Při stavění z kostek LEGO je ze mě pozorný stavitel a vnučka mi šéfuje, říká herečka Jana Paulová

Paní Paulová, diváci vás znají především z komediálních rolí. Vaše herecká dráha ale začínala docela jinak. Jak se stalo, že jste se přeorientovala veskrze na humorné role?

Já jsem vystudovala DAMU a své první role hrála v Semaforu. Pak jsem ale v Městských divadlech pražských přešla k vážným dramatům – hrála jsem například Lavínii v O'Neillově hře Smutek sluší Elektře a spoustu dalších. Když jsem ale hrála takhle těžkou dramatickou postavu a od rána v sobě shromažďovala negativní věci, abych je pak večer vyhrnula na nebohé diváky, řekla jsem si, že to takhle v životě nechci. Primární pro mě je, aby lidi z divadla odcházeli šťastní, a ne ještě zoufalejší, než přišli. Dokonce jsem měla asi tříletou pauzu, kdy jsem úplně opustila herectví a důsledně jsem všechny role odmítala. Asi jsem si tehdy potřebovala v hlavě srovnat, proč to vlastně dělám. A když dnes třeba vidím v první řadě nějakého otráveného pána, který chtěl raději koukat na fotbal než jít s manželkou do divadla, a za chvíli se směje tak, že mu tečou slzy, vím, že měla moje práce smysl.

Působíte velmi svěže a mladistvě, i když jste nedávno oslavila sedmdesátku. Jak vlastně vnímáte svůj věk a slovo „senior“?

Moje hlava stárne výrazně pomaleji než tělo, a tak si musím připomínat, kolik mi skutečně je a z jakého úhlu mě lidi vidí. Jsem často mezi mladými lidmi, a i když se ke mně třeba ze začátku chovají, s nějakým respektem souvisejícím s mým věkem, velmi rychle pochopí, že to opravdu není nutné, protože jsem na tom podobně jako oni.
Když si uvědomím si, že jsem vlastně senior, přijde mi to divné, a tak v sobě řeším dilema, jestli mám vnímání sebe a světa předělat do čísla v občance, nebo to nechat přirozeně tak, jak to cítím. Zatím vyhrává to nastavení v hlavě.

Jste známá i svým aktivním přístupem k pohybu. Jak se udržujete v kondici?

Já jsem sportovala celý život – i když dost nesystematicky. Vyzkoušela jsem velkou spoustu různých sportů, a i proto si myslím, že moje tělo pořád drží pohromadě. Lezla jsem po skalách, lyžovala, jezdila na koni, potápěla se, hrála jsem tenis – ten dokonce závodně. Nikdy jsem sice nic nevyhrála, ale o to s větším zápalem jsem to dělala. Hýbat se snažím pořád, ale už opatrněji, protože začínám být „rozbitnější“. 

Před dvěma lety jste se účastnila i oblíbené populární soutěže Stardance. Jak jste to celé zvládala?  

Samozřejmě, že to byla velká fyzická zátěž a tehdy mě opravdu bolelo úplně všechno. Tělo mi prostě ukazovalo, že má svoje limity. Já ale tehdy zjistila, že i tyhle limity jsou jen v hlavě a vůlí a radostí z tance se dají překonat. 

Říká se, že tanec je jednou z činností, které pomáhají zlepšovat i kognitivní funkce. Cítila jste nějaký přínos v této oblasti?

S pamětí zatím problém nemám. Pořád se učím nové texty: v současné době hraju v pěti hrách, ani v jedné z nich neslezu z jeviště, takže v hlavě mám nějakých 500 stran textu. Co se týká tance, a učení se tanečních kroků, tam je důležitý pravidelný trénink. Já sice tancovala v muzikálech, ale tohle byla úplně jiná disciplína: jiné držení těla, práce s hlavou, s rukama i nohama… Ale i když byl člověk na Stardance dobře připravený, tak v přímém přenosu fungují ještě jiné věci jako je stres a únava po celém dni zkoušek. A tak se mi třeba stalo, že jsem během obtížné samby, na pár vteřin „ztratila“ svého tanečního partnera. Když jsem se v jednu chvíli otočila, on tam prostě nebyl! Stál totiž přímo za mnou, takže jsem ho vůbec neviděla. Druhou půlku tance jsem tedy odimprovizovala. Původně to měl být smyslný tanec, ale nakonec z toho vznikla scénka, kterou jsme s Robinem nazvali „panička s psíčkem”, protože za mnou pořád běhal, aby mě dohnal.… A byla moje chyba, že jsem to na sebe prozradila, protože porota si ničeho nevšimla!

Co se týká textů rolí, máte nějaký speciální recept na jejich zapamatování?

Učím se text svými slovy a jdu po obsahu a vnitřní logice příběhu. Kdyby mi pak třeba při představení vypadlo jedno slovo, dokážu ho hned nahradit a nezaseknu se. Těsně před premiérou si pak sednu a doladím to podle autora. V divadle jsem klasické „okno“ naštěstí neměla. 

Vaší velkou vášní je cestování. I tahle činnost člověka udržuje v dobrém psychickém nastavení. Kam nejraději vyrážíte?

Moje srdcová záležitost je Indie, kam se opakovaně vracím. Jezdím tam sama, protože se tak dostanu opravdu blízko k místním lidem. Pozvou mě i k sobě domů, leckdy do obyčejné chatrče, pohostí mě, a já se dozvím, jak žijí a čemu se smějí i čím se trápí. Vždycky mě zajímali víc lidé než památky, takže třeba Taj Mahal jsem viděla asi až při sedmé návštěvě Indie.
Procestovala jsem i Severní Ameriku od východu na západ a zpátky, tehdy ještě jako studentka dálkovým autobusem Greyhound za neuvěřitelných 30 dolarů. Prošla jsem také kdysi Himaláje – dost možná jsem byla první česká herečka v takových výškách – někdy jsem si tak připadala jako Hanzelka a Zikmund.
Ale na takové ty běžné dovolené jezdím moc ráda s celou rodinou. Kvůli vnučkám, které mám dvě, volíme spíš ty bezpečnější oblasti. 

Na tiskové konferenci uspořádané v souvislosti s iniciativou LEGO Půlhodinu pro rodinu jste mluvila o tom, jak si se starší pětiletou vnučkou hrajete a jak vás to nabíjí…

Ano, obvykle se spolu zavřeme v pokoji a já se nechám úplně vtáhnout do jejího dětského světa, žiju uvnitř těch příběhů. Musím říct, že je to nesmírně obohacující a fascinující. Ona má neskutečnou fantazii a kreativitu – dokáže přestavět celý dům, třeba ze sedačky v obýváku udělá za pomoci dek bunkr a podobně. A já jí v tom nechávám úplně volnou ruku.
Jindy zase stavíme třeba právě ze stavebnice LEGO. Na tom je zase nejúžasnější výměna rolí.  Já nejsem typ radící babičky, a při stavění se ke mně vnučka chová jako k nezvedenému dítěti a doslova mi šéfuje. Ona je v tu chvíli hlavním tvůrcem, já jsem jen takový „poslušný stavitel“, který jí pomáhá přimáčknout dílky, když na to ještě nemá dost síly v prstíkách. Protože já sama odjakživa nemám ráda návody, vede mě i celým procesem – počítá kostičky, vysvětluje mi, co kam patří a ukazuje, co dál. Obě nás to moc baví.

Vaše vnučky jsou bilingvní, vyrůstaly v cizině. Jak se vám na dálku daří udržet pevné rodinné vazby?

Dcera sice žila několik let s rodinou v Británii, ale celou dobu jsme se velmi často navštěvovaly. Vnučka ve svém věku absolvovala desítky přeletů – díky tomu jsme nikdy nepřestřihly pomyslnou pupeční šňůru. Společně  jsme strávily i nedávné letní prázdniny. A jak se nám to daří udržet? Je to jednoduché – základem všeho je láska. Láska a zájem.

O iniciativě mezigeneračního propojování (Elpida a společnost LEGO)

Jana Paulová se stala patronkou mezigenerační iniciativy, která odstartovala v červnu 2026 pilotním workshopem v Praze. Cílem spolupráce společnosti LEGO a neziskové organizace Elpida je propojit prarodiče s vnoučaty u jednoho stolu a odvést je od obrazovek telefonů ke smysluplné činnosti. Projekt vychází z konceptu LEGO Půlhodinu pro rodinu, podle níž i 30 minut společného stavění denně významně posiluje rodinné vztahy. Podle studie LEGO Play Well 2026 93 % dětí vnímá hru jako prostředí, kde mohou být samy sebou.

Hlavní přínosy mezigenerační hry zjištěné při workshopu:

• Proměna rolí: Senioři přicházejí často jen jako doprovod, ale rychle se stávají aktivními staviteli. Vnoučata přejímají roli průvodců a učitelů, což posiluje vzájemný respekt.
• Trénink pro mysl i tělo: Podle psycholožky Kateřiny Bohaté z Linky seniorů Elpida stavění z kostek LEGO podle vizuálních návodů trénuje jemnou motoriku, soustředění, orientaci i paměť.
• Podpora aktivního stárnutí: Ředitel Elpidy Jiří Hrabě zdůrazňuje, že kvalitní mezilidské vztahy a smysluplný čas s rodinou jsou pro psychickou pohodu seniorů stejně důležité jako vzdělávání či pohyb.