Polovina domácností nemá zdroj nezávislý na síti. Při přípravě na blackout Češi zapomínají na tři věci
Mobilní vysílače zmlknou do několika hodin, karty přestanou fungovat v první minutě a lidé v panelácích zůstanou bez vody. Když přijde plošný výpadek proudu, stát s občanem téměř nemá jak mluvit. Jan Paťawa čtyři roky vedl oddělení strategické komunikace Ministerstva vnitra. Toto klíčové pracoviště pro krizovou komunikaci současná vláda zrušila a jeho agendu převzalo tiskové oddělení. Dnes Paťawa vede nezávislý Institut pro krizovou komunikaci KRIT.
„Krizová komunikace ale není PR,“ varuje expert. Jak jsme připraveni na kolaps, v čem selháváme a proč je nejlepší zbraní proti krizi obyčejná sousedská výpomoc?
Představme si scénář, kterého se mnozí děsí: nastane plošný blackout. Mobilní sítě i internet vypadnou během několika hodin. Jakým způsobem krizové orgány státu plánují komunikovat s občanem, když selžou všechny běžné kanály? Funguje ještě vůbec systém sirén nebo analogové vysílání?
Prakticky jediná cesta, která po pádu mobilních sítí spolehlivě dovede informaci od státu k lidem, je rádio – a to jen tam, kde mají doma přijímač na baterie. Blackout totiž ve skutečnosti není krize elektřiny, ale krize informací.
Baterie mobilních vysílačů mají sice teoreticky vydržet zhruba šest hodin, ale například při loňském výpadku 4. července v Ústeckém a Libereckém kraji signál mizel už po dvou hodinách. Od čtrnácti hodin se tam nešlo dovolat vůbec, místy ani na záchranku. Delší plošný výpadek než těch pět hodin za letního dne jsme u nás zatím nezažili. Stát v té chvíli okamžitě přišel přesně o ty cesty, kterými lidem říká, co mají dělat – a vzniklé prázdno okamžitě zaplnily divoké výklady o Green Dealu, Putinovi nebo hořící elektrárně.
Existuje vůbec nějaký funkční krizový plán, jak toto informační vákuum prorazit?
Plán na papíře vzniká. Analytická zpráva Ústředního krizového štábu navrhuje aktualizovat pravidla informování obcí a krajů a vytvořit metodiku komunikace mezi orgány krizového řízení podle standardu NATO PACE. Větší část těchto opatření ale řeší spojení mezi úřady, ne s občanem. Rádiové sítě záchranářů sice 4. července držely, přesto některé kraje a obce nedostaly první informaci o příčině a délce výpadku včas a krizoví pracovníci ji museli zmateně sbírat z médií a sociálních sítí.
K samotnému občanovi vedou v zásadě jen tři cesty. Sirény fungují jen tam, kde jsou moderní elektronické, protože mají vlastní záložní napájení; staré rotační bez proudu mlčí. V Praze se 4. července varovný systém nepoužil, což bylo nejspíš správně – nebylo totiž lidem co nařídit. Siréna navíc sama o sobě znamená jen „zapněte si rádio“.
A co technologie přímo v mobilech, jako je varování přes takzvaný cell broadcast?
To se sice připravuje, ale při blackoutu žije jen tak dlouho, dokud fungují samotné vysílače. Takže zbývá rádio. Český rozhlas podepsal 15. září memoranda se záchrannými složkami, má scénář pro blackout a slibuje první ověřenou informaci do 13 minut od ohlášení složkami IZS. Na straně rozhlasu je tedy rychlost vyřešená.
Kde je tedy slabina?
Pomalý bývá krok před tím: než se rozhlas od krizového řízení vůbec něco dozví. Rozhlas má sice v budově na Vinohradské vlastní agregáty a náhradní studia v regionech, ale jak dlouho vydrží samotné vysílače, to je otázka na Český rozhlas a České Radiokomunikace a stojí za to ji položit. A pak je tu poslední článek řetězu: přijímač na baterie. Ten má podle šetření STEM pro Ministerstvo vnitra z listopadu 2025 doma jen 41 % domácností. Ostatním zbývá autorádio.
Přitom analogové vysílání na FM běží, dokud mají vysílače proud. Pro digitální DAB+ teď Český rozhlas s Českými Radiokomunikacemi zkouší varování, které dokáže samo zapnout přijímač i v pohotovostním režimu.
Zásadní otázka k přežití: Jak jsou na rozsáhlý výpadek připraveny nemocnice, vodárny, čističky nebo zásobování potravinami? Kde v Česku leží to vůbec nejslabší místo krizového plánování?
Nejslabší místo české přípravy není technika, ale odpovědnost: v krizi totiž musí vědět, co dělat, firmy, obce i domácnosti – ne jen jedna z těch tří složek.
Ukážeme si to na příkladu. V Děčíně kupovaly loni 4. července kuchařky domovů pro seniory a podobných pobytových zařízení klientům rohlíky ve večerkách, protože zařízení neměla agregát ani plán sladěný s městem. Většina nemocnic a záchranné složky přitom na agregáty přešly a akutní péči udržet dokázaly.
Jenže delší výpadek stojí a padá s naftou pro agregáty a plán jejího průběžného doplňování stát teprve připravuje; analýza má termín až v prosinci 2026. V Ústeckém kraji tehdy vystačily zásoby paliva v části zařízení jen na několik hodin a v některých nemocnicích nebyly na záložní zdroj napojené ani přístroje jako CT nebo rentgeny.
A co základní životní potřeby – voda a jídlo?
V Praze zůstalo téhož dne bez vody 203 000 odběratelů a 14 čistíren a čerpacích stanic odpadních vod stálo, protože záložní zdroje zatím nemají. Řada obchodů a čerpacích stanic se zavřela během minut – a to včetně stanic, které patří do kritické infrastruktury, a s výpadkem proudu tedy počítat mají. Sklady potravin zase stojí na dodávkách „na poslední chvíli“ a na chladicím řetězci, který bez proudu vypadává od první minuty. Při cvičení platformy PřipravmeSe! má výrobce suroviny zhruba jen na den a půl výroby.
Technika se dá ale dokoupit. Kde leží hlavní problém?
Technika jde koupit, ale tři zásadní slabá místa jsou úplně jinde. Zaprvé, firmy si neuvědomují svou odpovědnost. Běžná čerpací stanice nemá záložní zdroj, obchod neumí prodávat bez elektronické pokladny, operátor má baterii na šest hodin. Nikdo z nich zákon neporušil, jen se málokdo ptal, kdo na něm v krizi reálně závisí.
Samosprávy pak nejsou připravené mluvit s lidmi, když se něco pokazí. V šetření oddělení strategické komunikace Ministerstva vnitra mezi 59 obcemi po povodních 2024 mělo podrobný komunikační plán jen 34 % z nich. Pětina doslova improvizovala a 43 % obcí nedostalo od státu podklady pro komunikaci s lidmi. Pokyny přitom chodily do datových schránek – jenže při blackoutu se k nim obec bez proudu nedostane. Obce to samy vědí: 86,5 % z nich stojí o školení krizové komunikace.
Lidé sice informace mají, ale nepropsaly se do činů. Příručku „72 hodin“ dostalo 5,2 milionu domácností a povědomí vzrostlo. Podíl těch, kdo se opravdu připravují, však zůstal na 27 %. Není to jen české selhání – švédské vyhodnocení obdobné kampaně naměřilo posun z 30 na 31 %. Brožura otevřela dveře, ale projít jimi lidi naučí až nácvik, ať ho dělá kdokoli, třeba obec sama.
Inspirujeme se v tomto vůbec v zahraničí?
Berlínská expertní komise po lednovém čtyřdenním výpadku navrhla svěřit připravenost celého města jedinému gestorovi, který ji koordinuje a vyhodnocuje, ale zásahu nevelí. Dala si cíl zvládnout deset dní bez vnější pomoci do roku 2029 a napsala, že to stojí peníze. Metodiky Česko má, ale jednoho odpovědného člověka ani částku zatím nepojmenovalo.
Co by tedy měl mít doma každý občan pro první 3 až 4 dny? A je stát schopen zabránit panice a sociálnímu neklidu, pokud výpadek přesáhne 48 hodin?
Domácnostem stačí voda, hotovost, rádio na baterie a domluva se sousedy. Stát pak nemusí krotit paniku, která z dat neplyne, ale mluvit dřív, než se ticho zaplní fámami.
Při přípravě obvykle chybí tři věci: voda, hotovost a rádio. Mějte vodu na tři dny – na pití aspoň dva litry na osobu a den a další na hygienu. V paneláku totiž může přestat téct voda během hodin, protože bez proudu stojí čerpadla. Mějte hotovost v drobných: karty padnou v první hodině. A mějte rádio na baterie nebo na kliku – je to jediný kanál, který přežije pád sítě. K tomu patří léky na měsíc, protože lékárny bez proudu nefungují, trvanlivé jídlo bez vaření, svítilna, powerbanka a představa, čím se bude topit. Podle šetření STEM pro Ministerstvo vnitra z listopadu 2025 nemá 53 % domácností žádný zdroj nezávislý na síti – ani kamna, ani studnu, ani elektrocentrálu.
Podceňují se v praxi nějaká konkrétní rizika?
Dvě věci se podceňují. Střešní fotovoltaika bez ostrovního režimu při výpadku nedodá nic, protože střídač se bez sítě odpojí, aby neposílal proud do vedení, na kterém se pracuje; podle berlínské expertní komise to v lednu platilo pro zhruba 95 % tamních instalací. A generátor nebo vařič v bytě zabíjí oxidem uhelnatým.
Jedna věc nestojí nic a rozhoduje nejvíc: vědět, kdo ze sousedů je závislý na kyslíkovém přístroji a kdo bydlí sám, a domluvit se s nimi předem. Že si lidé při výpadcích pomáhají, patří k nejlépe doloženým zjištěním; propast bývá jen mezi ochotou pomoct a skutečnou domluvou se sousedy.
A co obavy z paniky a rabování po 48 hodinách bez elektřiny?
Panika z dat neplyne. Přehled 47 studií pro britskou vládu (Rubin a Rogers, 2019) ji při velkých výpadcích nedoložil. V nizozemském šetření po výpadku 2007 poskytla pomoc polovina dotázaných; rabování je napříč studiemi vzácné. U nás loni 4. července policie nezaznamenala žádné zásadní narušení pořádku a Berlín přečkal čtyři dny v mrazu bez oběti, kterou by úřady připsaly výpadku. Žádný z těch výpadků ale netrval déle než čtyři dny a berlínská komise sama odmítla brát svůj výpadek za měřítko.
Tři čtvrtiny domácností se nijak nepřipravují a nejčastější důvod je klid, ne strach: v témže šetření STEM 68 % lidí říká, že jim v místě bydliště nic nehrozí. Tomu klidu nahrává, že u nás bylo dosud vždycky do večera po všem.
Co nastane, pokud výpadek trvá déle?
Po 48 hodinách může přijít něco jiného: fámy tam, kde chybí informace, a hněv z pocitu nespravedlnosti, kdo dostal generátor a kdo stojí ve frontě na naftu. Lidé chtějí vědět dvě věci: co se stalo a co mají dělat. Kdo řekne i to, co neví, a slíbí, kdy se ozve znovu, udrží důvěru i čtvrtý den.
Dokáže to stát?
Technicky spíš ano: záchranné složky fungují od první minuty. Organizovaná pomoc do konkrétní ulice ale přichází v řádu dnů. A jestli stát zvládne komunikaci, stojí na otázce, kdo bude mluvit.
Oddělení strategické komunikace Ministerstva vnitra, které to na národní úrovni dělalo a které jsem vedl, zaniklo letos v dubnu. Ministerstvo vnitra říká, že roli převzalo oddělení tisku a PR, jenže komunikace v krizi není PR. Podle cvičení platformy PřipravmeSe! se situace láme třetí den: generátorům dochází nafta, vyšším patrům voda a lidem ověřené informace. Přesně tu mezeru má překlenout připravená domácnost, a to není ta s plnou spíží, ale ta, která ví, na koho přes chodbu zaklepat. Stát nemusí bránit panice, musí bránit tichu.
Jak se připravit na velký výpadek energií? Reportáž Příprava na blackout si přečtěte v novém Reflexu.
