Nositel Nobelovy ceny za literaturu Abdulrazak Gurnah: Dostat cenu přece není špatné, ne?
ABDULRAZAK GURNAH (77), britský spisovatel tanzanského původu a bývalý akademik, je po Mariovi Vargasi Llosovi, Hertě Müllerové a Olze Tokarczukové dalším z držitelů Nobelovy ceny za literaturu, které k českým čtenářům pozvalo vedení Světa knihy. Po Ráji a Dozvucích letos v překladu Raniho Tolimata vyšla taky Krádež. V rozhovoru, který si přečtete v Reflexu č. 23/2026, si povídáme nejen o literatuře, ale také o těžkostech emigrace a tlacích po získání nejvyššího literárního ocenění. Zde najdete několik bonusových otázek a odpovědí.
Píšete anglicky, ale vaší mateřštinou je svahilština. Napsal jste někdy něco svahilsky?
Jen dopisy matce. Spisovatel si nevybírá jazyk jen na základě toho, co je mu přirozené. Vybírá si jej intuitivně, musí se v něm dobře cítit, musí s ním spojit svou imaginaci. Představte si to jako sport – taky si nemůžete říct, že budete skákat do výšky, je potřeba, abyste na to měli uzpůsobené tělo. Podobné je to se psaním. Na to, abyste byli spisovateli, nestačí vášeň, zkušenosti, ambice, potřebujete něco speciálního – a jen stěží ovlivníte, zda to máte, nebo ne. A lidé, kteří to mají, si často nemohou vybírat, jakým jazykem budou psát.
Rád uvádím příklad Josepha Conrada. Jeho mateřštinou byla polština, ale od dětství mluvil taky rusky a francouzsky, protože každý polský aristokrat mluvil francouzsky. Když v devatenácti poprvé opustil Polsko, přidal se k francouzským námořním obchodníkům, protože mluvil francouzsky. V určitou chvíli se však dal k britským námořním obchodníkům a začal psát anglicky. Proč? Angličtina nebyla jeho mateřština, nebyl to ani druhý, a dokonce ani třetí nejpřirozenější jazyk – ale psát anglicky pro něj nejspíš bylo pohodlné.
Vaše romány začaly být do češtiny překládané až po nobelovském ocenění. Předpokládám, že se to netýká jen češtiny. Jak po roce 2021 stoupl ve světě zájem o vaše knihy?
Cena má samozřejmě globální dosah a sledují ji i mnozí lidé, které jinak literatura moc nezajímá. Literární ceny – týká se to i těch menších – přitahují pozornost, lidi zajímá, kdo cenu dostal, co je to za spisovatele. A chtějí si jeho knihy přečíst, často ve své mateřštině. Takže oceněnému začnou vycházet po světě překlady. Moje knihy byly překládané ještě předtím, než jsem cenu získal, ale překladů nebylo mnoho. Teď vycházejí v podstatě všude.
Co je pro vás důležitější, cena sama, nebo to, že teď jsou vaše knihy dostupné čtenářům po celém světě?
Obojí je důležité. Cena je uznáním vašeho díla, které každému spisovateli dodá jistotu. Dostat cenu přece není špatné, ne? A souvisí s tím i to, o čem jsme se bavili – vaše dílo se začne šířit po světě. To každého, kdo píše, těší.
Na univerzitě v Kentu jste začal působit v polovině osmdesátých let, tedy v éře thatcherismu. Jak obtížné bylo získat v této době akademickou pozici?
Velmi obtížné, jako ostatně pořád, obzvlášť v humanitních oborech – humanitní katedry mají momentálně problém vůbec fungovat. Disertační práci jsem dokončil v roce 1982 a žádná volná místa se nenabízela. První akademickou pozici jsem tak získal v Nigérii, pak jsem se vrátil a zničehonic se objevila pracovní nabídka. Zpočátku to byl úvazek na dobu určitou, na rok, ale měl jsem štěstí, že jsem nakonec mohl v Kentu působit takřka pětatřicet let.
Univerzitu jste opustil v roce 2017. Nechybí vám to?
Nechybí, cítil jsem, že je čas se posunout. Ale řekl bych, že akademická kariéra ovlivnila i mé psaní. Psaní románů a psaní akademických prací je samozřejmě zcela rozdílné, ale mluvit se studenty o literatuře, snažit se o co nejhlubší porozumění knihám jiných spisovatelů, to se bezpochyby doplňovalo s mou spisovatelskou činností. Ale pochopitelně ne tak, že bych si něco přečetl a řekl si: „Páni, to se povedlo, zkusím to taky.“
Hádám tedy, že jste nebral učení jako způsob, jak zůstat co nejblíž literatuře, a tedy psaní. Bylo pro vás stejně důležité jako samotná tvorba?
Ano, chtěl jsem učit na univerzitě a psát, dvě rozdílné činnosti, které si nepřekážely, nevylučovaly se. Ostatně první román jsem publikoval v roce 1987, tou dobou už jsem působil jako akademik celkem dlouho.
Ale dopsal jste jej o mnoho let dříve…
To je pravda, cesta k jeho však vydání byla dlouhá. Ale nepředstavujte si, že bych seděl na místě a čekal, až mi knihu někde vydají. Po každém odmítnutí z nakladatelství jsem román mírně upravil. Celý proces zabral dohromady asi dvanáct let – nemůžete lidi nutit, aby vydali vaši knihu. Taky jsem dělal další věci, učil jsem, založil jsem rodinu a tak dále. Napsal jsem druhou knihu. A nakonec jsem měl napsanou i velkou část třetí knihy v době, kdy se moje prvotina připravovala k vydání.
Rozhovor s Abdulrazakem Gurnahem si přečtete v Reflexu č. 23/2026.
