota toho, že nás pak bude hodnotit někdo z odstupu. Že se nebudeme hodnotit navzájem kvůli účelovým hrátkám, které mezi sebou hrajeme, a nebudeme cítit ani příkoří, protože to hodnocení vznikne v dlouhé časové perspektivě. Pokud však vůbec budeme hodnoceni a nezapomene se na nás. Protože jsme možná byli pouze jednou epizodou, kterou ani nikdo nezaregistroval. Budoucnost řekne: On si to vůbec nezprivatizoval, tu televizi. Kdo to byl? On tam dělal nějaký pořad?
Máte jenom pověst… Mně vždycky přišlo, že jste na tu pověst příliš nedbal, ve smyslu: ať si lidi říkají, co chtějí.
To jsou dvě různé roviny. Neudělej rodině ostudu – je ta první a hlavní. V té dlouhodobé perspektivě, že vám nejbližší nepřijdou naplivat na hrob, protože si vyhodnotí: Měli jsme ho rádi, držel rodinné hodnoty a neudělal ostudu rodu Moravců, který je ukotvený v Orlických horách. Na tomhle mi opravdu záleží, ne na tom, co kdejaký navedený hlupák bez opory ve faktech napíše na pseudokonzervativním webu nebo na sítích.
S blízkými lidmi se můžeme lišit v pohledu na ideologie a na to, jak se podílejí na formování společnosti. Ale v základních principech humanismu, v tom, co v souvislosti s kodexem televize, ústavou a polistopadovým vývojem považuju za důležité, tam je shoda. A pak je tam ten časový odstup: co po nás zůstane? Je to krásné… jenom ten nápis na hrobě, že jste vůbec žil, ten snad někdo bude udržovat…
Anebo ten nápis na webu Moravec.cz.
Nápis „Fakta na prvním místě“ zůstane, ale Moravec.cz se dříve, než odejdu do penze, musí přejmenovat.
Nemá to být životní odkaz?
Ne. Aby někdo v českém prostředí zaměňoval odkaz za budování kultu osobnosti? To nemám zapotřebí, své už jsem si v životě dokázal. Doufám, že se mi v následujících deseti letech podaří stát u zrodu mediální značky, která bude inovativní. Až zesílí, udělá se jenom rebranding a někde na webu bude, že to zakládal člověk, který po jedenadvaceti letech odešel z České televize. V rámci našich porad tomu skvělému týmu říkám: Tak doufám, že až to začne vydělávat, budete spolumajiteli vy a pojmenujete to úplně jinak a mně budete posílat na penzi aspoň těch deset tisíc. Na konci května jsem začal budovat vlastní penzijní připojištění.
