Tenistka Strýcová: Před wimbledonským semifinále jsem brečela. Na kurtu jsem z toho vytřískala úplně všechno

Na nabídku od Českého tenisového svazu vést ženskou reprezentaci v Billie Jean King Cupu jste kývla hned?

Nekývla, nechala jsem si týden na rozmyšlenou, Důležité pro mě bylo, abychom si sedli s rodinou a řekli si, zda to dáme s dětmi, které jsou pro mě prioritou ve všem a vždycky tomu tak bude. Když mi pak partner řekl, že si přeje, abych se do toho pustila, zásadně mi v procesu rozhodování pomohl. Mám skvělou mámu, skvělou tchyni, vlastně celý tým, včetně výborné chůvy, který mi pomáhá, a jsem velmi ráda, že jsem to udělala.

Hrál ve vašem rozhodnutí roli i fakt, že tenisový svaz má nové vedení? Nebo to bylo pod vaši rozlišovací schopnost?

Asi ano. I když je šílené, co se na svazu stalo a jak dlouho se to dělo, a jsem vděčná za to, kdo ho nyní vede. Ale zásadnější pro mě bylo, že kapitánování jsem vzala po člověku, který je mi hodně blízký: po Petru Pálovi, s nímž jsem zažila neuvěřitelné momenty. Petr je pro mě důležitý člověk, v podstatě se mnou prošel celou kariérou. Stali jsme se kamarády i mimo kurt. Zároveň je to těžký úkol, převzít reprezentaci po někom, jako je on. Všechno dělal dobře, vedl ji dlouho a měl velikánské úspěchy. Vždyť je to vůbec nejúspěšnější fedcupový kapitán.

Jak velký rozdíl je, když holky vede muž, nebo žena?

V některých případech to svou roli hraje, ale hlavní rozdíl je, že jsem holka, se kterou „moje“ dnešní holky hrály. A že se znám i s těmi mladšími, potkávala jsem je v tenisových klubech, kde hrají a trénují. Myslím, že se mi v některých ohledech dokáží víc svěřit, protože vědí, že jsem si procházela podobnými zkušenostmi. A přece jen ženská řekne některé věci radši ženě než chlapovi. Na druhou stranu z vlastní zkušenosti vím, jak Petr s každou z nás jednal jinak. Jaký je skvělý diplomat a jak mu to výborně fungovalo.

Takže vždy před zápasem pětkrát Petr Pála. Každé nominované hráčce se věnoval zvlášť?

Přesně tak. Pětkrát Petr Pála! Vždycky věděl, jak se kterou z nás má mluvit v nejrůznějších situacích na kurtu i mimo něj. Opravdu to byl úžasný kapitán.

Extrémní tlak, vedro a zranění: Současné podmínky ve světovém tenise jsou dlouhodobě neudržitelné

Zajímavosti

Aktuálně figuruje sedm našich hráček v první čtyřicítce žebříčku WTA. Věděla jste už dopředu, před odletem na turnaje do Severní Ameriky, které hráčky se chystáte nominovat na finálový turnaj Billie Jean King Cupu v Číně?

Věděla. Všechny čtyři už oficiálně nominované – Linda Nosková, Kája Muchová, Kačka Siniaková a Maruška Bouzková – měly za sebou výborné výkony, včetně Wimbledonu. Navíc Linda má skvělou bilanci v BJKC, hrála i v barážích, nikdy nabídku reprezentovat neodmítla. Otazník byl jen, která bude pátá. Ve hře byly Tereza Valentová, Nikola Bartůňková a Sára Bejlek. Každá je úplně jiná. Samozřejmě že jsem sledovala jejich formu, ale stejně se nakonec většinou rozhoduju podle toho, jak to já cítím. Pro Sáru jsem se rozhodla na základě aktuální formy a zdravotního stavu hráček, které přicházely do úvahy. Je to velká bojovnice a týmová hráčka.

Během kariéry jste byla vyhlášená jako, eufemisticky řečeno, hodně hlasitá a emotivní hráčka. Když teď usedáte na lavičku, jak moc se musíte hlídat?

V některých momentech urči­tě ano. I když většinou jde o to, se kterou hráčkou na lavičce sedím. Linda Nosková je klidnější, je ve svém světě, povzbuzování moc nepotřebuje. Vím to, letos v dubnu proti Švýcarsku jsem s ní zažila zápas, kde bylo úplně všechno. Za stavu 2:1 pro Švýcarky Linda vyhrála z mečbolu. Obrovské emoce, tam jsem se musela hodně hlídat, i když se především snažím být co nejpřirozenější. Ale moc to v sobě držet nechci, to nejsem já. Takže někdy vykřiknu, dělám to automaticky. Jiné to je například s Maruškou Bouzkovou, která emoce miluje, ráda vnímá, jak ji celý tým povzbuzuje.

Nevím, zda je vhodné o tom mluvit, ale asi si určitě uvědomujete, že začínáte potenciální třetí éru československé, respektive české ženské týmové reprezentace po slavných generacích 80. let minulého a 10. let našeho století.

Asi takhle: samozřejmě jsem o všech generacích přemýšlela, jak na sebe navazovaly a pořád navazují. Jak jsme pořád až ne­uvěřitelně úspěšné. Na konci července jsem byla u toho, když svaz na Štvanici představoval hráčky, které v roce 1986, mimochodem v roce, kdy jsem se narodila, hrály to slavné finále Fed Cupu. Musím se přiznat, že mi ukápla slza, když jsem viděla Hanku Mandlíkovou a Helenu Sukovou zpátky na kurtě, na té naší Štvanici, i jakou z toho samy měly obrovskou radost. Do toho známý příběh s Martinou Navrátilovou tehdy i její letošní pozdrav ze Států. Bylo nádherné vidět, jak na poctu reagovalo publikum. Ale také si současně uvědomit, jak rychle to utíká.

Asi vůbec nejvtipněji odpověděla na nejčastější otázku po původu českého tenisového zázraku Linda Nosková před finále letošního Wimbledonu Johnu McEnroeovi: „Možná je to pivem.“ Jak si to vysvětlujete vy?

Tím, že to vždycky začíná u rodičů. Některé je máme normální, některé i hodně bláznivé. Ale obecně nevím, kde je recept, proč se u nás pořád generují takhle úspěšné hráčky. Určitě je pravda, že máme technicky skvělé trenéry, ale kde je vlastní klíč, to opravdu nevím.

Rafa: Vítězství za cenu nesnesitelné bolesti. Jak vypadá odvrácená strana jedné z největších legend tenisu?

Kultura

Někdy jde jen o jeden míček, jako v případě zmiňované letošní kvalifikace ve Švýcarsku.

Je to trochu o štěstí, jenže to k vám přijde, když je člověk připravený. Ale tolik úspěchů? Vždyť letos ve finále Wimbledonu hrály dvě Češky! Seděla jsem v hledišti a sledovala, jak na kurt nastupují naše holky, z takhle malé země. To se těžko chápe. Těžko vysvětluje. Možná že je to motivací: když jedna vyhraje, další si mohou říkat: Proč bych to taky nemohla dokázat já? Takže se možná nevědomě anebo vědomě motivují.

Zmínili jsme letošní Wimbledon, do kterého přesto, že se tam hraje striktně v bílém, výrazně vkročila móda.

Když jsem končila před třemi lety, už to trošičku nastupovalo: holky samy nebo jejich sponzoři si začali šaty vymýšlet, ale teď je to mnohem viditelnější. Až mám pocit, že na každém turnaji každá hraje v jiných střizích. Třeba Marta Kosťuk dala s Wilsonem dohromady moc hezké minimalistické šaty s krajkami, na které se dobře kouká. Na druhou stranu osobně moc nefandím tomu, v čem na kurty přichází Naomi Ósaková. To je, myslím, už přes čáru. Přece jen to je pořád sport, tak proč nastupovat v šílených hábitech, které s tenisem nemají nic společného? I když je to její věc, její rozhodnutí.

Zaznamenala jste doporučení Evropské unie, že by se kameramani měli hlídat, aby záběry sportovních přenosů nebyly zbytečně sexualizované?

Vůbec. Proč ale? Když hráčky mají pod sukní trenky? Mně tohle, co se vymýšlí, přijde jako úplné šílenství. Vlastně si ani neumím představit, jak to řešit.

Předpokládám, že jste si užívala návrat velkého tenisu na Štvanici po šestnácti letech?

Aby ne! Já tam mám jeden absolutně nezapomenutelný zážitek s Martinou Navrátilovou, jeden z největších momentů mé kariéry. Pamatuju si to jako dneska: bylo mi devatenáct nebo dvacet, jsem v šatně totálně na nervy před deblem s Martinou. Seděla naproti, motala si raketu a povídá: „Já jsem strašně nervózní.“ Jenže ona to říkala té mladinké Báře, která proti ní neměla absolutně žádné zkušenosti, která šla hrát s legendou, jako je ona. Přišly jsme na kurt, tam spousta lidí, a ona se rozplakala. Takže to, že si mě vybrala, že jsem s ní mohla zažít tohle, mám pokaždé, už když se blížím ke Štvanici, v hlavě.

Možná je to pivem… Český tenis slavil ve Wimbledonu obrovský triumf

Reportáže

A vůbec největší zážitek? Bylo to vaše druhé wimbledonské vítězství v deblu v roce 2023, kam jste přijela – po dvouleté přestávce – jako čerstvá matka?

Asi ano, ale pro mě bylo největším zážitkem už semifinále, v tom smyslu, že na mě padla tíha vědomí, že opravdu můžeme vyhrát trofej. Ráno před semifinále jsem seděla v baráku, tryskaly mi slzy z očí, volám trenérovi, že nemůžu hrát. Byla jsem na dně, ne v depresi, ale říkala jsem si: co se stane, když? Nakonec jsem na kurt vyšla a nikdy v životě jsem nebrečela tak jako po tom, co jsme zápas vyhrály. Moje parťačka, stejně stará Tchajwanka Sie Šu-wej, mi říká: „Co se stalo?“ Ale já nemohla popadnout dech a pořád jen vzlykala. Nějak podvědomě jsem věděla, jak je to pro mě důležitý zápas, navíc proti Marušce Bouzkové. Pak, když jsme nastoupily do finále, byla jsem už úplně klidná, jako bych věděla, že vyhrajeme. Na finále rodiče přivezli dceru, já věděla, že tam je, když jsme vyhrály, smála jsem se, radost, všechno, žádné slzy. Štěstí. A je pravda, že celá ta cesta k trofeji od března do července 2023 je pro mě dodnes něčím výjimečná.

Že jste si cestu – tenisové loučení – naplánovala a ono nádherně dopadlo?

Tohle se opravdu často sportovcům nestává, i když je to „jen v deblu“, ale není běžné, že si naplánují podobně skvělý konec. Buď jsou zranění, nemají už tolik energie, výsledky upadají. Sice to nebylo v singlu, ale pro mě po dítěti vyhrát Wimbledon nebylo málo. Nádherně se to povedlo! Všichni na mě skočili: Proč nepokračuješ dál? Ale já to celé měla v hlavě úplně uzavřené. Věděla jsem, že je konec.

A dá se říct, že mateřství vám otevřelo úplně jiné vnímání?

Najednou to bylo úplně bez jakéhokoli strachu, že něco musím dokázat. Myslím, že bych už zpátky na kurtech nemohla hrát. Protože najednou tam byl pocit uvolnění, že je jedno, jak to dopadne. Že tam bude mé dítě, bude se mě ptát, jak to dopadlo, a mně bude jedno, jestli tu trofej přivezu, nebo ne. Že spolu půjdeme na croissant. Takže to byl úplně jiný pocit, pocit svobody. Přesně to se mi stalo, když jsem po návratu z mateřské šla v Madridu na dvorci Arantxy Sánchezové hrát první zápas proti Italce Coc­ciarettové. Prohrála jsem, ale stejně jsem trenérovi řekla: „To bylo tak nádherný!“ Bylo to jenom tím, že jsem věděla, že jsem máma. Najednou jsem v sobě měla ohromnou sílu. Na rehabilitace jsem dlabala, protože jsem v sobě měla tolik energie, a do toho pořád kojila. To máme asi my mámy.

Stejně jste ještě odjela na US Open?

Protože jsem debla slíbila Markétě Vondroušové a sliby se dodržují. Ale věděla jsem, že to je konec.

Nevím, jak to máte vy, ale veřejnost vás vnímá hlavně jako deblistku?

A to mě hrozně štve, přitom já byla šestnáctá na světě v singlu.

A byla jste v semifinále ve dvouhře na Wimbledonu.

Co si lidi myslí, je mi vlastně jedno. Sama vím, co jsem dokázala, co cítím a jak to cítím. Sama sebe vždycky budu považovat za singlovou hráčku, která hrála dobře debla. Ale ve své kariéře jsem asi nemohla dojít dál. Možná kdybych delší dobu trénovala s Tomášem Krupou, mohli jsme to ještě posunout výš, možná. Ale s mou výškou a stylem hry tenis bolel. Každý zápas jsem musela oddřít, všechno tam nechat. Někdy to bylo už na hraně, že jsem nemohla. Myslím, že jsem z toho vytřískala úplně všechno. I emočně, já jsem emoční člověk. Jak říkám – na kurtu, v tréninku i v zápasech jsem nechávala úplně všechno. A ke konci kariéry jsem věděla, že jsem ze sebe vymačkala maximum. Dostala jsem se do top 16, vyhrála dva turnaje WTA v singlu, v deblu dva tituly z Wimbledonu a byla jsem světová jednička. Jsem spokojená.

Je vám po srsti zkrácení zápasů ve čtyřhře na většině turnajů WTA na tie-break v třetím setu? A je to pro tenis dobře?

Myslím, že pro diváka je to dobře, protože zápasy jsou kratší. Na druhou stranu nevím, protože spousta diváků má ráda debla. Chápu, že chtěli ulehčit singlistkám, které nastupují i v deblech, aby zápasy byly kratší.

Stejně se to moc nepovedlo?

Moc ne, mnohem méně singlistek hraje debly dnes než v době, kdy bylo zmíněné pravidlo zavedeno. Myslím, že obecně chtějí debl odříznout.

Další sporná regule, zatím zavedená jen na US Open, kde se zcela proměnilo nasazení a organizace turnaje ve smíšené čtyřhře.

S tím vůbec nesouhlasím, protože v New Yorku z toho chtějí ­udělat jen show. Že mix budou hrát singlisté jako Alcaraz? Tak fajn, ale budou to hrát proč? Pro zábavu? Nevím. Deblisté hrají mix, protože to je jejich obživa, jejich práce. Tak proč jim to brát? Oni se chtějí dostat do pavouka turnaje, chtějí mít nějakou šanci hrát. Což loni vůbec nešlo, zúčastnit se mohly jen vybrané páry a všichni se samozřejmě bouřili. Je to všelijaké, pořád se upravují pravidla, letos je už i kvalifikace, ale s tie-breakem ve čtyřhře, jak jste se ptal, docela souhlasím.

Hořkým rozhodnutím – z hlediska českého tenisového prostředí – je změna formátu Billie Jean King Cupu, k níž před několika lety přistoupila Mezinárodní tenisová federace.

To nás bolí všechny, myslím, že současný formát Fed Cupu, dnes Billie Jean King Cupu (od roku 2020 se nehrají samostatná utkání vždy doma u jednoho ze soupeřů, místo nich je jeden finálový turnaj, v letošním roce osmi kvalifikovaných reprezentací; poznámka redakce), je nešťastný. Hráčky i diváci přišli o atmosféru, kterou jsme zažily my, o ty plné arény – nejen v Čechách, ale všude po světě. Byl skvělý zážitek hrát proti Španělsku a bouří proti vám celá země. A o tom jsou týmové soutěže.

Jako když jste v Praze hrály finále proti Ruskám?

Z toho mám ještě pořád husí kůži. A teď poletíme do Číny, do neutrální země, kde bude hrát osm týmů, a místo aby v halách byli diváci, naženou tam školy. To je ohromná škoda. Stejně si myslím, že dřív nebo později se to změní a vrátí se směrem k předchozímu formátu. Měli by, protože oni sami musí vidět, že to nefunguje. Zatím se alespoň změnilo to, že se nehrají kvalifikační skupiny, jako se hrály ještě před dvěma lety. Hrají se jen kvalifikační zápasy před finálovým turnajem, na tři vítězné zápasy, jako náš zmíněný duel Švýcarsko–Česko, což byl mač se vším všudy. Na té lavičce jsem seděla totálně propocená, říkala jsem si, že už nemůžu zažít nic horšího než jenom na tohle koukat.

Přitom se tam hrálo v relativně malé hale.

To proto, že v Bielu sídlí Švýcarská tenisová federace. Mimochodem příjemná, ale malinká hala, kde se dříve hrával turnaj WTA. Všichni jsme se divili, proč zrovna tam, když za Švýcarsko hrála olympijská vítězka z Tokia Belinda Benčičová. Ale pro nás to bylo moc fajn, měli jsme tam tolik našich fanoušků, že to bylo půl na půl, což bylo hodně příjemné. Level celého zápasu byl neuvěřitelný, třeba Linda s Belindou hrály fakt skvělý zápas. Ale emočně jsem nezažila nic horšího než jenom sedět a koukat a nemít vliv na to, jak jim pomoct.

Proto jste se po aktivní kariéře dala na maratóny?

Už během kariéry jsem měla v hlavě, že si jednou chci zaběhnout maratón. Chtěla jsem vědět, jak se člověk během maratónu cítí, co prožívá. A tak jsem si jednou řekla, že když už jsem s kariérou skončila, tak proč to nezkusit tady, v Praze. Věděla jsem, že mám pět šest měsíců na přípravu, a nějak jsem si to zaběhla. Svým maratónem v Praze jsem se kvalifikovala do Bostonu. Takže v dubnu jsem běžela Bostonský maratón. Běželo se mi dobře, měla jsem dobrý čas, ale zase z hlediska emocí – já jsem na ty emoce – jsem tam zažila něco, co jsem nikdy v životě nezažila. U trati vám od prvního do posledního kilometru fandí sedm set tisíc diváků, kteří vás ženou dopředu. Neznají vás, všude koncerty, vizuály, a já se do toho nějak vžila. Bolí to, trápíte se, ale ten pocit, ne hned, třeba dva dny potom, je k nezaplacení. To mi asi dával tenis během kariéry – běh tedy ne úplně tak silně, ale asi lehce podobně tomu, co jsem zažívala v tenise. Potřebovala jsem si najít adrenalin, potřebuji v životě nějaký smysl. Nějaké cíle. Měla jsem to vždycky a nechci to zahodit, i když mám svoje děti. Je to pro mě důležité i mentálně. Zatím mi to dává běh, může se to časem změnit, ale teď, v listopadu, poběžím maratón v New Yorku.