Literární ceny jsou tak trochu cirkus, soudí anglista Petr Onufer. Nobelistka Carsonová vyšla díky němu v češtině
Kanadská básnířka, esejistka, překladatelka a klasická filoložka Anne Carsonová (* 1950) včera získala Nobelovu cenu za literaturu za rok 2026. Švédská akademie ji ocenila „za odvážné a vynalézavé dílo, které v hravém dialogu s klasickou tradicí vytvořilo nové formy pro současnou literaturu“. O Anne Carsonové a jejím ocenění jsme na Frankfurtském knižním veletrhu hovořili s anglistou Petrem Onuferem (* 1976), mimochodem autorem nového knižního rozhovoru s profesorem Martinem Hilským s názvem Vykloubený čas. Právě Petr Onufer, mj. překladatel díla Josepha Conrada, T. S. Eliota, Williama Faulknera, Jacka Kerouaca, Dona DeLilla nebo Michaela Chabona, inicioval loňské české vydání její nejznámější sbírky Autobiography of Red z roku 1998 v češtině v prestižní a výběrové Edici angloamerických básníků nakladatelství Argo. A není to v této Onuferově edici první autorka, která po českém vydání obdržela vůbec nejvyšší literární ocenění.
„Autobiografii rudé, patrně nejznámější knihu této dlouholeté čekatelky na Nobelovu cenu za literaturu, přeložil básník Tomáš Gabriel a vydalo ji Argo,“ napsal v Reflexu č. 7/2026, v rubrice Báseň týdne, literární kritik Kryštof Eder s tím, že vydání básnického díla je málokdy událostí, ale o prvním českém překladu Anne Carsonové takto hovořit lze. „Invenční aktualizace mýtu, queer Bildungsroman, román ve verších – o Autobiografii rudé se hovoří všelijak a žádné označení toto dílo zcela neobsáhne. O významu Anne Carsonové svědčí i to, kolik důležitých literárních postav se na ni odvolává, od Oceana Vuonga po Maggie Nelsonovou.“
Rodačka z Toronta je, jak uvádí její český nakladatel, pravděpodobně nejuznávanější žijící anglofonní básnířkou. Ve svém básnickém a literárněvědném díle se zaměřuje na starověké Řecko. Vydala osmnáct knih, překládala Euripida, Sofokla, Aischyla či Sapfó. Ve svých textech stírá hranice mezi poezií, prózou a esejistikou, její kniha Decreation je částečně operou, často experimentuje i s grafickým konceptem knih. V roce 1998 získala Guggenheimovo stipendium a v roce 2002 Cenu T. S. Eliota. Předseda nobelovského výboru Anders Olsson její tvorbu charakterizoval jako setkání „filologovy posedlosti slovy“ a „básníkovy touhy po novém významu“. Carsonová dlouhodobě rozrušuje hranice žánrů i vysokého a nízkého, rozbíjí samozřejmost vyprávění a ukazuje, že literatura může být zároveň přesná, neklidná, erudovaná i překvapivě intimní. Sama autorka po oznámení reagovala lakonicky: „Zdá se mi to trochu šílené.“
Petře, proč jste se v Argu rozhodli vydat Anne Carsonovou?
Jednu z nejoriginálnějších a nejvlivnějších anglicky píšících autorek současnosti? To nebylo těžké rozhodování; je to jednoduše velká básnířka, nejen její Autobiografie rudé je skvělá poezie. V Edici angloamerických básníků se snažíme vydávat výhradně velké básníky, ať už mrtvé, nebo živé. Anne Carsonová se už za svého života stala tím takzvaně kanonickou básnířkou. Její dílo stojí na tradici a dokonalé znalosti historie a mytologie, a zároveň je natolik sdělné a přístupné, že jej lze číst i bez znalosti oné tradice. Její poezie je mimořádně silná, a když se s ní člověk jednou seznámí, propadne jí – ostatně mám pocit, že u velkých básníků to nelze jinak. Jako když si poslechnete Milese Davise – těžko mu můžete nepropadnout, když si jeho hudbu poslechnete pořádně.
Kolik takových lidí je, co si doposud poslechlo Anne Carsonovou pořádně? Jak se její knížka v češtině prodává?
Není to nikterak strašné. Když jsem dnes dostal zprávu, že právě tahle autorka získala Nobelovu cenu, naskočila mi identická situace, kdy Nobelovu cenu dostala Louise Glücková. Její Noc věrnosti a ctnosti jsme vydali v téže edici v roce 2017; za čtyři roky se této její sbírky prodalo nějakých 284 kusů. Roku 2020 ovšem dostala Nobelovu cenu a za týden jsme doprodali zbytek nákladu, čtyřnásobek původních prodejů. Což je komické, protože ona se přes noc nestala lepší autorkou, jen se na ni víc zaměřila světla reflektorů. Autobiografie rudé, lyricko-epické adaptace starořeckého mýtu o Geryonovi – okřídleném rudém netvorovi, kterého Héraklés zabije v rámci svých bájných skutků – se za rok od vydání prodalo určitě víc, ale taky to samozřejmě nejsou žádná velká čísla, třeba pět set výtisků. Tak teď se náklad, doufám, doprodá, případně připravíme dotisk. Doufám, že se nám pak díky Nobelově ceně a vzedmuté vlně popularity povede vydat ještě nějakou další její sbírku.
Edice angloamerických básníků, kterou vedete, je spíš záležitostí prestiže a lásky ke knihám, než prostředkem k výdělku…
To určitě ano, a zároveň je třeba říct, že je jednou z věcí, které mě naplňují optimismem a nadšením. A to po nakladatelstvích pracuju přes dvě dekády a člověk za ta dlouhá léta okorá a zcyničtí. Ta edice si ani prodejně nevede špatně, ba naopak, většina básnických sbírek Argu vydělala i nějaké peníze. Eliotovy Pusté země (již Petr Onufer roku 2022 znovu přeložil do češtiny; pozn. K. K.) nebo Ginsbergova Kvílení, což už je několikáté vydání, jsme prodali opravdu mnoho, stejně jako dávno vyprodané knížky Ariel Sylvie Plathové nebo Knihy haiku Jacka Kerouaca (v Onuferově překladu vyšla roku 2019; pozn. K. K.).
Potenciální dotisk Carsonové je třeba připravit co nejdříve. Budou v předvánočním přetlaku zakázek, který právě v druhé půli října a v listopadu vrcholí, volné termíny v tiskárnách?
Přiznám se, že nevím. Jakmile jsem se o Nobelově ceně pro tuto autorku dozvěděl, volal jsem z Frankfurtu do Arga a zjišťoval, jestli máme kapacitu na dotisk. Kolegové to také honem nevěděli, nyní se skutečně finišuje vánoční trh, takže je ve hvězdách, jestli to někde dokážou rychle dotisknout do Vánoc. Na skladě nyní můžeme mít nějakých tři sta kusů a ty velmi rychle zmizí.
Co jste si pomyslel, když jste zjistil, že vaše oblíbená literátka vyhrála? Byla mezi favorizovanými už v roce 2019 a od té doby její jméno nefigurovalo v sázkových kancelářích až tak vysoko…
Překvapilo, mě že tu cenu dostala tak brzy po Louise Glückové, protože do jisté míry zaujímají podobný přístup k jazyku, k poezii, ke světu. Jsou to podobné autorky a komise se většinou snaží o diverzitu, střídání genderů, geopolitických regionů, forem, žánrů. Jenže ocenění v literatuře, to je velmi zvláštní věc. Literární ceny jsou tak trochu cirkus, zvlášť ta nejprestižnější. Nobelova cena z hlediska věčnosti neznamená vůbec nic. Tolik velkých autorů ji nedostalo! Graham Greene třeba, z našich pak Karel Čapek, který byl mockrát nominován. Její udělení je shodou mnoha okolností. Obchodně či reputačně vzato je to skvělá záležitost, kupci a čtenáři na nobelovku slyší, ale tím to hasne, z literárního hlediska vlastně nemá hodnotu – čím je dílo lepší, že dostalo Nobelovu cenu? Ničím. Podobně jako soutěže krásy je to také do jisté míry politická věc. Jedna z prvních myšlenek, které mě nad včerejším oznámením laureátky Nobelovy ceny za literaturu napadaly, byla, že dnes by cenu nedostal americký básník nebo básnířka, ale kanadští ano, protože to je jakési gesto podpory Kanadě, která je pod strašlivou palbou nesmyslů ze strany trumpovských Spojených států amerických. Trošku to nadsazuju, ale i tohle uvažování určitě hraje při rozhodování poroty roli. Což nic nemění na tom, že Anne Carsonová je opravdu velká básnířka a kněžna anglofonní poezie, která umí věci, které neumí jen tak někdo. Přitom její poezie je dost mainstreamová v tom smyslu, že čerpá z antických klasiků. To v anglicky mluvícím světě není nic převratného, oni opravdu jsou velká imperiální civilizace, která se k Řekům a Římanům dodnes poměrně organicky vztahuje. Navíc tohle téma teď frčí, zejména po filmové Odyssee Christophera Nolana. Vůbec bych nebyl překvapen, kdyby si pár porotců zašlo na Nolana do kina a řekli si: Aha, ty podobně laděné sbírky té kanadské básnířky by mohly být zajímavé!
